Kauza Věcí veřejných, která během několika dnů nabrala naprosto obludných rozměrů, mě pracovně zaměstnávala po celý týden natolik, že by mně ani nenapadlo, že bych mohla mít ještě nějakou potřebu se k ní vracet ještě na svém blogu. Nakonec mně to ale nedalo...
To, jak se věci skutečně mají, kdo je vinen a kdo oběť, kdo za tím vším stojí a kdo z toho všeho může ve finále profitovat, je otázka zřejmě několika dalších týdnů pátrání, vyšetřování a analýz celého případu - tedy spíš řady případů, poněvadž nejde pouze o jedinou záležitost...To tedy s dovolením nyní nechám stranou, ještě v tomto duchu budou napsány další miliony písmenek. Budu-li chtít vše ale vzít za poněkud odlehčenější konec, zarazily mě jako člověka u všech těch momentů, jež nabíraly a nabírají skoro po minutách neustálý spád, dvě věci. Obě z pohledu rozsahu a zřemých následků celé kauzy, vlastně hlouposti. Přece jen i ony jsou však jistým signálem. První, co mě zarazilo, byl emotivní projev Víta Bárty před svým bytem na Klárově, kdy s pohnutím v hlase vysvětloval, jak je raněn zradou kamaráda. Na důkaz toho připomněl, že v bytě, na který vzápětí ukázal, vypil s Jaroslavem Škárkou, který celou aféru vlastně odstartoval, mnoho láhví vína. Proč ne. I politici, dokonce i ti vrcholní, jsou přece lidé. Dokonce mají právo stejně jako všichni ostatní, cítit smutek ze zrady (pokud skutečně o zradu šlo). Nehraje mně jen jediný fakt. Pokud je člověk v takové citově vypjaté chvíli, kdy nemluví o složitých vyjednávacích policitkých procesech, ale jen o tom, čeho je v srdci plný, nemluvil by v takové chvíli takzvaně "z patra"? Tak jak by mu slova šla na jazyk? Někdo může namítnout, že právě vypjatá chvíle vyžadovala, aby měl v té době ještě ministr dopravy Bárta berličku v podobě kusu papíru, jež ho chránil před tím, aby neměl před novináři "okno". Těžko říct, pokud se musel pan Bárta dívat na každou větu do taháku a pečlivě číst, co v něm má napsáno třeba i v případě, kdy mluvil o zde již zmiňovaných lahvích vína, nějak to na mě působí, že prostě jeho slova mají zcela jiné pozadí než upřímnost. Navíc - už odpradávna byla jednou z hlavních zbraní politiků právě rétorika a tedy schopnost za všech okolností promluvit, obhájit své názory. A většinou z hlavy - i když samozřejmě i já pamatuji dlouhé proslovy státníků na různých akcí minulého režimu. Nikdo je neposlouchal, byly totiž nepříliš zajímavé a...možná také proto, že většinou byly čtené pouze z papíru, který dost často politikovi připravila zcela jiná hlava, než ta jeho... Zatímco výše uvedená maličkost patří jen do sféry špatně vymyšlené rychlé taktiky a strategie na úrovni strany vůči veřejnosti, druhou "maličkost" už tak nevinně nevnímám. V obhajobě Víta Bárty a pak i několika dalších lidí Věcí veřejných totiž zaznělo to, že kvůli zdanění poslaneckých náhrad, klesly jejich výplaty o tolik, že mají najednou finanční problémy. A tak svým poslancům Bárta nabídl (a nechme stranou nyní to, jestli to skutečně bylo tak, či onak), že jim peníze, jež by ten propad jejich příjmů kompenzovaly, půjčí. Bylo-li to tak, pak poslanci přiznali, že z průměrné mzdy v Česku se prostě vyžít nedá. Nemluvě o tom, že i na tu průměrnou částku u nás dosáhne jen málokdo - hodně lidí žije anebo je nuceno vyžít s podstatně menším obnosem. A pokud vím, tak málokterý zaměstnavatel přijde s tím, že by svým zaměstnancům - i když je sám třeba velmi bohatý - půjčoval peníze ze svého, aby nemuseli utíkat k různým vydřiduchům a lichvářům pro částky, jež jim umožní si nechat opravit v případě nutnosti třeba deset let starou pračku či auto. Lichváři nakonec většinou nešťastníkům půjčí a tím je de facto dorazí. Z malé půjčky se brzy stane velká půjčka, za čas přijdou exekutoři, kteří vše se svolením státu ještě několikanásobně navýší a človíček je...víme kde... Zaměstnavatel, který ví, kolik svým podřízeným na mzdách vyplácí, jim nenabídne soukromou (a co já vím, tak už snad neexistují ani tzv. podnikové či firemní) půjčku. Ví, že by ji dotyčný člověk jen těžko vracel - takže by to bylo oboustranně nevýhodné... Poslanci, přes všechny své nářky, že ve srovnání s ostatními kolegy v jiných zemích a vlastně i manažery různých firem, pobírají málo a od února ještě méně, však už v době, kdy kandidovali na své posty, moc dobře věděli, o jaký peníz v jejich případě v následujících letech měsíčně půjde. Možná nemohli počítat dopředu s tím, že budou navíc třeba předsedové poslaneckých klubů či různých výborů za což jim korunky cinkají ještě více, ale každopádně v sobotu v ČT prozradila Kristýna Kočí, že její plat je v současné době - i poté, co byla svržena z předsednického postu klubu Věcí veřejných - sto tisíc korun. Připomněla, že většina poslanců pobírá plat spolu s náhradami průměrně kolem 70, 80 tisíc. Jen takoví, co nemají žádné funkce a jsou skutečně "jen" poslanci, zřejmě na svých účtech měsíčně připíšou částku přes 40 tisíc korun. Ani to není málo. Navíc, ruku na srdce, většina i z těchto méně známých poslanců sedí v různých dozorčích radách firem. A na funkcích, jež nejsou jen čestné a nehonorované. Pokud někdo argumentuje tím, že by jako manažer v nějaké firmě měl víc, tak se ptám, proč raději dotyčný nešel dělat toho manažera? Ale zpět. Poslanec většinou ze svého platu není nucen k vysokým výdajům. Cestuje zdarma, v jídelně poslanecké sněmovny se královsky nají cca za padesátikorunu, o tom, kolik tam stojí nápoje, včetně těch alkoholických, se už toho taky dost napsalo. I na bydlení lze čerpat poslanecké náhrady...Chápu, stále ještě nějaké nezbytné výdaje zůstávají, ale nechápu, že s takovými příjmy může mít někdo finanční problémy. Pokud tomu tak je, tak je to opravdu velmi zlé. Jak takoví lidé mohou dohlížet na hospodaření se státními penězi, když nedokážou sami udržet své účty na uzdě? A jelikož staré české přísloví praví, že "sytý hladovému nevěří" pak bez jakéhokoli populismu musím pochybovat o tom, že mohou na půdě sněmovny fungovat nějaké empatické snahy obyčejným lidem (ach, jak se to slovo zprofanovalo, co?) pomoci v tom, aby se jim také dobře žilo? Naopak, takovéto chování napomáhá k stále většímu a rychlejšímu rozvírání nůžek mězi chudými a bohatými. A ti chudí - o kterých si stále namlouváme, že tu skoro nejsou - přibývají. A jak mám možnost během své práce vnímat dnes a denně, jejich naštvanost velmi, velmi narůstá... Ale ještě naposledy k panu Bártovi a jeho dobrým skutkům. Pokud tedy opravdu svým spolustraníkům půjčoval peníze ze svého, jak se hájí, z čeho předpokládal, že by mu je asi tak vraceli? Protože pokud se dostali se svými příjmy do potíží a ty příjmy by měly zůstat stejné po celé volební období (alespoň v to všichni doufali), tak nerozumím tomu, odkud by najednou vytáhli rezervy a své dluhy vůči šéfovi splatili? Jak by to pak pokračovalo dál - odpracovali by si to protislužbami? Nebo by na ně pan Bárta poslal vymahače? Je to zkrátka divné. Jako vše, co v posledních dnech vyšlo na povrch...
