Nezapomínejme na Miladu Horákovou

Zajímalo by mne, kolik lidí si dnes připomene, že je tomu právě šedesát let ode dne, kdy byl vykonán rozsudek trestu smrti nad asi nejznámější českou obětí justiční vraždy, doktorkou Miladou Horákovou. Mám bohužel pocit, že čím je komunický režim (ale vlastně všechna období útlaku a násilí) dál v minulosti, tím méně si připomínáme události, které se k těmto dobám váží. Myslím, že tato skutečnost je velice smutná, ale dá se s tím vůbec něco dělat?

Nedokážu vysvětlit proč, ale já osobně toto smutné výročí prožívám poměrně silně. Předevčírem, v pátek 25. června jsem se účastnila pietního pochodu k pomníku Milady Horákové na pražském Vyšehradě. Už několik dní uvažuji nad tím, co to muselo být za ženu, která celý svůj život doslova obětovala boji za rovnoprávnost, pravdu a spravedlnost, a která se nebála své názory hájit i před jasnou přesilou ani ve chvílích, kdy jí bylo jasné, že její slova rozhodují o jejím osudu. 
Milada Horáková, což dnes možná řada lidí neví, byla k trestu smrti odsouzena celkem dvakrát. Poprvé se tak stalo v roce 1944, kdy byla německým soudem odsouzena za svoje aktivity v Ženské národní staně. Trest byl však později změněn na 8 let v lágru a po skončení války pochopitelně zrušen. Milada Horáková byla během 2. světové války vězněna ve věznici na Pakráci a následně v Terezíně a ženské věznici Aichachu. Ačkoli byla po zatčení fyzicky i psychicky mučena gestapem, nikdy žádné doznání neučinila. 
Přijde mi neuvěřitelné, že člověk, který zažil zacházení německé tajné policie, pobyt ve věznicích i koncentračním táboře a navíc rozsudek trestu smrti, na své postoje nikdy nerezignoval a nezačal se bát mnohem silnějšího soupeře. 
Myslím, že je zbytečné připomínat, že Milada Horáková nepodlehla ani nátlaku ze strany StB a při vykonstruovaném politickém monstrprocesu až do konce vzdorovala a hájila své ideály a vypovídala jen skutečnosti, které byly pravdivé a o kterých byla přesvědčena. 
Přijde mi vážně smutné, že se na celou řadu významných událostí čím dál více zapomíná a lidé si přestávají vážit věcí, které pro ně jsou možná samozřejmé, ale bohužel tomu tak nebylo vždy. Pochopitelně přiznávám, že ani já si neumím představit, jak hluboké následky měly minulé režimy na životy obyčejných lidí, ale aspoň se snažím si vážit věcí jako je možnost studia, svobody projevu, cestování atd. Každá doba přináší své problémy, krize, konflikty a Doufám, že takových lidí bude více.