Když jsem si přečetla předevčírem informaci o snížení trestu pro pachatele, který zlynčoval a doslova skoro k smrti ubil a jinak ztrápil malého Patrika z Krupky na severu Čech, říkala jsem si, že je třeba o tom napsat. Během včerejšího dne jsem zjistila, že stejnou myšlenku měla i řada jiných blogerů a narozdíl ode mně, se k realizaci myšlenky dostali už včera. Připadalo mně proto zbytečné o tom psát, zvlášť, když jsem zjistila, že skoro všichni mají na věc stejný názor, jak já. Přesto se nakonec, byť se zpožděním, do řady připojuji.
Smršť nevole rozvířily dva momenty. V rozpětí dvou dnů byly nad rasově motivovanými činy na dětech vyneseny v rámci odvolacích řízení dva nové verdikty soudu. V případě vítkovských žhářů tresty sníženy, vyjma jedinému z pachatelů, nebyly a zůstaly nad dvaceti lety. V případě tří až čtyřhodinového mučení malého Patrika dvě romskými kluky, kteří ho chtěli zabít a svůj čin doprovázeli prupovídkami o bílých sviních a Hitlerovi, soud potvrdil, že jeden z pachatelů je beztrestný a druhému, již v 17 letech recidivistovi, snížil trest o polovinu - z deseti na pět let. V případě popálené Natálie televize dělala přímé přenosy, komentáře o utrpení dívky a rodičů, informovaly o tom následně deníky na předních stranách. V případě Patrika nic. Jen krátká zpráva v novinách, rozhodně ne na titulu. A to veřejnost namíchlo. Já dodávám, že právem. Proč se dává prostor jen jedné straně? Proč jsou tresty tak nepřiměřeně rozdílné? Stejně tak se tu podivují i jiní blogeři, myslím, že není třeba to více rozebírat, napsali to už za mě a bylo by to nošení dříví do lesa. Každopádně vše má zřejmě příčinu jednu. Jak novináři, tak justice se obávají toho, aby nedostali nálepku rasistů. A ta se v Česku, jak se ukazuje, nalepuje velmi rychle a skoro celoživotním lepidlem. Ten, kdo by však chtěl situaci objektivně posoudit, musí dojít k závěru, že Češi rasisty ve skutečnosti nejsou - byť se nám to snaží namluvit některé mezinárodní organizace a dokonce i někteří naši vládní představitelé. Proč jsem k takovému názoru došla? V naší zemi žijou s námi Vietnamci, Ukrajinci, Arabi i černoši. Nikdy jsem tu neviděla blog, v kterém by někdo proti všem těmto menšinám jakýmkoli způsobem brojil. Nikdy jsem neslyšela lidi, se kterými se setkávám, vytrvalé stížnosti na skupinu obyvatelstva, která k nám přišla z hodně vzdálených míst. A to i v případech, kdy stejně jako Češi, spáchají nějaký závažný trestný čin. Možná nás pohorší, co udělali, ale nikdy se nepíšou o tom blogy a masivně nediskutuje ve velkém na sociálních sítích. Důvod je nasnadě. Pokud u nás udělá něco Vietnamec, černoch nebo Arab, dostane (vyjma snad jedině katarského prince, ale to by byla jiná kapitola),trest takový, s jakým by odešel od soudu Čech. Vědí to cizinci, víme to my a nedělá to zlou krev. Pokud však cokoli - už od útlého dětství - páchá Rom, měřítka jsou na něj zcela odlišná. Vrcholem, který opravdu už nelze zkousnout bez toho, aniž by to člověk alespoň nějak komentoval, jsou dvě rozdílná poslední rozhodnutí soudů ve dvou otřesných rasistických kauzách. A všichni ti politici a další (pseudo)humanisté, kteří tak plamenně vystupovali, když se stala událost ve Vítkově, najednou mlčí. Jakoby malý Patrik netrpěl stejně, třeba i víc... Oba případy jsou hrozné a zasluhují trest, to je nepochybný fakt. Ale proč tak rozdílný?! Pokud se naše justice i politici bojí oné nálepky ze zahraničí, že je v Česku rasismus - tak s odpuštěním, nemají v politice ani u soudů, kde je nutné být také autoritou a s autoritou trvat na zachování práva, co dělat. Bázliví a nesebevědomí lidé tam prostě nepatří. Česko s tímhle (pseudo)problémem bojuje dlouho a stále bezvýsledně. Přitom by stačilo opravdu sebevědomě se postavit i těm lidem ze zahraničí, kteří by tu stále něco chtěli napravovat, a ukázat jim, PROČ averze Čechů k Romům narůstá. Že většinou nepracují, že se spoléhají na to, co dostanou jen od státu, že už od malička vedou děti ke kriminálnímu chování. Že na rozdíl od (bílých)Čechů, kteří celoživotně pracují, mají nárok na byt - a to i opakovaně, když jeden zničí...Je toho hodně, co prostě drhne ve vzájemném soužití a když dává jen jedna strana, nikd yto fungovat nebude (dobře je to ukázáno i v Hřebejkovo filmu Horem pádem). Já sama několik málo slušných Romů poznala a byli to fajn lidé, kteří to možná měli v naší společnosti kvůli chování zbylých 90 procent ostatních z této menšiny, daleko těžší. Neházím tedy opravdu šmahem do jednoho pytle někoho, kdo je cikán nebo Rom, abych ho automaticky zatratila - a vím, že to tak má i řada dalších mých známých. Věřím, že kdyby se něco takového, jako byla událost ve Vítkově či Krupce stala, ti Romové, kteří se adaptovali na naše prostředí, pracují, vzdělávají své děti a snaží se řádně platit co všichni ostatní bez snahy o nějaké úlevy, by to tvrdě odsoudili. A žádali by pro obě strany ještě tvrdší tresty. Protože si jsou vědomi, že když vyjde najevo, že je v něčem takto zásadní nesrovnalost, že to propast mezi bílými a černými Čechy totiž jen prohloubí. A to se také stalo. Pokud se totiž projevilo, že je tu - mimochodem ve světě zřejmě naprosto ojedinělý - rasismus naruby - který jde na ruku menšině, aniž by se o to jakkoli zasloužila, na úkor většiny, která tuto menšinu živí ze svých daní, uvědomili si i ti, co dosud podobné nálady neprožívali a nechtěli připustit, že je něco v zásadním nepořádku. Závěrem bych chtěla upozornit ještě na jeden fakt, který dokazuje to co tu píšu. Když došlo k událostem ve Vítkově, zvedla se obrovská vlna solidarity v celé zemi. Byli to právě bílí Češi (odpusťte mně to dělení, ale nevím ,jak jinak skupiny obyvatelstva v tomto případě rozdělit), kteří rodičům Natálie maximálně materiálně pomohli. Já vím, peníze ani majetek bolest, doživotní postižení a zdraví dítěte nenahradí. Ale - u soudu zaznělo, že to byli právě rodiče Natálie, kteří utíkali z hořícího domu a ji tam nechali svému osudu. Rodiče, kteří před tím příliš nepracovali, otec byl dokonce trestaný a šel by do výkonu trestu znovu, kdyby mu v důsledku těchto událostí nedal milost prezident republiky. Veřejnost (a skutečně ta většinová, která měla výčitky svědomí)se jim složila na nový dům, na vybavení, na hračky, na auto. To se prý sice rozbilo, ale jelikož matka v televizním vysílání s nešťastným výrazem v tváři oznámila, že na jiné mít nebudou, věřím, že se opět objeví dobroděj a nové auto bude. Natálie má jít teď do školky - to jsme se už taky dozvěděli. Znamená to tedy, že rodiče půjdou do práce? A teď udělejme střih a pojďme k Patrikovi. Jedničkář, kluk, který chudák neměl ani na dopravu, aby se dostal za svou mámou. Ta žila v azylovém domě, protože po rozvodu musela opustit byt svého manžela. To, co se mu stalo, je určitě minimálně stejně hrozné, jako utrpení Romky Natálie. Neslyšela jsem však o tom - vyjma výzvy tady jednoho z blogerů - že by se na Patrika a jeho mámu, kteří prokazatelně potřebovali a dost možná ještě potřebují pomoc - někdo skládal, přispěl jim čímkoli. Maminku jsem neviděla, že by hovořila o tom, co potřebují, a přesto věřím, že potřebují hodně. A už vůbec jsem neslyšela, že by nějaká romská neziskovka či jiná organizace nabídla této rodině alespoň nějakou omluvu a satisfakci za utrpení, které jeden z Romů zavinil. Jakoby to bylo pokládáno za samozřejmost. Tak jak to, prosím, je s tím rasismem v Česku?
