Právo na stávku umožňuje demokracie. Až donedávna jsem si myslela, že jsem v tomto směru velmi benevolentní, a to i přesto, že mi to mnozí moji známí vyčítali. Po zkušenostech uplynulých dnů se mé mínění poněkud posunulo. Ona totiž není stávka jako stávka. Alespoň ne například česká a belgická.
Začalo to nenápadně - organizovanou cestou do Bruselu pro skupinu zhruba dvaceti lidí. Vlastně to vypadalo báječně, co bych zastírala, byť obsah toho, co jsme v hlavním městu Belgie měli zvládnout(považovaném někdy také za hlavní město Evropy), napovídal, že bude náročné vše vstřebat, pochopit, zapamatovat si a umět s tím v budoucnu třeba i naložit. Jak už to bývá, signály toho, že by mohly přijít komplikace, nebyly. Ale nemusím napovídat to, že přesto přišly. Tedy nikoli ty signály, ale rovnou komplikace. A to v okamžiku, kdy kompletní počet pasažérů mířících z Prahy do Bruselu stál před branou (gatem), která po odbavení již vede pouze k letadlu. Pár minut před tím, než se odevřela, totiž hlas z místního rozhlasu oznámil, že bruselský pozemní letištní personál vstoupil do stávky a tudíž nám nemohou zaručit to, že zavazadla dostaneme ihned po vystoupení z letadla - prý máme počítat se zpožděním. Chtě nechtě, jsme tedy počítali. Kufry ovšem nedorazily, ani večer téhož dne, ani ráno, ani následující den...Reklamovali jsme to na emailových stránkách společnosti, poněvadž dovolat se tam nebylo možné, uvedli pro "sichr" už pro jistotu i adresy pro doručení v Česku, poněvadž jsme se obávali nejhoršího - tedy toho, že strávíme tři a půl dne pracovního pobytu v Bruselu jen s tím, co jsme si uložili do příručních zavazadel. Že to byly obavy na místě, netřeba rozebírat. Kufry totiž opravdu nedorazily neboť ti, co se rozhodli stávkovat, se s těmi, kteří jim zřejmě stojí na cestě ke štěstí a spokojenosti, nedohodli. A tak jsme zatím stále bez kufrů a věcí, které jsme v nich měli, přesto s očekáváním toho, že naději nelze pohřbívat, a proto je třeba doufat...Ostatně - i když jsme neměli ani kartáček na zuby, hřeben, spodní prádlo, či věci na spaní, nakonec jsme to všichni nějak operativně vyřešili - a to i přesto, že program jsme měli rozplánovaný po minutách, takže ušetřit čas k nákupu nejpotřebnějších věcí, stálo nemalé úsilí. Navíc - když v Bruselu mají ve všech obchodech "padla" přesně v šest večer a po šesté nakoupíte leda tak suvenýry... Nu ukázalo se, že nás ochraňoval asi nejaký "anděl strážný". Protože jak jinak si vysvětlit, že vzhledem k rozdílným teplotám v Praze a v Bruselu - NIKDO z nás naštěstí neodložil do kufru kabát či teplejší svršek, ani deštník (pokud ho tedy dotyčný s sebou měl)? Pravda - elektronika, kterou většina z nás potřebovala a plánovala využít během cesty, zůstala nakonec buď bez přísunu energie, neb jí došla v důsledku nabíječek umístěných prozíravě v kufrech, šťáva anebo rovnou někde v neznámém prostoru. Ale konec konců - dějí se i horší věci... Vzhledem k tomu, někteří šťastlivci zjistili, že mají zavazadla pojištěná, začali zjišťovat u pojišťoven, jak postupovat a zda bude možné očekávat nějakou kompenzaci za nepříjemné komplikace. A ejhle - ukázalo se, že na stávku (neohlášenou) se pojistné události nevztahují, poněvadž je na ni nahlíženo jako na mimořádnou událost - tedy podobně, jako když vybuchne sopka. No možná, že v někom postiženém ta sopka nakonec ještě může bouchnout, nicméně to může být také to jediné, co s tím vším lze zřejmě nadělat. Stávka skončila nakonec až v pátek - tedy v den, kdy už jsme byli dva dny opět zpátky v české kotlině (bez kufrů však stále). Ale napadají mě v souvislsoti s ní skoro samá negativa, o kterých bych bez této zkušenosti nepřemýšlela. Jak uvedl deník Právo, 16. května, na bruselském letišti se kvůli této stávce hromadilo každým dnem zhruba deset tisíc kufrů, ke kterým se pasažéři, většinou ze světa a zbytku Evropy, nedostali, i když neměli ani páru o tom, oč ve sporu mezi zaměstnavatelem a stávkujícími běží. A když neměli ani páru, nemají ani šanci jejich strasti nijak ovlivnit. Určitě byl mezi pasažery samozřejmě nějaký Belgičan, ovšem v té záplavě cestujících, se dá předpokládat, že o většinu postižených se zřejmě nejednalo. Prokazatelně se tak ví ale například o golfistovi Nicolsu Colsaertsovi, který musel cestou na nějaký turnaj hrabat v tisících kufrech, aby svá zavazadla našel a mohl na důležité zápolení odletět. Jelikož se zdržel, nakonec musel letět soukromým letadlem - což ho přišlo podle informací médií na 15 tisíc eur. Zda se mu tedy dá závidět privilegium, že mohl v záplavě odstavených kufrů, ten svůj hledat, což samozřejmě nemohl každý, nechávám na čtenáři. List Le Soir si pak povšiml v těchto souvislostech tamé mimo jiné toho, že nejvíce byli situací zaskočeni Indové. "Nechápou, co se děje, že svá zavazadla nedostanou," citoval reakci postižených Stefan Hollands z indické firmy Jet Airways ve zprávě deníku Právo. Ten shrnul to, že situace se stávkou belgických zaměstnanců Swissport, nakonec postihla kolem dalších třiceti zcela nevinných a nezainteresovaných leteckých společností. Ačkoli jsem předeslala na začátku, že opravdu nepatřím k radikálním odpůrcům stávek, v tomto případě mi tak nějak dochází slova a zůstává rozum stát. Zvlášť, když se člověk dozví, že jsou v Belgii stávky častým jevem, že Belgičané pracují 7 a půl hodiny denně a ani o minutu déle...Ne, nemám právo zasahovat ani hodnotit poměry v jiné zemi, ale nemůžu se ubránit srovnání s těmi našimi většinou opravdu malými a nenápadnými pokusy o stávku... Na jakýkoli protest většina lidí kouká u nás spíše pohrdlivě, nechápavě - i když se ani nezamýšlí nad tím, zda třeba ti, co se rozhodli protestovat, nemají přece jen pravdu. Píšu obecně, ale určitě nám nikomu nedá práci si vzpomenout i na kritická a velmi ostrá slova jak veřejnosti, tak i politiků, když náhodou přece jen někdo (nejčastěji jsou to logicky odbory) stávkou začne vyhrožovat či se o ní jen zmíní. Odsuzujeme, naříkáme, čím vším by nás jednou ta, podruhé jiná skupina, která se nechce smířit s nastavenými podmínkami, mohla ohrozit v našem pohodlí. Jenže - zatím se u nás nikdy nestalo a myslím, že ani nestane - to, že by kdokoli, kdo se již nechce s něčím smířit, tak zásadním a bolestivým způsobem zasáhl do života desetitisíců lidí, kteří by třeba přes Česko jen cestovali a tím by ho možná i na trvalo vyřadilo ze seznamu míst, kam by někdo zatoužil se v budoucnu podívat. Omlouvám se, asi neumím být zcela objektivní, ale napadá mě, do jaké míry, by se stávka v podobném duchu, jak jsem výše popsala, odehrála, pokud by skutečně ta firma musela platit náradu škody všem těm, kterým znepříjemnila cestování a důvěru v to, že si mohou v klidu kufr před vstupem do letadla odložit, aby se s ním pak i setkali?
