Zimní noc

Je hluboká a temná zimní noc, tak hluboká jako prázdnota, která bloudí po lidských duších a vybírá si stále nové oběti, aby je dostala až na dno sebe samých. Já sedím u okna a dívám se ven, bílá vláha se snáší s deštěm k zemi, putuje nekonečnou oblohou a usedá na cestu, která se třese pod jejím chladem. Staré hodiny na skříni bijí pravidelně, jako moje srdce.

 Je to smutné pesimistické období, které na radosti nepřidá a tvrdě se brání jakékoliv změně. Jaro je daleko, je teprve prosinec - ŠKODA, já se krčím u radiátoru a vzpomínám na léto, na to, co bylo...   jen na ty hezké věci. Ty smutné se snažím držet v koutě mého myšlení, ale ony se nějakým způsobem z toho kouta vždy dostanou a smíchají se s mými pocity zimního pesimismu.

 A já smutně sedím za oknem (na tý straně vevnitř) a čekám každým dnem na lepší roční období a pořád nic. Zdá se to být nekonečně dlouhé, čas běží pomalu a táhne se jak vzpurná oběť skřipce a sníh padá pořád stejně.

Vidím les, který spí pod nánosy sněhové pokrývky. Vidím pole, které se marně brání kruté zimě, občas slyším psy smutně výt k obloze a prosit o trochu lepšího zacházení, slyším šumět polozamrzlý splav i zvony na věži oznamující půlnoc. Já pořád sedím, ani nevím proč, nemám důvod, měl bych dávno spát, ale nejde to, je zima, je krutá zima, tedy nejhorší roční období.

 Pravdou je, že se užírám schválně, ale proč ne, když mě to baví, když se mi to líbí,, je to takový zvláštní pocit, který v té zimě hřeje u srdce. Doporučuji to všem, nejlepší lék proti zimě je, nechat se jí deptat.

Na vysvětlenou:

Chtěl jsem sem na blog hodit něco tématického - něco k tomu - co straší za oknem a pak mě napadlo, že už jsem to někde někdy psal. Zapátral jsem tedy a v posledním koutě starého disku jsem našel tuhle slohovou práci ze základní školy... tak recykluji a sdílím:)  Omluvte proto opět úsměvnost tohoto počinu i styl, kterým je to celé psáno, chtěl jsem zachovat autentičnost mého tehdejšího pisatelského umu.