Za komančů bylo líp & basta...

V záplavě článků srovnávajících „dnes“a „včera“(které vlastně mělo být „zítra“) dosud chyběl ten zásadní – můj. Už nechybí, a svět se tedy může dál točit normálním tempem.

Reálný socialismus, který dnes nazýváme za komančů, znám poměrně dobře, prožil jsem v něm přes třicet let. Je to sice jen malý úsek života, ale většina lidí ho považuje za zásadní. Je to doba, kdy se pořád něco děje, kdy aktivita válcuje pasivitu, a kdy pro samé zážitky není čas na vzpomínky. Od téhle hranice se to najednou začne obracet.
Když se dnes dívám na tu dobu s odstupem, musím ocenit, s jakou pozorností tenkrát režim přistupoval k člověku, jak pečlivě řídil všechny jeho kroky a jak důsledně jeho neviditelné prsty pošťuchovaly každou lidskou figurku po šachovnici života od kolébky až do hrobu. Podívejme se na jednotlivé etapy.

Dětství

Už když jsem se narodil, předvolali si mě soudruzi i s ostatními narozenci na takzvané Vítání občánků. Byla to jedinečná příležitost některé z nich poznat osobně, a poslední příležitost říct jim naplno, co si o nich myslíme. Pokud si vzpomínám, všichni jsme ji tenkrát využili, akorát oportunista Vlastík dělal že spí. Taky to dotáhl až na okres.
Jinak bylo dětství bezproblémové, Strana se nám nijak nemíchala do našich her, a my jsme se jí zase nijak nemíchali do cesty k zářným zítřkům. Snad jen ve školce a ve škole se naše cesty tu a tam zkřížily, když jsme se postupně dozvídali, proč si dnes můžeme hrát, zatímco umounění štrajchpudlíci na západ od nás se od slunka do slunka lopotí, aby si vydělali na suchou skývu, a komu za to máme být vděční.

Puberta

Puberta byla asi jediné období v životě, se kterým nám Strana moc nepomohla. Člověk se musel s tím bubláním a bouřlivými chemickými reakcemi uvnitř vypořádat sám, a měl k tomu jen minimum informací, takže když se poprvé probudil s mokrými trenýrkami, málem s tím běžel k doktorovi. Nebýt informovanějších spolužáků, tak nevím nevím…
Na druhou stranu to byl čas úžasných dobrodružství a fantastických objevů, o něž jsou dnešní mladí ošizeni. Je to úplně jiné poznávat anatomické odlišnosti druhého pohlaví pod tisem v parku nebo v přítmí boční lodi chrámu Páně než u tabule.

A za tohle jsem Straně vděčný.

Mládí

To byl čas vnitřních exilů. V učňácích a na školách jsme se učili socialisticky žít, po večerech a o víkendech jsme se učili kapitalisticky si užívat – tedy podle naší omezené představy kapitalistického užívání reprezentované úslovím sex, chlast a drogy… a většinou zredukované jen na ten chlast.
My co jsme měli ještě bigbít, jsme si mohli navíc užívat falešného pozlátka rockových hvězd – jenom jsme si museli dávat bacha a moc to nerozjíždět, protože tu a tam se na akcích objevovaly hloučky vážně se tvářících soudruhů a soudružek, kteří se nepřišli bavit ale posuzovat.

I za tohle jsem Straně vděčný.

Vojna

Vojna z nás měla udělat chlapy. Co se pod pojmem chlap skrývá jsme se ale nedozvěděli. Armáda používala metodu „odevzdejte mozek u výkonného praporčíka, už ho nebudete potřebovat“, a tak se pod tím mohlo skrývat podstatě cokoli.
Naše armáda byla mírová. To věděl každý, učili jsme se to už ve škole, byly toho plné noviny a skoro denně to zaznívalo z tribun, ale až na vojně konečně člověk poznal, jak to bylo myšleno.
Naučili jsme se tady tisíc způsobů, jak milovat svoji vlast, dělnické hnutí, bratrské národy a zejména Sovětský Svaz, záštitu míru a socialismu… ale ani jediný způsob, jak porazit nepřítele.
Ale naučili jsme se tady i spoustu užitečných věcí pro život – vyladit Svobodnou Evropu téměř bez rušiček, zašívat se, dělat blbé, maskovat nečinnost předstíráním činnosti…

I tady je samozřejmě vděčnost Straně zcela namístě.

Dospělost

Lidé tenkrát většinou dospívali rychle. Většina mých vrstevníků měla vlastní rodinu do pětadvaceti, někteří to stihli v osmnácti. Často to bylo z toho důvodu, že dvě děti vás pošouply v pořadníku na byt o pěkných pár let dopředu, a tak byla větší šance se ho do třicítky dočkat. I ta nejodměřenější sociální pracovnice musela uznat, že 2+1 obsazený podle tehdejšího běžného modelu staří v ložnici, mladí s dětmi v obýváku není optimálním prostředím pro výchovu socialistického člověka, a pokud staří ještě nejsou dost staří na odsun do domova důchodců, bude třeba s tím něco do pěti let udělat.

Kariéra tenkrát byla víceméně lineární a definitivně nalinkovaná už ve škole, takže jste věděli, co bude za deset let, a mohli jste bez problémů plánovat - v osmadvaceti první dovolená v Jugoslávii, pak auto, a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty.

Takže pokud vám vyhovovala vegetativní forma žití, mohli jste být Straně vděční i za tohle.

Stáří

Stáří bylo tenkrát stejně obtížné, protivné, plné odříkání a strastí jako dnes. Důchodci se ale nemuseli lopotit s přetíženými vozíky v tesku a hledat místa na přeplněných parkovištích jako dnes. Místo toho jen tak nalehko, se síťovkou v kapse, trávili čas debatami s kolegy ve frontách, sdělovali si, ve které sámošce zrovna mají ty dobré a levné masové konzervy s obrázkem pejska, a měli tisíce dalších způsobů, jak trávit čas bez toho, že by je někdo vozil na nějaké prodejní akce na hraně zákona.

Stáří ale mělo tenkrát proti dnešku jednu obrovskou výhodu – bylo daleko kratší. Díky Straně a její celoživotní péči o člověka se tenkrát umíralo průměrně ve dvaašedesáti, a tak se člověk stářím dlouho netrápil. Navíc díky tomu bez problémů fungoval průběžný penzijní systém.

I za tohle jsme mohli být Straně vděční

Oprava: