Holub může v českém jazyce představovat celou řadu výrazů - někdy i hanlivých. Spojíme-li holuba ještě s dalším slovem, může nám z toho vzniknout holubičí povaha nebo holubí letka. To první asi tušíme, co může znamenat, u toho druhého možná někdo váhá. Nevíte, co "holubí letka" je? Nepatříte-li k novinářům, PR agenturám či zaměstnancům cateringových služeb, je neznalost zcela na místě. V každém případě jde o velmi zajímavý fenomén, který by si snad už zasloužil i nějakou sociologickou studii. Holubí letka se totiž stále rozšiřuje a roste...
Máte jednu kapsu prázdnou, druhou vysypanou, v peněžence průvan, a přesto byste se najedli rádi nějakých vybraných labužnických dobrot? Stačí trocha drzosti a jde to tak, že budete večer nacpaní k prasknutí, v žaludku vás bude příjemně hřát kvalitní vínečko a ještě si přinesete nějaký ten dáreček domů. A pozor - bez toho, aniž byste byl podvodníkem, který uteče z hospody (spíš ale z vybrané restaurace) bez placení. Co je podmínkou? Maličkost - stát se členem "holubí letky" neboli "holubářem". Jelikož už jde o organizovanou skupinu, vybaví vás na vaše přání i průkazkou, kterou není problém vyrobit dnes během několika minut a může o vás prozrazovat klidně i to, že jste agentem CIA. Tedy pokud by to bylo nutné a pokud by vám to někdo věřil... Ale zpět k "holubí letce". Kdysi prý v Praze žil novinář, který se jmenoval příjmením Holub. Když odešel do důchodu, práce mu asi chyběla a zřejmě se doma i nudil. A tak - jelikož za léta své práce věděl, co se kde koná, vyrážel dotyčný pán - alespoň podle mnou zjištěných informací - na různé tiskové konference a novinářské akce. Ovšem už nikoli za účelem, aby informace, jež se mu tam dostanou, přenesl dál čtenářům nebo posluchačům, ale jen proto, že se tam mohl dobře najíst a napít, aniž by musel sáhnout do kapsy pro nějakou tu korunu. Postupně s sebou začal brávat i další vrstevníky a zajišťovat si přísun informací o všem, co se kde koná a bude konat. To je totiž hodně důležité. Jeho dnešní nástupci, vyrážejí na první akci už zhruba na devátou hodinu ranní, kdy se zpravidla koná první tisková konference. Po celý den se pak přesunují z jednoho místa na místo, aby skončili často v pozdních večerních hodinách. A popíjejí, pojídají, diskutují. Pan Holub sice už zemřel, ale na jeho památku se lidem - původně patrně skutečným novinářům v důchodu - začalo říkat "Holubí letka". Postupně se pak začalo velké písmeno na začátku nahrazovat malým. Nicméně lidé, kteří k této letce patří, mají s holuby jedno společné - když mezi ně hodíte kus housky, jsou schopni se o ni servat, aby se najedli. Příslušníci holubí letky se sice fyzicky mezi sebou snad neperou, a už vůbec ne o suchou housku, ale jakmile se někde objeví jídlo - jsou schopni vynaložit obivuhodné fyzické výkony proto, aby u něj byli první, aby získali ty nejlepší kousky v co největším množství... Od jejich stolu se pak ozývá dost často kritika na to, že to pivo je málo vychlazené, nebo že na něj museli dlouho čekat, víno není úplně dobré a ten losos, že byl lepší večer v nějakém jiném hotelu. Kdo neví a nezná je, má pocit, že poslouchá skupinku gurmánů, jež jezdí po světě a všechno viděli a všechno znají. Kdo neví, říká si podle toho, jak si chodí opakovaně přidávat na talíře, z kterých jídlo padá na zem (a občas i do kapes či připravených sáčků), že jsou ti novináři - s odpuštěním - nenajezená p.asata. Jen těžko se takovým náhodným sledujícícm pak někdy v budoucnu podaří uvěřit, že člověk, který skutečně pracuje v novinách a živí se psaním textů a zpráv, je někdo úplně jiný. A v tom vidím asi nebezpečnost holubí letky největší. Jednou jsem seděla na tiskové konferenci s jedním takovým človíčkem, který do holubí letky patří. Vylíčil mně, že má hroznou honičku, v ten den (bylo krátce po obědě), už byl na čtvrté akci, před sebou měl ještě další čtyři. Vybírá si - jen takové, na kterých je jasné, že bude pořádné jídlo a pokud možno ještě nějaký dáreček (propiska a zápisník se nepočítá). S jiskrou v oku mně převyprávěl, jak to nemělo chybu v nějakém super hotelu den před tím, než se naše cesty takto osudově střetly. Když jsem se zeptala, jak to všechno stíhá, jelikož na důchodový věk nevypadal, oznámil mně, že je už léta nezaměstnaný a pobírá nějaké sociální dávky. "Ale co to je, že jo. Ještě, že se najím a napiju takhle, jinak bych asi umřel hlady," vysvětlil mně onen dotyčný. Musím přiznat, že mnou na okamžik projela závist. Aktivní novinář, pokud se mu vůbec na tiskovou konferenci či jinou akci spojenou s rautem, podaří kvůli pracovní vytíženosti dostat jednou v měsíci, MUSÍ informace ve velké většině případů okamžitě předat do své redakce. Nemá moc času na to, aby si někde poseděl nad lahůdkami, nad kterými se mu ale samozřejmě sbíhají také sliny. Shání totiž informace, kvůli kterým tam přišel a kvůli kterým tam jsou také určití pozvaní lidé. Jakmile je sežene, většinou je okamžitě datluje do počítače ještě na místě. Když dodatluje, jsou už stoly prázdné, jen pár drobků na nich dokazuje, že tam před časem nějaké jídlo bylo. Zbyde někdy alespoň voda, i to je fajn. Je-li někde alkohol, aktivní novinář po něm opět sáhnout nemůže, buď proto, že jede autem nebo "jen" proto, že by mu to na pracovišti nemuselo projít. Ale on ten alkohol také zase tak dlouho většinou nevydrží. A tak se člověk z novin sebere, cestou z akce si koupí nějaký hamburger nebo párek v rohlíku a spěchá pracovat. "Holubí letka" se zvedne a jde na další akci. Spěchat nemusí, není kam...Tiskové konference, v kterých se předávají horké aktuality - většinou politického rázu, ignorují. Nic se na nich nedává, a i kdyby tam nakrásně dali obložený chlebíček, proč ztrácet čas, když někde vedle nabízejí řízečky s vybranými sýry? Holubí letka je v tomto ohledu svobodná, může si vybrat, co chce - a ona chce jen to, kde to bude stát za to - nemusí to řešit z pohledu redaktora, který musí přemýšlet, jak získané informace co nejrychleji dostat k veřejnosti... Ostatně - dnes už je holubí letka složená, jak už jsme naznačila, nejen z důchodců - novinářů. Jsou tam stále mladší lidé, dokonce už jsem zaslechla při jednom hovoru, jak už se jejich propracovaný informační systém dostal až na Moravu, a tak se do Prahy na "holubí slety" sjíždějí už i lidé z Brna, Ostravy. Nutno podotknout, že mladých, i třeba třicátníků. O práci v novinách asi moc představu nemají, ale nijak je to neznepokojuje. Někteří prý tuto činnost pak prolínají spolu s tím, že občas dělají kompars v nějakých filmech či televizních přenosech. Pak mohou u stolu jen tak ledabyle nadhodit: "Dělám u filmu." Herecké schopnosti ale vlastně při aktivitách holubí letky občas uplatnit musejí. Předstírat před organizátory, že jsou novináři z toho či onoho média, dá někdy dost práce.. Zvláště pak, když dojde čas od času ke kuriozní situaci, že si v rychlosti vymyslí příslušnost k redakci, která tam již má svého skutečného zaměstnance. Kdo by si ale myslel, že je to odradí, mýlí se - okamžitě přehodí výhybku klidně na to, že pracují ve zcela vymyšleném nebo již dávno neexistujícím titulu. A to by bylo, aby nakonec nebyl vpuštěn! Pokud se přece jen ještě někdo odváží něco namítat, nasadí se jiné páky - výhružky a věty o svobodě poskytování informací... A je to - dveře se otevírají. I když se snaží sebevíc agentury, jež různé akce tohoto typu pořádají, před holubí letkou chránit, daří se to jen velmi málo. Vznikla dokonce už i webová stránka, na kteoru se přidávají fotografie některých známých tváří, ale ani ta zřejmě zabránit narůstání tohto trendu nepomůže. Jejich drzost totiž nezná mezí. Není proto výjimkou už situace, kdy osazenstvo tiskové konference tvoří ze dvou třetin holubáři. Když pořádně poslouchají, dozvědí se tam vedle informací, které je nezajímají, hlavně to, kde se zase něco bude konat. A pečlivě to zaznamenají. Rozšiřují tak neustále svůj infosystém co, kdy a kde. Ten základní, který získávají z jedné tiskové agentury, jež pozvánky zveřejňuje, totiž v poslední době začíná informovat jen o tiskových konferencích, které zrovna z pohledu holubí letky nejsou příliš atraktivní. P.S. Vím, že jde o téma spíše "menšinové", přesto si myslím, že by se mělo o tomto druhu lidí psát a vědět. Jejich počty totiž budou zřejmě narůstat - dokud jim to bude dovoleno.
