Nickobraní, aneb Sbohem a dík za všechny ty banány...

Podle zeměplošských učenců je banán jakýmsi druhem ryby, který se přizůsobil životu na stromě. My banánologové víme, že tomu tak není. Banán neroste, ale vzniká, a to velmi specifickým způsobem - přeletem přes nos.

Podmínky pro vznik banánu jsou velmi specifické. Je sice v podstatě jedno, co přes nos přeletí, ale není jedno komu. Nestačí libovolný nos jakéhokoli člověka, musí jít o nos právě sloužícího admina. Pokud je tato podmínka splněna a adminův zrak v okamžiku přeletu dlí právě na vašem příspěvku, máte banán ani se nenadějete.

Tolik tedy stručný přírodovědný úvod, a teď k věci. Náš hostitel znavený léta trvající snahou zkulturnit nás diskutéry kdysi nedostatkovým, dnes přebytkovým jižním ovocem (nebo živočichy?) změnil strategii. Protože už většinu silových prosředků vyčerpal, pokouší se zavést jakousi formu svépomoci, která by se dala nazvat „sám sobě cenzorem“.
Když prý budeme diskutovat pod celým jménem (jedno jestli vlastním nebo vypůjčeným), bude to tady za chvíli samý Mirek Dušín. Přiznám se, že tuto obavu sdílím i já.
S Mirky Dušíny je jedna potíž – nuda. A když se chcete nudit, můžete to dělat prakticky kdekoli, a jen málokde kvůli tomu budete muset ukazovat občanku. Tak proč se potom nudit tady?

Naši hostitelé si možná neuvědomili, proč sem vlastně chodíme. Žijí asi v domění, že důvod je stejný jako někdy před deseti lety, kdy jsme sem chodili za poměrně objektivním zpravodajstvím na velmi slušné úrovni.
Dnes tady máme bezzubé politickokorektní zpravodajství na úrovni bulváru, „investigativní“ žurnalistiku spočívajicí v selektivně vypouštěných odposleších získaných kdoví jak a kdoví odkud, servilní eurofederalistickou agitaci a multikulti propaga... objektivní a realistický pohled na problém soužití kultur a ras.
Jediné, co nás sem ještě táhne, jsou diskuse. Ty byly před deseti lety na velmi slušné technické úrovni, a jejich prostředí nám perfektně sedlo. Bohužel i tady zapracovali inovátoři a pokazili co se dalo. I tak ale diskuse držela většinu stálých návštěvníků.

Velmi mne překvapuje kladné přijetí nickobraní u některých blogerů... na druhou stranu musím říct, že u některých ne. Zpravidla je to dáno obsahem jejich díla.
Padl tu argument, že teď to bude konečně fifty fifty - blogeři přece taky musejí mít svoji identitu (i Kucharovic, i když tomu stačí rozmazaná)...
...ale aby to bylo 50/50, to by i oni museli při psaní průběžně kontrolovat hlášku „Zbývá 241 znaků 3 odstavce“ a vzdát se všech těch upoutávek a dalších výhod – pak bychom si byli fifty fifty, jak by řekla Beatrix Kido, kdyby byla diskusní typ.

Zastánci nickobraní z řad blogerů se tváří, jako by tady čtenářům přinášeli kdovíjaké dobrodiní. Jako by je povznášeli, nebo naopak sráželi ze stromu a učili chodit po dvou a nedloubat se v nose. Přitom většina děl – přiznejme si to, kolegové – je spíš důsledkem mentální peristaltiky než nějakého políbení můzou.
Předkládáme tady čtenářům duševní stolici, a pak stojíme pyšně jako batole nad plným nočníkem a dychtíme po uznání... teda někteří. Nechtělo by to to trochu víc skromnosti a pokory? Nebo si chcete z diskuse udělat měkký a heboučký toaletní papír, který důstojně završí vaše dílo?

Nick, to jsou naše duševní pantofle, do kterých se přezouváme, abychom si odpočali od těsné a nepohodlné všednodenní identity. A když už se tady nemůžeme přezout do něčeho pohodlného, proč bychom sem dál chodili?

Naše skutečná identita, to je z devadesáti procent přetvářka. Oplácíme úsměvy, pozdravy, předstíráme respekt k nadřízeným a pochopení k podřízeným, tváříme se na všechno kolem mile a přívětivě, a přitom nás  každou chvíli napadne, že svět je sice nádherné místo k žití, ale k dokonalosti mu schází ještě pár rázných švihů motorovou pilou... teda aspoň mě jo.
A teď se máme přetvařovat i tady? Ani mě nenapadne.

Takže sbohem... nebo nashledanou, však když nás nechtějí tady, můžeme jít jinam, ne?