Obžérství patřilo odedávna mezi smrtelné hříchy - a to i přesto, že většinu života mnoha generací mělo lidstvo naopak problém zcela opačný, tedy jak prázdné žaludky naplnit. Samozřejmě - byly i výjimky, moc jich však nebylo. V dnešní době však, jak se ukazuje, je problém obžérství daleko aktuálnější. Spovídat se však z tohoto hříchu málokdo jde do kostela - když už si přece jen hřích přiznáme, pak jdeme většinou k doktorovi. Podle nejnovějších průzkumů Všeobecné zdravotní pojišťovny je přitom v Česku každý třetí člověk obézní nabo s nadváhou. Žijeme skutečně v takovém blahobytu?
Když jsem při jedné diskusi mezi svými vstevnicemi řekla, že doma maso dělám maximálně jednou v týdnu a i v minulosti, když byly děti malé, jsem to tak dělala - dívaly se na mě - jako na Marťánka, který jim zrovna prosvištěl kolem uší a přistál do jejich obýváku. "Vy jste vegetariáni?" To byla první otázka. "Nikoli," zněla má odpověď a než se milé dámy nadechly k lítostivému konstatování, že asi naše rodina holt žije v sociální nouzi, vytáhla jsem argument: "Je to přece zdravé a osvědčené už dlouhá staletí. Dřív lidé také měli maso jen jednou v týdnu." Nezabralo to a viděla jsem, jak se mým známým v hlavě usazuje myšlenka - že jsem buď magor anebo nějaká skrytě, zato ortodoxně věřící. Nejsem. Když byly v úterý v tomto týdnu zveřejněny výsledky průzkumu společnosti STEM/MARK a VZP, bylo jasné, že nechápavě by nade mnou kroutila hlavou asi valná většina naší populace. Každá třetí z nás (ano, včetně mě) bojuje s nadváhou či dokonce s obezitou. Víc prý lidé na vesnicích. Podle odborníků se prý podstatně méně hýbeme a stres léčíme jídlem, jež si dáváme za odměnu. Třeba kvůli tomu, že v práci nestíháme, nebo že je šéf, případně kolega, pitomec, anebo taky proto, že nám manžel zahýbá a děti zlobí. Důvody stresu jsou u každého jiné, stejně tak jako to, že se prostě cpeme víc, než potřebujeme. Ve srovnání s Američany to sice ještě není tak hrozné, ale při tempu našeho přizpůsobování se světovým trendům, je dost dobře možné, že je brzy dohoníme... Když jsem viděla v loňském roce americký dokumentární pořad o tlouštících, kteří vážili 300 i 400 kilogramů, takže vlastně už nemohli vůbec žít, nebyli schopni si dojít ani na wc, nedokázala jsem to pochopit a stále si říkala, že u nich zřejmě zasáhla nějaká vzácná výjimka poruchy metabolismu či čehokoli jiného...Kdo ten pořad sledoval, měl možnost vidět, kolik práce jim místní lékaři věnovali, mnohaměsíční péče musela stát nepředstavitelné množství peněz. Výsledek ale stál za to - dotyční zhubli třeba i 300 kilogramů, postavili se po mnoha letech zase na nohy a mohli odejít domů. Ovšem ouha. Jejich rodiny je většinou uvítaly pohoštěním z nějakého fastwoodu. I když mnozí z nich byli nezaměstnaní, prostě se nepřinutili k tomu, aby si NĚCO sami uvařili - a pokud možno zdravého. Záběry ukazovaly, jak maminky krmily hamburgery už několikaměsíční mimina. Bylo mně smutno, protože si myslím, že ty nadbytečné kilogramy současných obrů, asi hodně brzy budou zpátky. U nás naštěstí batolatům maminy běžně hamburgery nedávají, a tak je šance na to, že ta kila přece jen budeme schopni nějak ukočírovat - i když štíhlí všichni prostě být nemůžeme. I vzhledem k situaci v našem zdravotnictví by to bylo fajn - poněvadž lidé s nadváhou a obezitou trpí až na malé výjimky všichni časem vysokým krevním tlakem, cukrovkou a dalšími potížemi. Bude-li tlouštíků přibývat, bude třeba ze zdravotnictví čerpat na ně stále víc a víc peněz. A ty - jak všichni víme, prostě chybí i na léčbu chorob, které příliš ovlivnit nemůžeme. Myslím, že by pro nás všechny tedy bylo dobré oprášit tu starou moudrost - pij do polopita, jez do polosyta. Nejen, že na nás (muže i ženy)bude krásný pohled, ubudou nám deprese, ale budeme prostě zdraví. A to za to stojí, ne? P.S. Nemohu si v této souvislosti ale odpustit ještě jednu věc. Ve stejný den, co byly zveřejněny výsledky průzkumu mezi Čechy ohledně jejich stravování a váhového (většinou) nadbytku, se objevila ještě jedna informace. A to, že rodiče někde v Brně málem utýrali svého malého syna hladem. Je hrozné, že si jeho zuboženého stavu nevšiml někdo dřív... Nebylo by někdy dobré místo pohledu do plných talířů, rozhlédnout se kolem sebe a zkusit vnímat, zda někdo kolem nás nestrádá? Lhostejnost sice mezi smrtelnými hříchy nikdy zařazená nebyla, ale zabíjet umí stejně tak.
