Věrnost v srdcích díl 4

Po čtyřech dnech jízdy se vyčerpaní přátelé konečně dostali na hranice hrabství Arbes. Nikdo je na cestě neobtěžoval, ani nezastavil. Příliš blízko hranicím se před nimi objevil hrad. Čněl z roviny hrabství na skále jako orlí hnízdo. Viktor zpomalil. Neměli kam spěchat a navíc tušil, že tohle setkání nebude z nejjednodušších.

Petr cválal vedle něj. Viktorovi připadal dospělejší, než když ho odváděl z rodného domu vstříc zkouškám, kterým musel čelit. Kolem očí se mu vyrazili drobné vrásky a zdál se být bledší a pevnější ve tváři, než kdy dřív. Viktor nemohl uvěřit, že miluje Eleonorou. To šestnáctileté děvče, které se má stát po boku Jana z Karditu královnou a nadějí lidu na lepší časy.

Zastavili až u paty skály. Dál museli jít pěšky. Viktor vzal koně za uzdu a vydal se první po úzké cestičce, která prudce stoupala k hradu, který se zdál být nedobytnou pevností. Možná poslední spolu s Karditem, která byla schopna odolávat útokům knížecích vojsk. A přesto neochránila vlastního velitele před smrtí. Viktorovi se stáhlo hrdlo.

Hrabě seděl s manželkou u krbu a mlčel. Nikdo netušil, jak dlouho to bude trvat, než knížecí vojáci prorazí obranu jeho vlastních mužů. Věděl, co má udělat. Věděl, co chce kníže. Potřebuje zlomit vzpurné hrabství, dokud má ještě dost síly. Anna mlčela a tíživé ticho, které je obklopovalo jen chvílemi přerušil její hluboký vzdech.

„Musím jít,“ řekl a pustil její ruku.

„Když odejdeš, tak už se sem nevrátíš.“

„Jsi silná žena, Anno,“ zašeptal. Viděl, že se jí v očích lesknou slzy.

„Tys ze mě udělal silnou ženu. Hned, když sis mě vzal. Jen díky tobě jsem silná. Jestli se vydáš knížeti tak mě prodáš…“

„Ne. Beze mě budeš daleko silnější. Přestanou tě sledovat. Budeš mít volnost.“

Tlumeně zavzlykala. „Vzali mi syna, tvoje vyšší cíle, bylo mi šestnáct Viktore. Těžko říct, jestli náš syn ještě žije, kdyby ano je mu třicet. Nikdy jsem ho neviděla. Přesto se o něj pořád bojím. Viktore, prosím tě, nechtěj, aby mi vaše vyšší cíle, váš marný boj proti knížeti vzal i tebe…“ svezla se na zem k jeho nohám a rozplakala se. Klekl si k ní a vzal její bledou sněhobílou tvář do dlaní.

„Miluju tě, Anno,“ zašeptal pak vstal a odešel. Nechal ji na zemi schoulenou a vzlykající. Druhý den jí přišla zpráva s knížecí pečetí. Aniž ji přečetla hodila ji do ohně.

Eleonora seděla v zahradě a bylo jí chladno. Každý den, kdy nemohla být v Petrově společnosti, byl nesnesitelně dlouhý. Měla dojem, že se každá vteřina vleče jako rok, že už nevydrží ty dlouhé hodiny, které oddělovaly úsvit a soumrak, kdy se marně snažila usnout.

Dívala se na mohutný strom uprostřed zahrady. Obdivovala jeho korunu a kmen. Přišla k němu blíž a objala ho. Měla dojem, že v něm žhne život. Jeho kůra, rozrytá tisíci vráskami, se jí tiskla k obličeji a ona měla pocit, že ji konejší. Podívala se nahoru do koruny. Listy se třásly ve slabém větru.

„Je to krásný strom,“ ozvalo se za ní. Otočila se. Uklonil se. Podala mu ruku a on ji políbil.

„Ano, je krásný.“

„Paní, já nechci obtěžovat…“ začal pomalu a podíval se jí do očí. Byl skutečně velmi hezký. Tak hezký, že ji to znejisťovalo. Usmála se při pomyšlení, jak by teď Petr žárlil.

„Co máte na srdci?“

„Mám jen dojem, že jste pořád sama. Cožpak nestojíte o společnost?“

„Pokud vím, chodím na společná jídla, ostatní čas trávím podle svého uvážení. Lidé, kteří jsou podle hraběte Le Kroix tak důležití, jsou mi naprosto cizí. Nepotřebuji s nimi trávit čas.“

„Já jsem vám taky cizí?“ znělo to jako výčitka.

„I vy, pane Jene, jste mi cizí. Byla jsem v klášteře, odkud jsem vyšla až téměř před čtyřmi měsíci. Nesmíte na mne tak spěchat,“ řekla s úsměvem. Byla vlastně docela ráda, že není sama.

„To je mi vskutku líto,“ řekl a sklopil oči.

„Není důvod to nenapravit.“

Usmál se. Poprvé za dobu, kdy ho znala. Přesto jí jeho úsměv připadal chladný a bez života. Vzdechla a vzpomněla si na Petra. Jeho úsměv hřál. Kdykoli se na ni podíval usmál se. I když museli tajit, co k sobě cítí kdykoli na něj pohlédla podíval se na ni také.

Brána hradu byla zavřená. Viktor rozechvěle uchopil klepadlo a několikrát s ním udeřil o dřevo dveří. Otevřely se a za nimi stál vysoký snědý muž. Byl oděn v barvách hrabství Arbes, černé a šedé. Kord, který se mu houpal u pasu svědčil o jeho významném postavení.

„Co si přejete?“ zeptal se ostře, jeho vystupování nedávalo možnost pochybovat o jeho autoritě.

„Přejeme si mluvit s hraběnkou,“ řekl Petr a postoupil Viktorovi po bok. Viktor pocítil nenadálou vděčnost.

„Kdo?“ zazněla otázka.

„Petr Le Kroix a…“ Viktor ho chytil za loket. Nepřál si aby někdo vyslovil jeho jméno tady.

„A jeho přítel,“ dořekl Petr, který rychle pochopil Viktorův zásah. 

„Paní nepřijímá,“ řekl okázale muž a chtěl zavřít. Petr chytil dveře a vyhrkl:

„Je to velmi naléhavé. Paní vzkázala po poslovi, že mám přijet sám, tak jsem přijel a neodjedu, dokud mě nepřijme.“

Petr přecházel po předpokoji hraběnčiných komnat a čekal. Viktor trval na tom, že dovnitř nepůjde a zůstal na nádvoří s koňmi. Dveře se konečně otevřely a mladinká služebná mu pokynula, aby vstoupil.

Na vysokém křesle seděla žena majestátního vzezření. Byla štíhlá, téměř kostnatá a oděná celá v černém. Její černé oči svítili hněvem, když Petr poklekal k jejím nohám. Její bledá, téměř průsvitná kůže, byla protkána sítí jemných vrásek. Petr dobře věděl, že na něj shlíží s pohrdáním, ale netušil proč. Ruce s dlouhými štíhlými prsty měla položené na područkách křesla. Na prostředníčku každé ruky se jí skvěl prsten se zasazenou černou perlou. Petr nikdy neviděl ženu, která by vzbuzovala větší úctu.

„Vstaňte, hrabě,“ řekla hlubokým zastřeným hlasem. Petr poslechl a vstal.

„Paní, vzkázala jste, abych přijel, jsem tedy zde,“ začal a cítil, že se mu třese hlas.

„Ano, čekala jsem ale vašeho otce.“

„Všichni věrní přijeli na statek…“

„Nepatřím mezi vás. Nikdy jsem nepatřila. Žiji si tady spokojeným vdovským životem. Mám milující dceru a to mi stačí. Pokud nemáte dalších proseb nechte mě o samotě,“ řekla důrazně a vstala. Byla velmi vysoká. Černé vlasy měla svázané v nákladném účesu a přes ně měla přehozen lehký hedvábný závoj tmavomodré barvy. Ten teď vlál ve větru, který se sem prodral otevřeným oknem.

„Paní, obávám se, že nechápu,“ řekl Petr, i když chápal naprosto přesně, co před chvílí řekla. Nechtěl jen ztratit naději na její účast. Věřil, že právě ona by byla rozhodujícím člověkem, který by naklonil osud. Že právě ona by byla tím pravým spojencem v boji proti knížeti. Jeho naděje byla ale pohřbena ještě dřív, než sem vůbec jel.

„Vaše marné pokusy sesadit knížete z trůnu, ke kterému za dvě století přirostl pevněji než lišejník ke skále, mi vzaly syna a pak i manžela. Nehodlám přijít i o dceru a svůj život. To je moje poslední slovo, můžete jít.“

Petr už nic neřekl. Uklonil se a odešel.

Když se dívala za plavovlasým mladíkem, spustila se jí po tváři jedna slza. Viděla před sebou jeho otce a cítila bezmoc, stejnou bezmoc jako kdysi, když přijel. Ptala se ho tenkrát, proč si vybral zrovna jejich dítě. Jejich ještě nenarozené dítě. Odpověděl, že jsou jeho jediná naděje. Když před ním tehdy vyslovila přání, aby to bylo děvče, stáhl se mu obličej. Na naneštěstí pro ni to byl chlapec. Chlapec se stejně černýma očima jako měla ona.

Teď odešel syn jejího největšího nepřítele. V očích ji pálili slzy vzteku. Bylo jí horko. Došla k otevřenému oknu a podívala se na nádvoří. Le Kroix tam hovořil s mužem, který se jí zdál být povědomý.

„Paní si bude ještě něco přát?“ zeptala se jí služka.

„Ano, poskytněte těm mužům nocleh.“

Po chvíli viděla jak služka s muži hovoří. Černovlasý se hořce zasmál. Ten hořký smích ji bodal do uší přesto, že sem nahoru slyšela jen jeho ozvěnu.

„Ubytují je v pokojích pro hosty, paní,“ řekla služka, když se vrátila.

„Děkuji ti. V kterých pokojích?“

„Ve východních.“

Ve východních pokojích, to byla věta, kterou si opakovala po celý zbytek dne. Musela toho muže vidět zblízka. Musela.

Se svícnem v ruce se kradla chodbou. Nikoho nepotkala. Její šaty šustily jen tlumeně. Ozvěny kroků nebyly slyšet, byla bosa. Chladná dlažba ji bolestivě studila do chodidel, ale její touha vidět neznámého muže byla silnější. Zahnula do východního křídla. Byly tu jen čtyři hostinské pokoje. První dva byly zamčené a tudíž prázdné. Ve třetím tiše a klidně oddychoval plavovlasý hrabě Le Kroix.

Zastavila se před vytouženými dveřmi. Potichu, jak nejtišeji dovedla si otevřela. Zastínila svíce rukou a popošla k posteli. V  pokoji bylo světlo od ještě nevyhořelých svic, které sem přinesli, když pokoje pro hosty připravovali.

Konečně mu pohlédla do obličeje. Zkoprněla hrůzou. Úlekem téměř nedýchala. Ležel před ní muž s bledou, téměř průsvitnou kůží. Pod jedním okem se táhla hluboká jizva téměř až k bradě. I přes tohle zohyzdění poznala, že je to její syn. Srdce se jí rozbušilo rychleji. Ruka se jí třásla, když odhrnula pramen vlasů z jeho čela, aby ho mohla políbit. Její syn, kterého viděla naposled před více než třiceti lety jako vrnící uzlíček, tu před ní ležel jako dospělý muž. Po tvářích se jí řinuly slzy dojetí. Konečně ho může vidět.

Otevřel oči. Lekla se. Chvíli se na ni díval. Zhrozila se, když zjistila, že jedno jeho oko je slepé. Jiskřilo do tmy s nevidoucí krásou. Hleděl na ni a jí se zdálo, že ji poznává. Pohladil ji po tváři. Roztřásla se. Chytil její třesoucí se ruku a pevně ji sevřel ve své dlani. Pak zavřel oči a zase usnul. Jeho stisk ale nepovolil.

Z jeho sevření se vymanila až k ránu. Nechtěla, aby ji viděl ve dne. Byla si téměř jistá, že si bude myslet, že v noci to byl jen sen…

Lucien prošel maštalemi a zkontroloval stav koní. Od rána byl nesvůj. Měl strach, že se něco stane. Celé dny, kdy sem proudili věrní byl statek ohrožen. Kdokoli mohl kohokoli z podezřelých šlechticů sledovat. Všechno muselo být připraveno na případný útěk. Několikrát za den chodil kontrolovat jestli neuvidí někoho podezřelého blížit se ke statku. Často se ptal otce, jestli byl statek někdy za jeho spravování ohrožen. Vždy se mu dostalo podrážděné záporné odpovědi. Přes všechno ujišťování o bezpečí ale Lucien nevěřil, že tohle bezpečí skutečně kdy existovalo.

Zastavil se na strážním ochozu, kde narazil na Adu. Stála zády k němu. Viktor je šťastný muž, pomyslel si a popošel k ní.

„Jsou pryč už moc dlouho,“ řekla, když se zastavil po jejím boku.

„Je to daleko.“

„Neměli nikam jezdit. Je to příliš nebezpečné.“

„To je pravda, ale hrabě je umíněný mladý muž.“

„Jednou se mu to vymstí.“ Zatímco mluvili, objevil se na obzoru sotva znatelný obláček kouře stoupajícího z nesčetných pochodní.

Seděli u ohně. Viktor vzpomínal na sen, který se mu zdál předešlé noci. V jeho srdci byl od té chvíle neochvějný klid. Vzpomínka na ten sen v něm proudila jako životadárná síla. Zamyšleně hleděl do plamenů, zatímco Petr netrpělivě přecházel kolem dokola.

„Proč on?“ zeptal se Petr znenadání. Viktor k němu vzhlédl. Viděl na něm rozhořčení od okamžiku, kdy mu ukázal smlouvu.

„Protože je vévoda,“ řekl klidně Viktor a znovu pohlédl do ohně. Věděl, že přesvědčovat Petra o jakýchkoli důvodech, je zhola zbytečné.

„Ale to nestačí,“ řekl Petr a posadil se vedle Viktora.

„Jaké bys chtěl slyšet důvody? Žádný z nich by ti stejně nebyl dost pádný, tak proč se ptáš?“

„Protože se s tím nedokážu smířit, Viktore,“ zašeptal sotva slyšitelně Petr a lehl si do trávy.

„Smíříš se s tím, časem…“

„Nesmířím, nikdy, to nedokážu.“

„Kolik ti je?“ zeptal se poněkud zbytečně Viktor.

„Dvacet tři,“ řekl vyčerpaně Petr a posadil se.

„Máš dost času na to, abys zapomněl,“ tahle slova připadala i samotnému Viktorovi krutá. Petr byl tolik zamilován, že nemohl zapomenout. Raději by zemřel, než aby zapomněl na Eleonoru.

„Co je to?“ zeptala se a vzala do ruky malý amulet, který se mu houpal na krku.

„Přívěsek,“ jednoslovná odpověď jí ale nestačila.

„Od koho?“ Po rtech mu přeběhl lehký úsměv. Eleonora se na oplátku taky usmála.

„Od sestry.“

„Máte sestru? Nikdy jste o ní nemluvil. Proč nepřijela s vámi?“

„Někdo musí dávat pozor na domácnost. A tahle výprava není pro dívky.“

„Já tu ale jsem,“ řekla a zadívala se do plamínku svíčky, která osvětlovala pokoj. Všichni ostatní už šli spát. Až na Luciena, který seděl v rohu místnosti a hrál šachy sám se sebou. Ten člověk jí připadal opuštěný. Nevěděla jaké ztráty ho postihly. Netušila, proč většinu času mlčí. Nevěděla, z čeho má teď strach.

„Ano, jste tu, ale je to chyba. Měla byste být někde, kde je bezpečněji,“ řekl a vrátil přívěšek za košili.

„Tady je bezpečno,“ ozvalo se nevrle z rohu.

„Ne dost,“ řekl Jan z Karditu a obrátil se zpátky k Eleonoře. Lucien vzdychl. Už není sám, kdo pochybuje. Dokonce začal připouštět, že má Jan z Karditu pravdu a že by měli dostat Eleonoru někam, kde je bezpečněji.

Adu probudil zvuk bubnů. Nejdřív nechtěla věřit svým uším, ale pak si přes sebe přehodila plášť a vyšla na chodbu. Tam stál Lucien a díval se ven z okna.

„Co se děje?“

„Knížecí vojáci,“ zašeptal zdrceně a ustoupil, aby se mohla taky podívat. Vyhlédla z okna a uviděla asi stovku vojáků s pochodněmi jak se na koních blíží ke statku.

„Co budeme dělat?“ zeptala se a pohlédla na Luciena, který stál opřený o zeď a tvářil se více než zachmuřeně.

„Není odtud úniku,“ řekl a vdychl.

„Cože?“

„Není. Žádná cesta, dostat se odtud můžeme jen hlavním vchodem a to je nemyslitelné.“

Celý statek byl na nohou. Všichni čekali, co se stane. Lucien se snažil vymyslet, jak by odtud dostali Eleonoru. Nakonec se odhodlal k riskantnímu kroku. Jan z Karditu ji bude muset odvézt hlavním vchodem. Nikdo jiný nepadal v úvahu. Bude ji muset dostat na svůj hrad. A to neprodleně.

Lucien spěchal chodbou k Eleonořině pokoji. Přede dveřmi našel Jana z Karditu, který jí byl v poslední době neustále na blízku. Lucien pochyboval o jeho čistých úmyslech, ale neměl jiné řešení. Spoléhal na to, že Jan je rytíř a hledí si své cti.

„Co se děje?“ zeptal se Jan přicházejícího Luciena.

„Musíme ji dostat pryč. Jedou sem knížecí vojáci.“

„Není možné, aby jen projížděli?“

„Ne. Ubráníme se snáz, když se nebudeme strachovat o její život.“

„Jak ji chcete nepozorovaně propašovat ze statku?“ po Janově tváři se mihl neurčitý úsměv.  Ten úsměv Luciena znepokojoval. Měl pocit, že se na tváři toho mladíka objevuje až příliš často.

„Budete ji muset odvézt na svoje panství. Teď hned. Dokud je ještě průjezd volný. Je dost velká tma na to, aby vás mohli přehlédnout.“

„Chcete říct, že máme jet hlavní branou?“

„Jiná cesta není,“ řekl Lucien a rozhodně zaklepal na Eleonořiny dveře. „Jděte si připravit koně,“ sykl na Jana a vstoupil.

Eleonora seděla na posteli a třásla se. Netušila, co znamenají zvuky z venku, ani to, že jí Jan nakázal, aby nevycházela z pokoje. Ruce měla složené v klíně a po tvářích se jí co chvíli překulila slza.

„Veličenstvo,“ oslovil ji Lucien, který zrovna vešel.

„Ano? Co se děje, Luciene, mám strach…“

„Musíte opustit statek. Teď hned.“

„Proč? Říkal jste, že je bezpečný.“ Stoupla si a zahleděla se mu do očí. Sklopil hlavu.

„Ano. To byla moje největší chyba, že jsem tomu příliš věřil. Jan z Karditu vás odveze na svůj hrad. Tam budete v bezpečí. Rozhodně ve větším než tady.“

„Ale  já nemůžu odjet. Musím počkat na Pe… na hraběte Le Kroix.

„Nemůžete tu na něj čekat. Za chvíli tu budou knížecí vojáci. Vezměte si plášť. Venku je chladno.“

Jak nejtišeji to šlo vyrazili po cestě od statku. Eleonora se se slzami v očích dívala na knížecí vojáky postupující se svými pochodněmi ke statku. Když byli dost daleko, aby mohli zrychlit pobídl Jan koně k trysku.

Jeli celou noc a celý další den. Eleonora byla k smrti unavená. Zastavil a sundal ji z koně. Měl dojem, že už si můžou odechnout. Položil ji do trávy a sám se posadil vedle ní. V mžiku usnula. Spala, i když s ní v náručí zase nasedl na koně a vydal se na další cestu.

Ráno před sebou konečně uviděl pohraniční strážné. Byl rád, že jsou v bezpečí. Zároveň měl ale strach, že nepotrvá dlouho.

„Vítejte doma, pane,“ oslovil ho strážný. Jan přikývl a pobídl koně. Eleonora v jeho náručí vzdechla a otevřela oči.

„Kde jsme?“ zeptala se a poposedla.

„V bezpečí, veličenstvo,“ odvětil a zastavil. „Měla byste se projít.“

„Jsem celá dřevěná, to je pravda,“ zasmála se a sklouzal na zem.

„Mám tu nějaké jídlo, pane,“ řekl strážný a zmizel ve strážním domku.

„Chcete jíst venku nebo vevnitř, veličenstvo?“

„Na čerstvém vzduchu,“ odpověděla a posadila se do měkké trávy.

Petr s Viktorem vyjeli na kopec a pohlédli do údolí ke statku. To, co viděli, jim vyrazilo dech. Kolem statku leželi mrtví a z budov se kouřilo.

Petra zalilo zoufalství. Viktor strnul. Petr pobídl koně k trysku a rozjel se ke statku.

Brána byla vyvrácená a dvůr prázdný. Všude kolem byl cítit pach spáleniny a smrti. Takhle si svůj návrat Petr nepředstavoval ani v nejmenším. Sesedl z koně a rozběhl se k jedné ze zachovalejších budov. Vešel dovnitř a srazil se s Lucienem, který chvátal k raněným.

„Co se tu proboha stalo?“ zeptal se roztřeseně Petr.

„Napadli nás knížecí vojáci. Musíme si najít lepší útočiště, přinejmenším takové, kde se ubráníme. Jdu k raněným,“ řekl a šel dál. Petr ho následoval. Vešli do jídelny. Na lůžkách, která neshořela, leželi ranění. Petr viděl Adu, jak se sklání nad Jiřím z Karditu, který byl těžce raněn. Vedle něj stál jeho bratr a díval se na Jiřího s kamennou tváří, ve které se bolestně otiskla hrůza, kterou právě pociťoval.

Viktor vešel o chvíli později. Okamžitě šel za Adou a objal ji.

„Jak k tomu došlo,“ zeptal se Petr později, když společně večeřeli.

„Nevíme. Najednou se objevili…“

„Kde je Eleonora?“ zeptal se Viktor a rozhlédl se po místnosti.

„Dovolil jsem si ji poslat do bezpečí, ještě než sem dorazili. Jan z Karditu ji odvezl k sobě domů.“ Viktor zpozoroval, jak při těch slovech Petr zbledl.

„Když dorazili, museli jsme se bránit,“ řekl Adam z Karditu a začal přecházet po pokoji.

„A ubránili jsme se,“ dodala Ada a pevněji stiskla Viktorovu ruku. „Prorazili bránu a zapálili několik budov. Naštěstí nás bylo dost a průchod byl jen malý. Bylo to hrozné, Viktore,“ řekla tiše a přitiskla se k němu.

„A dál?“ řekl Viktor a políbil třesoucí se Adu na čelo.

„Když už jsme měli téměř polovinu lidí raněných najednou odešli,“ řekl Lucien a napil se.

„Zbabělci,“ procedil mezi zuby Adam a posadil se stejně prudce, jako před tím vstal.

„Mělo to být varování,“ pronesl do nastalého ticha baron Marek z Margentu, padesátiletý ostřílený politik a bojovník, který se k věrným přidal před třiceti lety po smrti svého otce.

„Před čím?“

„Vědí o nás. Měli bychom se spíš rozdělit a každý působit ve své sféře vlivu. Jakmile se sejdeme, přitahujeme pozornost. Měli bychom se scházet jen po malých skupinkách. Maximálně tři nebo čtyři. Navrhuji ať teď každý, kdo je jen trochu zdráv odjede zabezpečit svůj majetek. Budeme se domlouvat prostřednictvím poslů. Jen důvěryhodných poslů,“ když domluvil místností se rozlehl šum.

„Někteří nemají co zabezpečovat, barone,“ řekl poněkud posměšně Lucien.

„Baron má pravdu,“ řekl Petr po krátkém přemýšlení. „Rozjedeme se na svoje panství a tam zůstaneme dokud se situace neuklidní.“

„Ty se nemůžeš vrátit domů, Petře,“ řekl Viktor a podíval se na přítele, který ještě více zbledl.

„Pojedu na Kardit, tam požádám Dědičku o svolení a vydám se ke knížeti,“ řekl pevně a rozhlédl se po přítomných. Po tvářích věrných se rozprostřel stín nejistoty.

Adam z Karditu seděl u lůžka svého bratra a přemýšlel, co donutilo Petra k souhlasu s baronem. Nechtěl snad další mrtvé? Pro vzpouru se přece umírá. Jeho bratr, dvojče, polovina jeho vlastního já, také umíral. Ležel bezvládně na lůžku a z rány, kterou měl na boku, obvazem stále prosakovala krev. Adam věděl, že jeho bratr se rána nedožije. Vzal ho za ruku. Byla horká.

Adam byl rozhodnut, že doprovodí hraběte Le Kroix na Kardit. Jiří otevřel oči. Adam se naklonil blíž a zjistil, že ještě dýchá.

„Adame,“ vydechl Jiří a pevně stiskl bratrovu ruku. „Adame, všechno je moje vina,“ mluvil ztěžka. Jeho rty se třásly. Adam u něj seděl a vnímal jen jeho horkou, potem zalitou ruku, která svírala jeho paži. Viděl jen jeho hořečnaté oči a bledou tvář. „Před třemi dny,“ začal znovu Jiří, který si byl více než vědom, že má na doznání příliš málo času. „Před třemi dny jsem se jel projet. Nikomu jsem to neřekl. Myslel jsem, že se nemůže nic stát, ale stalo. Adame…“

„Nemluv,“ zaprosil Adam a otřel bratrovi čelo.

„Musím všechno říct. Nesmím dopustit, aby vina padla na nepravého. Chytili mě, Adame.  Knížecí vojáci. Jeli od kláštera, nebo to aspoň říkali. Kdybych mlčel… Adame, kéž bych vydržel snést tu trýzeň, kéž bych mlčel! Ale nedokázal jsem to. To díky mě se dozvěděli…“ Adam sotva dýchal. Stisk bratrovy ruky povolil. Jiří z Karditu zemřel.

„Je tu krásně,“ řekla a lehla si do trávy. „Jak je to ještě daleko?“

„Už jenom pár mil,“odvětil a díval se na ni. Zlaté vlasy měla rozprostřené v trávě a vítr si pohrával s jejími šaty. Nadzvedla se na loktech a nastavila tvář slunci. Zatoužil se jí dotknout, ale nemohl to udělat. Cítil, že je pro ni jen přítel.

„Snad bychom tu mohli ještě chvíli zůstat,“ řekla a usmála se.

„Jak dlouho si budete přát.“

Věrní se pomalu rozjeli do svých domovů a Petr, Viktor, Ada a Adam z Karditu se vydali na sever. Jel s nimi i Lucien, který řekl, že na statku není nic platný. Zůstal tu jen jeho otec a služebnictvo.

Petr jel s těžkým srdcem. Měl strach, že Eleonora zapomněla v přítomnosti Jana z Karditu, že ji miluje a že bez ní nemůže žít. Na koni seděl sklesle a měl dojem, že pokud rychle nedorazí k cíli, zblázní se.

Ada jela po Viktorově boku a přemýšlela, jak to bude dál. Měla strach z příštích dnů. Viktor jí připadal unavený.

Viktor netušil, kdo mohl statek vyzradit. Chtěl na to přijít, ale cítil, že na to není vhodná doba. Díval se na Petrova záda. Na to jak se ten mladíček sotva drží v sedle a dobře věděl, jaké pochyby se mu honí hlavou. Sám dobře nevěděl, jestli Lucienovo rozhodnutí bylo správné, ale po chvíli se tím přestal zabývat.

Adam z Karditu klusal na svém grošákovi až vzadu. Nevěděl, jestli má říct to, k čemu se mu přiznal bratr než zemřel. Nakonec se rozhodl o tom zatím pomlčet.

„To je ono?“ zeptala se Eleonora, když se před nimi vynořila řeka, která obtáčela ostroh, na kterém stál hrad Kardit.

„Ano. To je ono, veličenstvo.“

„Je tu krásně.“

Přes most právě přejíždělo několik jezdců. Vedla je žena. Jan se musel usmát. Jeho sestra vždycky vyjela vstříc, když se odněkud vracel. Nevěděl jak se dozvídá, že jede, ale nevadilo mu to. Před jezdci běžel její pes. Velké a majestátní zvíře s černou srstí a světle modrýma očima. Průvod se zastavil nedaleko od nich a Sibyla sestoupila z koně.

Jan a Eleonora dojeli až k ní a sesedli.

„Vítejte,“ řekla jasným hlasem. Jan ji objal. Byla nejstarší ze sourozenců. Vždy, když ji viděl, měl pocit, že je doma.

„Sibylo, tohle je Eleonora, dědička království,“ řekl Jan hrdě a lehce se směrem k Eleonoře uklonil. Jeho sestra popošla blíž a políbila Eleonoru na tváře.

„Veličenstvo,“ řekla, když opět ustoupila. „Jsem poctěna, že vás mohu přivítat v našem vévodství.“ Jan viděl, jak se Eleonora zarazila. Nikdy neřekl, že je vévoda. Teď měl dojem, že se na něj dívá s rozpaky. „Pojedeme?“ zeptala se Sibyla.

„Ano,“odvětil a nasedl. Eleonora se také vyhoupla do sedla. Celý průvod vyrazil k hradu. 

Konečně před sebou uviděli hraniční strážnici. Adam z Karditu zpomalil krok svého koně a zvolna dojel ke strážnému. Ten se lehce uklonil a pak se usmál. Adam tento úsměv opětoval poněkud zatrpkle. Stále v něm hořela pochybnost jestli má někomu svěřit to, co mu před smrtí řekl bratr.

„Vítejte, pane,“ řekl strážný, jakmile Adam a ostatní sesedli.

„Děkuji, Viléme,“ řekl Adam a dal strážnému otěže.

„Před několika dny tudy projel váš bratr,“ řekl strážný a přivázal koně.

„Takže se dostali do bezpečí?“ zeptal se z nenadání Petr a popošel blíž.

„Podle všeho,“ položil mu ruku na rameno Viktor, který chtěl zabránit jeho přílišné horlivosti.

„Mohli bychom si tu chvíli odpočinout?“ zeptala se Ada a posadila se do trávy.

„Ano, chtěl jsem se vás zeptat na totéž,“ odvětil Adam. „Máš tu něco k jídlu, Viléme? Všechno co jsme si vzali s sebou už vzalo za své.“

„Měli bychom jet dál. Potřebuji mluvit s vaším bratrem,“ řekl netrpělivě Petr.

„Bude lepší, když tu chvíli pobudeme. Je to už jen několik mil, ale měli bychom dorazit odpočatí,“ řekl Viktor a vzal od Petra uzdu. Petr se posadil do trávy vedle Ady. Cítil jak mu stiskla paži.

Eleonora kráčela za Sibylou, která ji měla uvést do jejího pokoje. Kardit byl o mnoho honosnější než statek nebo klášter, kde až dosud žila. Přesto měla pocit, že skrývá nějaké tajemství.

Sibyla otevřela těžké dveře a uvedla Eleonoru do komnaty. Všechno tu bylo jako ve snu. Ve váze byly lilie. Široká postel byla skrytá za závěsem a pod sametovým přehozem. Eleonora měla dojem, že se tu na ni snad chystali. Sibyla otevřela okno a prosklené dveře. Byla to krásná žena. Její tmavě zelené šaty zavlály ve větru, když vyšla na balkón. Eleonora ji následovala.

„Líbí se vám pokoj?“ zeptala se Sibyla a podívala se na Eleonoru.

„Velmi. Jen mám strach, aby pro vás moje přítomnost neznamenala potíže.“

„Kardit má pevné zdi. Dalo by se říci, že je nedobytný. Po pravdě řečeno se o to ještě nikdo nepokoušel. Měla byste si odpočinout. Nemáte hlad?“

„Ne děkuji. Cítím se naprosto odpočatá.“

„Přesto půjdeme něco sníst. Před tím se ale převlékněte. Musíte se cítit nesvá.“

„Ale já nemám co jiného na sebe,“ řekla Eleonora na rozpacích. Její šaty jí naprosto vyhovovaly.

Sibyla se usmála a vešla zpátky do pokoje. Tam otevřela skříň a vyndala z ní světle modré šaty. Eleonora téměř vykřikla překvapením.

„Mám vám pomoci s oblékáním?“

„Nikdy jsem nic takového nenosila…“ vydechla Eleonora a dotkla se jemné látky, která splývala v bohatých záhybech až na podlahu.

„To je chyba. Jste přece královna.“

Jan čekal u stolu a přemýšlel, co jim může tak dlouho trvat. Když se konečně otevřely dveře vydechl úžasem. Jeho sestra vešla po boku božsky krásné dívky, ve které poznal Eleonoru. Měla vyčesané vlasy upevněné perlovou sponou. Jen jeden pramen měla ponechaný venku z účesu, aby si s ním mohl pohrávat vítr. Kolem štíhlého těla jí povívaly světle modré hedvábné šaty s výstřihem, který odkrýval nádherně tvarované klíční kosti. Na šíji se jí vyjímal jemný řetízek s drobnou perlou. Stejnou jaké byly na sponě ve vlasech.

Podíval se na svou sestru a ta se v odpověď lehce usmála. I ona byla krásná. Nebyla už dívka, ale půvab zralé ženy jí byl přán ve vrchovaté míře. Její tmavě kaštanové vlasy byly vyčesané do obyčejného ohonu, který jí spadal až do pasu. Zelené šaty vyměnila za temně modré s jemnou zlatou výšivkou kolem výstřihu a rukávů.

Jan před Eleonorou poklekl. Neviděl, že se rozpačitě usmála. Pak ho vybídla, aby vstal. Políbil jí ruku a uvedl ji ke stolu.

Když se navečeřeli začala hrát hudba. Jan se usmál. Nemohl teď myslet na vřavu, před kterou Eleonoru musel odvézt. Myslel na to, že je tu s ní. Věděl, že ona ho nemiluje a byl si vědom, že cit, který chová on k ní rovněž není láska. Ještě ne. Sice se mu zrychloval tep, kdykoli vešla do místnosti, ale na lásku k ní ještě nebyl připraven. Na tak prudký a zhoubný cit neměl sílu. Ještě ne…

„Tančíte, veličenstvo?“ zeptala se Sibyla přesně jak očekával.

„Ne dobře. Jen tolik co mě naučila chůva. Ale to už je dávno.“

„Ale jistě to stačí pro tento okamžik,“ řekla Sibyla a významně se na něj podívala.

Eleonora se začervenala. Nechtěl ji přivádět do rozpaků a na sestru se zamračil. Přesto, že s tím nesouhlasil nakonec vstal a vyvedl Eleonoru na parket. Lehce se uklonili. Neměla pravdu. Tančila velmi dobře. Kdykoli se jí dotkl cítil, že nepatrně cukla. Na konci jí poděkoval. Za chvíli odešla spát.

Dívala se na bratra a měla dojem, že se jejímu pohledu záměrně vyhýbá. Nechtěla mu klást nepříjemné otázky. Jeden z mužů její posádky přivedl Gara. Zvíře se vděčně složilo u jejích nohou a hlavu si položilo na její nárt.

„Proč jste přijeli dřív než…“ nedokázala otázku doříct. Jan zvedl hlavu a podíval se na ni očima zalitýma slzami. Vyskočila a objala ho.

„Museli jsme rychle pryč,“ zašeptal ztěžka. „Napadli nás knížecí vojáci. Sibylo, nebyla jiná možnost. Musel jsem ji odvézt do bezpečí.“

„Ale co Adam a…“

„Nevím. Nevím. Ale mám dojem, že se něco stalo.“

I jí se oči zalily slzami. Vzpomněla si na sen, který se jí zdál nedávno. Viděla Jiřího trpět. Viděla, že umírá. A teď věděla, že to nebyl sen. Byla to předtucha.

„Jane,“ zašeptala a kývla na sloužící, aby je nechali o samotě. „Ve válce se dějí různé věci,“ řekla a objala ho pevněji.

„Ale dějí se příliš často, Sibylo, příliš často,“ řekl a vstal. Zůstala klečet na zemi s rukama v klíně.

„Ano, je to nespravedlivé,“ řekla po chvíli a vstala. „Ale jednou se to změní.“ Došla k němu a pohladila ho po ruce.

„O kolik blízkých ještě přijdu?“ zeptal se a objal ji.

Konečně se před nimi vynořil Kardit. Petr pobídl koně. Adam z Karditu se k němu přidal. Vedli svůj nevelký průvod. Zastavili až u řeky a počkali, až je statní doženou. Přes řeku se klenul bytelný dřevěný most. Adam na něj vjel první.

„Tohle je nedobytná pevnost? Kdokoli chce může přejet po mostě a zabušit na bránu…“ zapochyboval nahlas Lucien a vjel na most hned za Petrem.

„Most se strhne. V případě nebezpečí. A s pomocí nádrže z hor se zvedne hladina řeky. Nikdo se sem nedostane, je to obranný systém starý téměř tři sta let.“

„A únikové cesty?“ zeptal se Lucien, stále stejně pochybovačným tónem. „Jakmile se podcení únikové cesty je to moc špatné. Nikdy nesmíme spoléhat jen na svou nedobytnost, či chytré a lstivé zabezpečení,“ dodal hořce.

„Chápu váš strach. Ale tady je úniková cesta. Chodba.“

„Tajná?“ otázal se Viktor a usmál se. Taková zajištění byla pro Věrné typická.

„Ano,“ usmál se Adam z Karditu. „Vede několik mil do hor. Vybudoval ji náš dědeček.“

Kancléř přecházel po předpokoji knížecích komnat a co chvíli vyhlédl z okna, jestli už nejede posel. Nikdo nepřijížděl. Nemůže přece předstoupit před svého chlebodárce bez zaručených zpráv. Nakonec svoje čekání vzdal a odešel.

Čekal ještě několik dní, když k němu konečně přivedli vojáka.

„Pane vévodo, konečně se vrátili,“ oznámil suše muž ze stráže a nechal kancléře s vojákem o samotě. 

„Zlikvidovali jste je?“ zeptal se nedočkavě kancléř.

„Ne,“ řekl voják a sklonil hlavu.

„Jak to?“

„Měli převahu. Bránili se. Nemohli jsme se udržet bez velitele.“

„Kde jsou teď?

„Nevíme,“ řekl voják.

„Víte aspoň něco? Třeba kdo tam byl?“ rozkřikl se kancléř a udeřil vojáka do obličeje. Byl vzteky bez sebe. Od téhle akce si sliboval úspěch. Konečně vymýcení povstalců. Ale zase selhal. A musel to sdělit knížeti. Po takové zprávě se mu přitíží.

Všechny nově příchozí bez prodlení uvedli k Janovi z Karditu. Seděl v jídelně a vypadal zkroušeně. Jakmile vešli, viděl Petr, že se mu tvář sevřela bolestí, když pochopil, že Jiří chybí. Přesto vstal a šel jim v ústrety.

„Vítejte,“ řekl. „Kde je Jiří?“ zeptal se třesoucím se hlasem.

„Je mi to líto,“ řekl tiše Adam a odešel.

„Jak se to stalo?“ obrátil se Jan na Luciena.

„Dost dobře to nevíme, pane,“ řekl Lucien a sklonil hlavu. Nechtěl se dívat do očí muže, který právě přišel o bratra. Nechtěl vidět bolest, o které se domníval, že ji zavinil. 

„Nevadí,“ přemohl se Jan a nuceně se usmál. „Měli byste si odpočinout. Dovedou vás do pokojů.“ Došel k židli a zaryl nehty do dřeva opěradla. Všichni odešli. Jen Petr se ještě chvíli zdržel. Díval se na Jana z Karditu, který netušil, že ještě není sám. Díval se na mladíka, který bojoval se zoufalstvím, které on sám dosud nepoznal. Pak pomalu odešel.

Petr slyšel ozvěnu svých kroků na chodbě, když šel do svého pokoje. Pak ale zaváhal a vyšel po několikerých schodech. Měl pocit, že ho vede nějaká neviditelná síla. Stanul před těžkými dveřmi a zaklepal na ně. Otevřela mu komorná. Usmál se, když slyšel Eleonořin hlas. Poslala komornou pryč. Vešel a zavřel za sebou dveře.

Vrhla se mu do náruče. Její krása ho téměř omráčila. Políbil ji na krk a nadzvedl ze země. Zasmála se.

„Jak dlouho jsi měl v úmyslu mě nechat čekat?“ zeptala se s žertovnou výčitkou.

„Kdybych tě nechal čekat ještě chvíli…“ položila mu prst na rty.

„Kdybys sem nepřišel, už bych si myslela, že mě nemiluješ,“ řekla a políbila ho. Jeho pochybnosti se rozplynuly. Vnímal jen její lásku. Odešel až pozdě v noci.

Adam z Karditu zaklepal na Lucienův pokoj krátce před půlnocí. Na chodbě svítily už jen dohořívající svíčky. Byl si naprosto vědom nevhodnosti doby, ve kterou se rozhodl Luciena navštívit. Nechtěl ale, aby ho někdo viděl. Proto zvolil až noční hodiny.

Stál před dveřmi hodnou chvíli, než se otevřely. Stál v nich rozespalý a nevrlý Lucien v černých kalhotách a volné tenké bílé košili. Adam z Karditu se nejdřív lekl a couvl, pak si dodal odvahu a na pozvání vešel do pokoje.

Všude byla tma. Lucien postupně rozsvítil několik svíček a posadil se na postel.

„To je zvyk, budit člověka vprostřed noci?“

„Ne. Moc se omlouvám, ale dřív jsem opravdu přijít nemohl. Musím s vámi mluvit.“

„Nepočkalo by to do rána?“ zeptal se Lucien a promnul si oči.

„Je mi líto, ale nepočkalo.“

„Tak spusťte,“ Lucien se uvelebil mezi pokrývkami a zadíval se na Adama.

„Vím, kdo udal statek,“ řekl po chvíli. I v šeru místnosti viděl, že Lucien zbledl.

Jiří z Karditu si vyjel na projížďku dopoledne. Věděl, že ho nebude nikdo postrádat. Vedl svého koně zvolna po cestě, která se svažovala dolů k lesu. Na kraji lesa zastavil a sesedl. Podíval se na chvějící se listí a cítil se ospalý. Lehl si do trávy pod stromy a díval se na hru jejich listů, dokud se mu nezavřely oči.

Probuzení bylo více než kruté. Probudil se v kruhu knížecích vojáků. Nad ním stál hromotluk s taseným mečem. Jiří si bolestně uvědomil, že si nevzal zbraň. Proklínal svou neopatrnost, ale bylo pozdě cokoli si vyčítat. Zvedli ho ze země a přivázali ke stromu. Hromotluk nařídil, aby mu svlékli kabátec a košili.

Jiří stál u stromu a cítil, jak se mu kolem těla obtáčí silný provaz. Hromotluk, který Jiřímu připadal jako velitel jednotky k němu přistoupil a vzal do ruky medailónek panny Marie, který měl Jiří po matce. Utrhl mu ho z krku a když ho hodil na zem, šlápl na něj. Jiří zavřel oči. Vzápětí ucítil štiplavou bolest na tváři.

„Odkud jsi?“ bodla ho do uší otázka. Věděl, že nesmí nic říct. Ale také věděl, že není dost silný, aby vydržel nátlak, nebo dokonce mučení…

„Z vesnice,“ zalhal, ale předem věděl, že tuhle lež mu nikdo neuvěří.

„Tady v okruhu pěti mil není žádná.“

„Neříkám, že z blízké,“ vzchopil se Jiří a podíval se hromotlukovi do očí.

„Není tu katolická vesnice, nikde,“ řekl hromotluk a znovu Jiřího udeřil a rozsekl mu ret. Jiří si bezmocně olízl ránu a znovu otevřel oči. „Začneme znovu. Odkud jsi? A nepokoušej se mi lhát. Pod mým vedením změkli i jinačí než jsi ty.“

„Trvám na tom, co jsem řekl,“ zvedl hlavu Jiří a přivřel oči v očekávání další rány. Žádná se ale nedostavila.

„Rozdělejte oheň,“ rozkázal hromotluk svým mužům a usmál se. Jiří zbledl.

Jiří ležel na zemi a cítil, jak mu ve vypálených ranách tepe bolest. Musel se dostat na statek. Věděl, že se tam musí dostat. Vojáci jeli pro posily k poslednímu klášteru. Pak mu všechno opředla mlha a ztratil vědomí.

Na statek se vrátil až o den později. Věděl, že už nemá smysl někoho varovat. Navíc cítil, že pomalu umírá. V ranách po těle se mu rozmáhala krutá a sžíravá bolest. Když vojáci přijeli byl mezi prvními, kdo se střetl tváří v tvář s vojáky. Podlehl velmi záhy, vyčerpán zraněními, která utržil v jiném boji. V boji, který prohrál…

Když Adam domluvil, cítil, že má srdce až v krku. Lucien seděl na posteli strnule a díval se do prázdna.

„Váš bratr?“ pronesl otázku do ticha. V Adamových uších zněla jako výčitka.

„Nesmíme ho soudit. To už udělal Bůh,“ řekl Adam na bratrovu obhajobu.

„Nesoudím ho. A myslím, že se to nikdo nemusí dozvědět. Řekl jste to ještě někomu?“

„Ne, jen vám. Byl to váš statek…“

„Ne. Pokud jste to chtěl říct majiteli musíte o pokoj vedle,“ řekl Lucien a slabě se usmál. „Málokdo vydrží nápor knížecích vojáků. Znám jen jednoho člověka, který to vydržel.“

„Koho?“

„Viktora. Adame, to co se stalo se patrně stát muselo. Bylo to nevyhnutelné. Nebudu vám tu povídat o tom, že váš bratr měl někomu říct, kam jel. Nebudu říkat, že si měl raději nechat vyříznout jazyk, než aby něco řekl. Nebylo by to k ničemu. Teď už je po všem. On je mrtvý. A uděláme nejlíp, když půjdeme spát.“

Lucien viděl, že se v Adamových očích lesknou slzy. Vstal a šel mu otevřít. Než ale opustil místnost, objal ho. Věděl, jaké to je o někoho přijít. Když Adam odešel sundal si Lucien košili a šel si lehnout. Nedokázal ale usnout. Před očima se mu odehrávaly výjevy z minulosti.

Na pochmurnou pracovnu padl stín. Slunce zapadlo. Kancléř Malran zaklapl desky a chtěl jít domů. V té chvíli se ale otevřely dveře a vešel Robert z Sèelk. Čtyřicetiletý velitel knížecích jednotek. Kancléř ho nikdy neviděl rád. Vadilo mu, že Robert se pyšní přiděleným titulem a ne titulem zděděným po otci. Byl vikomt. Teď tu před ním stál a přímo na něj hleděl. Kancléř se nikdy nesnažil zjistit, odkud pochází, nebo proč jsou jeho služby tak nepostradatelné.

„Co tu chcete?“ zeptal se Roberta přímo a opřel se o stůl, aby se cítil ve větším bezpečí.

„Mám pro vás jistou informaci, pane kancléři.“

„Jakou a kolik bude stát?“

„Nebude stát nic. Jen mi slíbíte, že s ní naložíte podle toho jak vám poradím.“

„Nemůžu vám nic slíbit,“ řekl rozhodně kancléř, ale viděl svému protivníkovi na očích, že ta informace je velmi, velmi cenná.

„Nebudete litovat. S takovou informací spadne knížeti do klína jedno z nejbohatších vévodství v zemi,“ pokračoval vikomt a popošel blíž ke kancléři.

„Jsem ochoten zaplatit, ale jednat podle vašeho rozhodnutí nebudu,“ odpověděl jasně kancléř a posadil se. Neměl rád, když s ním někdo mohl manipulovat. Nenáviděl, když nad ním měl někdo vrch.

„Pak se nic nedozvíte,“ opáčil klidně vikomt a chystal se k odchodu. Kancléř ještě chvíli váhal ale pak vykřikl:

„Dobře, ať je po vašem…“

„Vidíte, pane vévodo. Vaše vévodství je malé. Jistě se vám bude hodit kousek Karditu.“

„Karditu?“ kancléř nevěřil vlastním uším a nechápal, co mu chce Robert sdělit. Kardit byl jedním z nejbohatších vévodství, ale sám kancléř nedoufal, že by ho někdy mohl získat pro sebe. Mladý vévoda držel otěže svého panství příliš pevně v rukou a jeho sestra byla intrikánka, jakou nikde jinde nepoznal.

„Ano. Moji muži, kteří vypálili statek vzbouřenců věrných králi, viděli koně,“ pokračoval pomalu vikomt a založil si ruce.

„Co s tím mají co dělat koně?“

„Jeden z nich měl pod obyčejnou černou čabrakou ještě jednu. S barvami vévody z Karditu. A teď k tomu, co jsem říkal na začátku. Neříkejte to knížeti. Nechte si to pro sebe. Začnou dělat chyby. Vévoda i jeho spojenci nám padnou do rukou sami. Není u dvora tak neoblíben, aby se nemohl zase někdy přijet podívat. Pak spadne klec. Až sem přijede obklíčíme jeho hrad. A buďte si jist, že se nám čekání vyplatí.“

„Jak dlouho?“

„Měsíc… rok, kdo ví?“

„To je dost neurčitá doba,“ namítl kancléř, ale musel uznat, že ten plán má budoucnost.

 V klidném šeru knihovny sedával Jan nejraději. Často se díval na portrét své matky nad krbem a četl. Toho dne večer k němu přišla Sibyla a posadila se vedle něj. Krátce na to dozněly i cvakavé kroky jejího psa na parketách. Všichni tu byli už téměř měsíc a Jan měl dojem, že se hrad konečně alespoň trochu zaplnil. Neměl rád prázdné místnosti, kde byla slyšet ozvěna kroků ještě dlouho poté, co samy kroky zanikly.

„Víš o všech smlouvách svého otce, Jene?“ otázala se Sibyla a Jan se na ni překvapeně podíval.

„Ovšem. Proč bych o nich nevěděl?“

„Víš i o té, která se bezprostředně týká tebe?“

„Všechny se mě týkají, Sibylo,“ řekl. Nechápal, kam svými otázkami míří.

„Je totiž jedna smlouva, kterou uzavřel náš otec s otcem dědičky trůnu,“ začala pomalu a on cítil, jak se do něj zařezává pohledem. Začínal jím třást pocit nejistoty. „Bylo řečeno, že se, až nadejde čas, vezmete,“ zakončila větu Sibyla a zase vstala.

„Cože?“ otočil se na ni, ale ona už odcházela. Vstal a doběhl ji, právě když chtěla zavřít dveře.

„Slyšel’s dobře. Jste de facto zasnoubeni,“ řekla tvrdě a podívala se na přívěsek, který se mu houpal na krku.

„Sibylo, proč jsi mi to neřekla dřív?“ obořil se na ni prudce a chytil ji za loket.

„Nedotýkej se mě tímto způsobem,“ zahřměla. Okamžitě ji pustil.

„Ona nebude souhlasit,“ řekl mírně a zakryl přívěsek dlaní.

„Nikdo nevěděl, že bude –“

„Mlč,“ řekl tiše. Zůstala stát na chodbě a dívala se jak odchází pryč.

Eleonora se procházela po hradě. Neměla co na práci. Zdálo se jí, že všichni mají co dělat, jen ona sama, že neví, co by ji zabavilo. Někdy potkala někoho ze služebnictva. Většinou se jí poklonili a spěchali dál. Petr už neměl tolik času jako prvních pár dní. Zdálo se, že něco chystá.

Vešla do chodby vedoucí ke knihovně a zaslechla hlasy. Zdálo se jí, že se hádají. Popošla ještě blíž a poznala, že je to Sibyla a Jan. Vyslechla celý jejich rozhovor a pak se rozběhla chodbou do Petrova pokoje.

Vpadla bez zaklepání dovnitř. Nebyl tam. Vrhla se na postel a rozplakala se. Nemohli ji přece provdat za Jana z Karditu. Nemilovala ho. Ano, byl její přítel, ale milovat ho nedokázala. 

Petr se vrátil až za dlouhou dobu, kterou strávila pláčem. Když vešel usmál se.

„Co se stalo?“ zeptal se a posadil se k ní na postel. Okamžitě se mu vrhla kolem krku a dala se do ještě prudšího pláče.

„Řekni, že se mě nikdy nevzdáš,“ vyrážela se sebe.

„Proč bych to dělal?“

„Protože…protože mě chtějí…chtějí provdat,“ řekla a snažila se nadechnout a být zase hezká, ale nešlo jí to.

„To není důvod pro to, abych se tě vzdal,“ řekl konejšivě a pohladil ji po zádech.

„Ale, když se vdám, už nebudeme spolu,“zašeptala a křečovitě ho sevřela.

„Je třeba počítat s tím, že se nemusí povést tvoje korunovace. Nemusí to vyjít, tak je třeba, abys měla děti, které se stanou novu nadějí, Eleonoro a já nejsem ten pravý…“ slyšela, že i jemu selhává hlas. Že i on nesouhlasí s tím, co rozhodli už dávno, aniž by se jich ptali. Přesto všechno se snažil najít v sobě odvahu pokračovat, i když jim osud staví do cesty takové překážky.

„Ale on mě nemiluje,“ namítla věcně a otřela si oči.

„Cítí k tobě náklonnost, jinak by neriskoval život, aby tě dostal do bezpečí.“

„To není totéž, Petře.“

„Já vím,“ připustil.

"Kdes byl?"

„Byl jsem se projet,“ řekl a sundal si rukavice.

„Tobě je úplně jedno, co si o tom myslím já?“

„Sibylo,“ řekl vyčítavě a odepjal si plášť.

„Mám o tebe strach. Cožpak to nechápeš? Řítíš se s ní do propasti. To se pro tebe nehodí,“ téměř křičela.

„Já ji miluju, je mi jedno jak hluboko se zřítím. Vezmu si ji a ty mi v tom nezabráníš,“ znělo to tak odhodlaně, až ji to zarazilo. Bylo to poprvé, co jí bratr odporoval. 

„Jestli si ji vezmeš…“ nevěděla jak má tu hroznou větu doříct. Raději zmlkla.

„Vezmu. Sibylo, přej mi to. Našel jsem ženu, se kterou jsem šťastný. Je chyba, že není šlechtična? Proč?“

„Protože ty jsi vévoda!“

„A taky jsem samostatná bytost. Nebudu tě věčně poslouchat.“

Políbil ji v hradní kapli. Přitiskla se k němu a pošeptala mu, že čeká jeho dítě. Kněz jim požehnal a oni odešli z kaple. Jan nevnímal Sibylin jedovatý pohled, kterým Odette proklála, když kolem ní zářící pár procházel.

„Něco pro tebe mám,“ řekla, když leželi vedle sebe. Konečně svoji i před Bohem.

„Copak?“

Sáhla pod polštář a vytáhla vyřezávanou krabičku. Podala mu ji a posadila se. Otevřel ji. Viděla že se usmál.

„Kdes to našla?“

„Na trhu.“

„To není pravda, nikde se neprodávají takové přívěsky,“ zadíval se na drobný amulet, který měl v ruce. Byla na něm Marie, celá v modrém. Krásná, až se tajil dech.

„Dobře. Dal mi ho kdysi dědeček. Nevím odkud ho měl on.“

„Miluju tě,“ řekl a políbil ji. Vzala si od něj řetízek a připnula mu ho na krk.

„Je to dcera,“ řekla porodní bába a dala Janovi do rukou uzlíček, který byl jeho dítětem.

„Jak jí budeme říkat?“

„Marie,“ zašeptala vyčerpaně Odette a pohladila dcerušku po ručičce.

„To je krásné jméno,“ řekl a políbil ji do vlasů.

Sibyla vešla o chvíli později. Odette už spala. Jan stál nad postýlkou s malinkou holčičkou a nemohl se na ni vynadívat.

„Není to dobře, Jene,“ řekla Sibyla a podívala se na svou neteř.

„Přej nám štěstí, jestli je to v tvých silách,“ řekl a obrátil se na ni.

„Myslíš si, že vám nepřeji štěstí? Tak to se velmi mýlíš,“ pravila a odešla z pokoje. Jan se posadil na postel ke své ženě. Zachumlala se do jeho náručí a vyčerpaně vzdechla.

„Pane vévodo,“ oslovil Jana uctivě kancléř, „jeho výsost si s vámi přeje mluvit.“

„Ale já musím domů, pane kancléři. Předal jsem vám seznam ročního výdělku a zaplatil daně, to vám musí stačit. Poroučím se,“ Jan neměl stání. Musel domů, musel za Odette. Neviděl ji už týden.

Jel jako o závod. Konečně přejel most a vjel do hradu. Nikoho nepotkal. Vyběhl po schodech tam, kde věděl, že Odette najde. Po cestě se ale srazil se Sibylou. Vypadala vyděšeně.

„Co se stalo?“

Neodpověděla.

„Něco s Odette? S Marií?“

Zase žádná odpověď.

Jan se rozběhl ke dveřím manželčina pokoje. Slyšel, že Sibyla běží za ním. Cítil jak se mu svírá žaludek, když bral za kliku. Chytila ho za paži.

„Neměl bys tam chodit,“ řekla naléhavě. „Stalo se něco hrozného.“

Jan otevřel dveře a vešel do pokoje. Všechno bylo převrácené. Na zemi u postele ležela Odette. Vedle její ruky se válela lahvička. Jan se vrhl k ní. Nedýchala. Vymrštil se a podíval se do postýlky, kde ještě když před několika dny odjížděl, sladce spala jeho dcera. Teď viděl, že obě nejdražší součásti jeho života usnuly navěky.

„Jak se to stalo?“ zeptal se a vlastní hlas mu zněl jako cizí.

„Nevím. Domnívám se ale, že Marie se udusila ve spánku a Odette se po tom, co to zjistila, otrávila,“ řekla Sibyla a přistoupila k bratrovi blíž.

„To není možné,“ vypravil ze sebe. Neviděl zvláštní lesk v Sibyliných očích. Viděl jen zkázu a popel vlastního štěstí.

Jan klečel v hradní kapli a co chvíli zavadil pohledem o kámen v podlaze. Byly na něm vytesané růže. Vzpomínal na všechno, co vedlo k tomu, že teď už nemá lásku. Měl pocit, že není schopen milovat. Nemohl milovat ani tak okouzlující dívku jakou je Eleonora. Miloval jen jednou. Teď už se mu to stát nemohlo.

Kaplí se rozlehly kroky. Ohlédl se. Byla to Eleonora. Kráčela za ním zvolna. Neusmívala se jako vždy, když za ním přišla. Její zachmuřená tvář mu naháněla hrůzu.

„Jane?“ zaznělo s tisícerou ozvěnou kaplí.

„Ano?“

„Vy to víte?“

„Ano, vím. A nesouhlasím s tím, jestli to chcete slyšet. Vy jste bezpochyby nejkrásnější dívka, jakou jsem poznal, ale…“

„Ale?“

„Ale nemůžu si vás vzít,“řekl a postavil se. Podívala se mu do očí.

„Ale je to vaše povinnost,“ řekl kdosi za Janem. Jan se otočil a pohleděl do unavených očí Petra Le Kroix.

„Takovou povinnost nemůžu přijmout.“

„Povinnost nám bývá udělena, Jane,“ řekla Eleonora a položila mu ruku na paži. „Ani já ji nechci, ale musíme, protože jinak…“ hlas se jí zlomil.

„Musíme ale rozhodnout,“ začal z pomalu Petr, „jestli budete souhlasit s naším plánem.“

„Jaký je to plán?“

„Budu vaší manželkou jen formálně,“ řekla Eleonora. Usmál se. Něco takového by od hraběte nečekal.

Petrovi se ulevilo, když viděl úsměv na vévodově tváři. Dalo mu práci, aby si hlasitě neoddechl.

„Souhlasím,“ řekl bez okolků Jan a políbil Eleonoře ruku. Pak jen sledoval jak ji Le Kroix objal. Nic si nepřál víc, než štěstí své nejlepší přítelkyně.

Přípravy na svatbu trvaly měsíc. Lucien neměl co dělat, chodil po hradě a okukoval opevnění. Ujišťování Adama z Karditu o bezpečnosti hradu se mu zdálo přemrštěné. S každou další procházkou okolo hradeb nacházel další a další nedostatky a byl si čím dál jistější, že hrad nápor vojska udrží jen s velkou dávkou nadsázky.

„Viktore,“ řekl, když se jednoho dne vrátil ze své obchůzky. „Musíme zahájit opravy hradeb a opevnění.“

„Proč?“

„Protože…“ Lucien ztišil hlas. „Protože se neudržíme.“

„Ale to snad není pravda,“ řekl Viktor a konečně vzhlédl.

„Ukážu ti to,“ mírně se urazil Lucien. Věděl, že jeho sázka na jistotu se nevyplatila a málem to všichni zaplatili životem, opakovat stejnou chybu nehodlal.

„Hned? Je dost pozdě,“namítl Viktor, ale zvedl se a šel s Lucienem ven.

Lucien vystoupal po schodech na hradební ochoz.

„Střílny,“ řekl, „jsou prvním nedostatkem. Jsou pro lukostřelce a před střelbou z pušek nikoho neochrání. Myslím, že by bylo vhodné je zúžit. Další jsou zabudovaná děla. Nedá se za nimi procházet. Viktore, musíme s tím něco udělat a to rychle.“ Viktor přikývl a protáhl se za jedním z děl.

„A zeď je slabá,“ řekl Lucien, když sešli dolů k valu.

„Nepotřebují zeď mají řeku,“ konstatoval Viktor a usmál se na přítele, který byl příliš zabrán do svých úvah, než aby ho poslouchal.

„Řeka nestačí,“ řekl Lucien a posadil se na kámen téměř až u vody. „Když stoupne hladina, nevydrží to dlouho. Přehrada se vyprázdní a bude po všem a to nemluvím o tom, že tenká zeď se promáčí podstatně rychleji než silná.“

„Navrhneme to Janovi. Uvidíme jestli s tebou bude souhlasit.“

„Ten má jiné starosti. Bude se ženit.“

„Tak jeho sestře, on se s ní stejně ve všem radí,“ navrhl Viktor. Lucien přikývl a oba se vrátili do hradu.

Eleonora seděla před zrcadlem ve svém pokoji a pozorovala služebnou, která ji česala. Na stojanu u okna visely svatební šaty. Bylo jí zvláštně. Měla se vdát. Vdát se za muže, kterého nemilovala. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Vstupte!“ řekla a otočila se čelem ke dveřím.

Vešel Jan a usmál se na ni. Ano, měla ho ráda, ale nechtěla s ním sdílet víc než přátelství. Mluvili o tom, všechno chápal.  Nechal jejich manželskou ložnici přestěhovat do pokoje, který byl spojený dveřmi s další ložnicí. Byla mu za to vděčná.

„Nech nás o samotě,“ promluvil Jan na služebnou, která se uklonila a odešla z pokoje.

„Co potřebujete?“ zeptala se s úsměvem Eleonora a nechala si od svého nastávajícího políbil ruku.

„Je tu věc, o které jsme nemluvili,“ řekl vážně a posadil se.

„Novomanželský polibek?“ Sama už o tom dlouho přemýšlela. Byli jen čtyři lidé, kteří věděli o tom, že si Jana bere jen na oko, aby dostála smlouvě, museli být věrohodní. Překvapeně se na ni podíval.

„Budu vás muset políbit,“ řekl sklesle a opět sklopil oči.

„Ano. To nevadí. Bude to těžké, ale zvládneme to. Nehněvejte se na mě, Jane, prosím vás.“

„Děkuji vám, veličenstvo,“ zašeptal a znovu ji políbil na ruku. V jeho polibku bylo ale něco, co nedokázala pojmenovat. Jakási podivná horoucnost a vděčnost. Chtěla by ho utěšit, ale nevěděla čím se trápí. Konečně vzhlédl a vstal. Pak se lehce uklonil a odešel.

Po chvíli, kterou strávila příjemným polospánkem a sledováním hbitých prstů,  které krotili její vlasy v nákladném účesu, se ozvalo další zaklepání. Eleonora pozvala dotyčného dále. Byl to Petr. Vešel s ustaraným úsměvem. Poslala služku pryč a nechala se obejmout. Políbil ji na krk a pak na ústa.

„Přišel jsem ti jenom říct, že tě miluji,“ zašeptal jí do ucha. Zasmála se. „Byl tu?“ zeptal se, když se služebná vrátila a dala se opět do práce. Neměla moc času, obřad měl být za dvě hodiny.

„Ano, byl. Chtěl se mi omluvit za to, že mě musí políbit,“ řekla a mrkla na Petra.

„Nic dalšího ti neřekl?“

„Ne, měl snad?“

„Za týden odjedeme do hlavního města. Musím poznat knížete. Odjíždíme bez doprovodu. Zůstane tu Viktor i Lucien a Adam. Ještě to nikdo neví, chtěl jsem, aby ses to dozvěděla hned jak to domluvíme.“

Eleonora se roztřásla. Odjedou. Oba dva.

Jan přecházel sem a tam po knihovně. Někdy se podíval z okna na nádvoří nebo vzal nějakou knihu, ale nic ho neuspokojovalo. Byl nervózní. Myslel na Odette a  dlani svíral přívěsek. Zdálo se mu, že žhne láskou, kterou mu Odette spolu s ním darovala. Neměl tenkrát odjíždět.měl tam někoho poslat. Do knihovny přišla Sibyla. Majestátní a krásná v bleděmodrých šatech s velkorysým výstřihem a náhrdelníkem na šíji. Šaty byly jednoduché, ale přes to mu připadaly monumentální. Jeho sestra dokázala všemu, co oblékla, dodat zdání něčeho velkolepého.

„Konečně,“ řekla a přišla k němu blíž. „Konečně jsi zvolil správně.“

„Cože?“ trhl sebou a podíval se jí do očí. Věděl na co naráží. Tolik doufal, že to překonali, ale ona zjevně nezapomněla.

„Konečně důstojná manželka pro vévodu z Karditu. Eleonora je tou pravou, která tě učiní šťastným.“

„To jistě je,“ řekl a odvrátil pohled.

„Ty si to snad nemyslíš?“

„Nemiluji ji, Sibylo,“ opáčil a přešel k oknu.

„To není nutné. Odette jsi miloval a přineslo ti to jen zklamání a smutek. Měli bychom jít. Kněz už je připraven.“

 V hradní kapli bylo veškeré služebnictvo. Petr seděl v první řadě lavic vedle Viktora a Adama z Karditu. Cítil se nesvůj, ale nedával to na sobě znát. Viděl, jak po něm Viktor neustále pokukuje.  Věděl, že s takovým tahem nesouhlasil. Ale co měli jiného dělat? Měli čekat, co se stane. Eleonora se musela provdat za Jana z Karditu kvůli smlouvě. Proč tedy čekat. Petr se zavrtěl na židli.

Otevřely se dveře a vešel Jan. Pomalým krokem kráčel k oltáři, kde se zastavil. Stále měl dojem, že nedělá dobře. Že všechny vystavuje velkému nebezpečí. Cítil nevraživost Petra Le Kroix a byl si vědom, že tím, co teď dělají ji nikterak nezmenší. Vnímal jak se na něj zaměřily pohledy všech přítomných. Kněz, který stál naproti němu se na něj usmál. Byl to tentýž, který ho oddával s Odette.

V kapli se rozhostilo naprosté ticho. Začala hrát hudba. Jan se otočil. Na druhém konci kaple se otevřely dveře a dovnitř vešla Eleonora. Vedle ní kráčela Sibyla. Jan se na ně díval a doufal, že všechno půjde hladce, že knížete dokážou přesvědčit, že není jiná cesta než ta jejich, že neexistuje východisko, které by ho mohlo přimět nepřijmout jejich nabídku. Ale vědě, že si to všechno vyžádá mnoho dní než bude konec.

Eleonora stanula po Janově boku a vzdechla. Bude vdaná. Ještě před pár měsíci byla zavřená v klášteře a teď se vdává. Vedle ní stojí muž, kvůli kterému by bylo mnoho žen schopno udělat cokoli. A ona? Nevěděla, co jí manželství přinese. Jen tušila, že teď nastane těžké období pro ně pro všechny a že bude muset být oporou nejen Petrovi, nejen Věrným, ale i svému muži a věděla, že mu bude oporou neskonale ráda.

Neposlouchal, co kněz říká. Díval se před sebe a téměř nic neviděl. Jen z dálky k němu dolehla slova, že jsou svoji. Chladnou ručkou mu navlékla tenký zlatý kroužek. On jí na prsteníček navlékl podobný. Nedovolila mu, aby její ruce pustil. Kněz je vybídl k prvnímu polibku. Okamžik, kterého se všichni tolik obávali nadešel. Zaslechla jak zavrzala Petrova židle. Jan se jí díval upřeně do očí. Věděla, že teď už to přijít musí, že se to nedá déle odkládat. Stoupla si na špičky a téměř neznatelně na Jana kývla. Pozorovala jak váhá. Nakonec ji lehce obemkl pažemi a políbil na ústa. Zavřela oči.

Jakmile se k Eleonoře Jan z Karditu naklonil, zaryl si Petr nehty do dlaní. Viktor se na něj podíval a lehce se usmál. Věděl, že to pro Petra není lehké. Sám držel za ruku ženu, kterou miloval a dobře věděl, že Petr nic takového udělat nemůže. Má jen okamžiky, které mu poskytne osud. Nic víc. Nikdy nebude moci Eleonoru políbit před svědky. Nikdy nebude moci přiznat, že ji miluje. Viktor chápal Petrovu nervozitu a doufal, že ji dokáže opanovat.

Polibek skončil. Usmála se na svého manžela a nechala se od něj odvést z kaple. Slyšela jak za nimi narůstá šum. Lest se podařila. Ale ona stále cítila na rtech jemný letmý a plachý polibek. Polibek, kterého se tolik bála, ale teď, když bylo po všem, si ho toužila uchovat v paměti.