O Češích se říká, že mají holubičí povahu. Dlouho jsem pátrala po tom, jestli to je pro nás lichotka nebo spíš nadávka. Po mnoha letech však musím přiznat, že stále nemám jasno. A tak se přikláním k remíze...Nebo dokonce..? Je to holt na každém z nás...
V posledních týdnech nezajímá celý národ snad nic víc, než to, s jakým výsledkem skončí protestní akce lékařských odborů Děkujeme, odcházíme. Polovina lidí si myslí, že jsou požadavky odborářských bossů na místě a tudíž je pokládá za hrdiny. Ta druhá polovina za vyděrače. Přitom jsou to stejní lidé, jen dva různé úhly pohledu... Já osobně musím přiznat, že pro mě je hrdinou od útlého dětství Vinnetou, v dospělosti třeba mamina, která dokáže sama léta bez pomoci vychovat své děti. Pány Engela a Volemana, do této kategorie nikdy zařadit nehodlám. Přesto je to jen můj vlastní osobní názor, i když vznikl na podkladě mnoha a mnoha faktů, s nimiž jsme byli obecně všichni seznamováni. Pokud by se tedy holubičí povaha měla spojit právě s odborářskými vyjednavači, se kterými jsme se měli možnost všichni seznámit, tak bychom asi museli přiznat, že v tomto případě charakteristika národa neplatí. Martin Engel, ani Miloš Voleman holubičí povahu nemají, avšak jak je mně známo, Češi dozajista jsou. Vlast se nechystají opustit - přestože to byla jedna z vět, které v souvislosti s exodem lékařů, často používali. Je to jejich věc a bylo o tom už i tady na blozích ostatních napsáno tolik, že snad ani nemá cenu to dál rozebírat. Přesto musím přiznat, že o holubičí povaze Čechů přemýšlím často ve zcela jiných souvislostech. Ve škole jsme se v hodinách dějepisu učili o různých formách vývoje uspořádání lidské společnosti. Například ta feudální byla založena na nevolnících, kteří pracovali pro "pány" dvanáct i čtrnáct hodin denně. O té tehdy ošklivé kapitalistické společnosti jsme se učili, jak vykořišťuje většinu lidí tím, že musejí pracovat na ještě ošklivější "buržousty" - také mnoho hodin a za mrzký peníz. Vyspělejší země si proto vybojovaly osmihodinovou pracovní dobu (tam, kde to je možné) a lidé jásali - protože jim najednou zbyl čas i na vlastní život, na koníčky. A teď? Já vím, krize, je krize. Lidé se prostě o práci bojí. A tak se mně už mnohokrát v hlavě promítly opět ty hodiny dějepisu, které chtě nechtě mnozí prožíváme na vlastní kůži. Nastoupíme do zaměstnání, s pracovní smlouvou na čtyřicet hodin, ale v řadě povolání, strávíme v práci běžně i dvojnásobek. Ale "zaplaťpánbůh, že práci máme, že? " A tak - i když na výplatních páskách je zaplaceno vždy jen oněch osm hodin, se shrbenými zády do práce mnohdy skřípajíc zubama jdeme den co den a klepeme se, jakkoli naznačit, že nám to vadí. Tedy - pokud nepracujeme někde tam, kde jsou odbory. Tam si to samozřejmě lidé líbit hned tak nedají, jak se ukazuje u lékařů, hasičů, policistů i státních zamětsnanců... Nechci teď, aby můj blog začal vypadat jako agitka do odborů - sama jsem v nich nikdy nebyla, nejsem a asi ani nikdy nebudu. Ale vadí mně, že i bez odborů lidé ztrácejí odvahu k tomu, aby se ohradili proti tomu, co jim vadí. Když to udělá na pracovišti jeden člověk - všichni mu dají v ústraní za pravdu, ale běda, pokud by projevil jakoukoli snahu o to, aby se k němu připojilo víc lidí. Všichni ho v tichosti (zbaběle nebo holubičí povahou?) opustí a pro jistotu se od něj distancují... Škoda, hodně věcí by se dalo zlepšit, kdybychom si vzpomněli, že naši předci uměli bojovat za svá práva po většinu své historie a šlo jim u toho nejen o práci, ale často o život. Nebubnuju za to, aby všichni bojovali za vyšší platy - holt jsme v období, kdy se bude muset šetřit a věřím, že peníze prostě v mnoha firmách nejsou. Ale proč jsou lidé hrdiny anonymně jen na různých diskusních forech na internetu, ale v okamžiku, kdy mají jasně upozornit na svá práva v práci, třeba alespoň na respektování pracovní doby, je hrdinství opustí? Vím, člověk, který svoji práci dělá rád, na hodiny zase tak nehledí. Znám to sama i ze své zkušenosti. Ale pokud se z toho na mnoha a mnoha pracovištích vytvoří vykalkulované pravidlo zaměstnavatelů, kteří navalí na své "poddané" práci třeba i za čtyři lidi (vím, že to mnoho lidí zná z vlastní zkušenosti nebo z vyprávění od jiných kolegů) a vůbec nerespektují, že onen "poddaný" má i nějaký svůj osobní život, co potom? Přece by nemělo být důvodem k žaludeční neuroze to, že si zaměstnaný člověk musí občas něco zařídit na úřadech, u lékaře, v bance, chtěl by třeba po oficiálním konci pracovní doby (jak má uvedeno ve smlouvě) jít na nějakou schůzku...Ale dost často to problém bývá. Přitom bez nějakého pobuřování a vzpoury - stačí jen pouhé umění se na chvíli stmelit, zvednout hlavu a ozvat se. Nenadávat někde v koutě a nebo nenaříkat na to, že je škoda, že právě tam nebo tam v práci nejsou odbory... Chce to prostě jen trochu obyčejného lidského malého a zároveň velkého hrdinství. A mohlo by být lépe. Bez vyjednavačů.
