Ač by se mohlo někomu zdát, že titulek hovoří o nějaké dávné historii, opak je pravdou. Tuto větu jsem slyšela v Čechách, asi před dvanácti lety, když známá z vesnice, kam jsem jezdívali na víkendy, přišla o práci.
Když mně paní Anička všemi v té malé jihočeské vísce zvaná Anča, řekla, že přišla o práci v nedalekém městečku, bylo mně jí líto. Lidé v těch místech byli dlouhá léta zvyklí pracovat v místním JZD, a když zaniklo, byli odkázáni na opravdu minimální nabídku pracovního trhu v přilehlém okolí. Pokládala jsem v duchu tedy její oznámení za naprostou životní katastrofu. Bodrá Jihočeška si však nezoufala. "Ále Venca mně koupí krávu a nějak to uděláme. Budu se o nic starat, prodávat mléko a další výrobky z něj, ono to půjde," řekla s nevyvratitelnou nadějí Anička. Její Venca je mužem činu, zvyklým rouhodovat ve všem za celou rodinu - tedy i za Aničku. Když rozhodl, že bude kráva, tak Aničce jiná volba nezbývala. A ona jeho rozhodnutí pokorně přijala. Aby byl klid... Já při jejím vyprávění však lapala po dechu, možná i zcela viditelně. Nemyslím, že bych byla nějaká feministka, ale situaci, kdy by chlap rozhodl za mě vyřešit moji nezaměstnanost tím, že mně koupí krávu (tedy i kdybychom žili na vesnici, ve městě by to opravdu asi nešlo), jsem si představit neuměla. A asi jen velmi těžko bych jeho královskou nabídku uměla přijmout v klidu, bez toho, abych po něm něco nevrhla... Ale holt jsme každá jiná. Anička byla svému Vencovi vděčná. A tak Anička nafasovala místo práce Stračenu. Když přišla takzvaná mléčná krize a o mléko nebyl zájem, zažívala prý krušné chvíle, protože její Venca nějak nedokázal pochopit, že se na mléku najednou vydělávat nedá. Přesto podle posledních informací Stračena i Anička nakonec společně krizi přežily. Mnohokrát jsem si na Aničku ale vzpomněla, když jsem přemýšlela o postavení žen v Česku. Měla jsem částečně příležitost poznat život žen na Blízkém i Středním Východě, a tak vím, že je nám tu, v té naší české kotlině, poměrně dobře. Nikdo nás nenutí se zahalovat(ba dokonce mnohdy naopak), můžeme jezdit s muži v jednom výtahu, dokonce i autobuse MHD. Naši otcové nás (většinou) nevdávají za dopředu vytipované chlapíky s potřebným majetkem, a když se narodí holčička, jen málokdo nad ní lomí rukama, že je prostě nepovědeným koncem těhotenství a přítěží pro rodinu. A taková Anička, už je, věřím, i u nás, výjimkou. Přesto se tak nějak stále smiřujeme s tím, že pobíráme nižší plat, než naši mužští kolegové. I když máme stejné vzdělání, stejnou náplň práce a dokonce jsme třeba i v rolích samoživitelky s dětmi. .. Je to už nějaký pátek, kdy jsem pracovala ve firmě, v které se čas od času navyšovaly automaticky platy. Mně se zvýšil o osm set, kolegovi o 3200 korun. Když jsem se šéfa zeptala, zda to znamná, že je s kvalitou mé práce nespokojen, odpověděl, že nikoli - ale že kolega dostal víc, protože musí živit rodinu. Přitom i já byla rozvedená, s dvěma malými, školou povinnými dětmi. Zvrátit rozhodnutí nešlo. Podobné situace slýchávám často i od svých různých kolegyň. Přihlásí se na nějaké místo, absolvují a vyhrají výběrové řízení a dostanou nějaký nástupní plat. Vzhledem k tomu, že dnes má většina pracovních smluv doložku o tom, že o platu se nesmí hovořit, nějakou dobu trvá, než praskne, že žena je přes stejné a mnohdy i vyšší pracovní výkony vždy ohodnocena méně než její mužský protějšek. Není to novinka, vím, že jsem neobjevila Ameriku, ale bylo by fajn, kdyby různí odborníci a bojovníci za dodržování lidských práv, dohlédli, aby i tato nespravedlnost byla časem odstraněna a stala se minulostí. Ono to svým způsobem je totiž stejně ponižující, jako když někdo za vás rozhodne a pořídí vám Stračenu...
