Věrnost v srdcích díl 12

Viktor sklouzl ze sedla a podíval se na Jana. V jeho pohledu byla patrná slabá nepatrná výčitka.
„Přijme nás," řekl krátce a usmál se na Adu.
„Děkuji," řekl Jan zastřeným hlasem.
„Nic se nestalo."

Baron z Margentu seděl ve velké místnosti a čekal. Když vešli měla Eleonora pocit, že na ni dýchl chlad. Pamatovala si barona. Vždy měl radikální názory. Doufala, že se změnil, ale podle toho, jak se na ně díval, jí přišlo, že nemají naději na úspěch.
„Vítám vás, veličenstvo," řekl baron a zvedl se ze židle. Došel až k ní a políbil jí ruku.
„Děkuji, barone," řekla a nechala se od něj dovést do křesla. Když se posadila, podívala se na Luciena a Jana, kteří stáli vedle sebe a v očích měli zmatek. Jen Viktor se zdál být klidný a se vším obeznámený. Jeho oči, jedno téměř černé, druhé jako padlý sníh, na ni upřely propalující pohled. Neodvrátila se.
„Přijeli jste za mnou na návštěvu?" obrátil se baron na Jana uštěpačně.
„Přijeli jsme za vámi na jednání," řekl Jan.
„Tak na to abychom se posadili. Nechám přinést stůl a židle."

Čím blíže byli sídlu Thornylů tím neproniknutelnější byla mlha a tím více se kopyta koní bořila do bahna cesty.
„Jak tady můžou žít?"
„Takhle se král odvděčil za jejich názory," odpověděl Xaverovi Robert a nadzvedl se v sedle.
„Jak je to ještě daleko?"
„Už jsme tady," řekl Robert a ukázal na stín, který se před nimi tyčil. Po chvíli jízdy minuli polorozpadlou bránu. Koně stanuli na pevnější půdě.
„Jak tady chcete ubytovat vojsko?" zeptal se Xaver a pohlédl na Roberta, který třeštil oči do mlhy před sebou.
„Místa je tu dost."
„Neřekl bych."
„Nepochybujte, výsosti. Veliteli," obrátil se Robert na muže po svém boku, „rozptylte vojsko po vysušených pozemcích. My pojedeme dál, výsosti."
Xaver se odvážil promluvit až po několika minutách jízdy.
„Myslíte, že nám pomohou?"
„Vojensky?"
„Jak jinak."
„Ne, nechají nás tu, jak dlouho budeme chtít, poskytnou nám svoje zásoby, ale vojsko nám nedají. Thornylové byli vždycky politici, neválčili, nikdy. Nemají vojsko. Všechny zásoby nakupují, nemají vesnice jako váš hrad, nebo Kardit. Nikdo na ně nepracuje."
„Proč jsme sem tedy jezdili?" v Xaverově hlase zaznělo zklamání, Robert se ušklíbl.
„Protože jsme neměli jinou možnost," řekl a pobídl koně.

„Tak vy chcete vojenskou podporu?" přerušil ticho, které nastalo baron a podíval se na Eleonoru, která seděla stranou jednacího stolu. Přikývla. „Kolik mužů myslíte, že dokážu sehnat?"
„Stejně jako dá Arbes," řekl Viktor. „Nežádáme víc než pět set mužů."
„To je pořád hodně, mám malé území. Málo vojáků."
„Pokud se nevzepřeme, konečně a definitivně nesvrhneme knížete nemusíte mít už nic."
„Náš hlavní problém teď ale není kníže," řekl tiše Viktor a podíval se na Luciena, který hořel hněvem.
„A kdo?" vyhrkla Viola.
„Kancléř Malran."
„Jak to víš?" podíval se na něj přes stůl Lucien.

„Pane, přijel posel z hlavního města," řekl sluha a Viktor se zvedl z křesla.
„Měla by ho přijmout hraběnka," řekl.
„Poslala ho za vámi, řekla, že veškeré politické záležitosti budete nyní řídit vy."
„Ať jde dál."
Vešel muž malé postavy a přihrbených zad. Podíval se na Viktora vodnatýma očima a usmál se pokřiveným nehezkým úsměvem.
„Poslouchám," řekl Viktor a znovu se posadil.
„Pan hrabě promine, nejprve bych vám rád řekl, že má práce je velmi nebezpečná a vykonával jsem ji už pro vašeho otce, pak pro vaši sestru, a teď pro vás. Vaše matka s tím, co dělám nechtěla mít nic společného. To, co se děje v hlavím městě ji nezajímalo, ale já mám stejně pořád oči a uši všude. Stálo mě to pár ran holí i důtkami, ale pořád poslouchám a dívám se. Vy jste nevěděl, co vám nesu..."
„Ne, nevěděl," odpověděl klidně Viktor a pokynul muži, aby si sedl.
„Jsem trochu zrůda, a takoví jsou nejnenápadnější. Přináším vám tedy zprávu, že kancléř Malran byl zproštěn své funkce a odjel z města. Teď zbrojí vojsko, které potáhne proti knížeti a na hlavní město. Neptejte se mě, odkud to vím, mám dohodu, že se mě na zdroje nikdo ptát nebude." Pokračoval ve výčtu událostí, které se staly mimo dosah Věrných. Viktor poslouchal a bylo mu jasné, že nic nebude tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo.
 

 „Máte špeha?" vyhrkl baron a vymrštil se ze židle.
„Ano," přisvědčila Viola.
„Proč o tom nikdo nevěděl?" zeptal se pomalu Jan a podíval se na Viktora, který seděl na židli vedle Ady a klidně se mu díval do očí.
„Nebylo nutné to prozrazovat, než přijde ta správná chvíle," řekl Viktor. „Je nutné si v tuto chvíli uvědomit, že až Malran dobude hlavní město, bude moci sebrat vojsko čítající několik tisíc mužů. Nikdo ze šlechty se nepřikloní ke knížeti, je oslabený a sám. Má pár stovek mužů, kteří jsou mizerně vycvičení, jeho nejlepší muži zemřeli na Karditu."
„Jak víte, že se nikdo nepostaví za knížete?" zeptala se Eleonora a podívala se na Viktora.
„Protože, veličenstvo, poslední dobou jde od jednoho neúspěchu ke druhému. Začalo to tím, že nebyl zvolen, pak přísahal, že najde Petra a bude trestat bezpráví. Nakonec dopustil, aby byly desítky jeho vojáků zmasakrovány před Karditem. Ne, šlechtě se nelíbí takový kníže a nebude se jim líbit ani až bude hledat spojence."
„Přísahal, že najde Petra?" zajíkla se.
„Ano," přikývl Viktor.
„Co budeme dělat?Když se dostane k moci Malran, vymítí všechny Věrné,"řekl baron.
„Musíme být rychlejší," řekla Eleonora. „Zítra pojedeme dál, máte čas na to, abyste svolal tolik mužů, kolik stihnete. Až přijede posel, vyrazíte."
„Budu připraven, madam," řekl baron a hluboce se před Eleonorou uklonil.

„Co tu chcete?" obořil se na ně muž, kterému zatím neviděli do tváře. Stál ve stínu paravánu a jeho hlas zněl nevrle. Když vyšel, Robert se musel usmát. Znal toho muže. Posledního z rodu Thornylů. Posledního muže ze vzpurného, nezávislého a také nestranného rodu. „Ptal jsem se, co tu chcete," zopakoval svou otázku a zapnul si poslední knoflík na kabátci.
„Potřebujeme pomoc," řekl Xaver opatrně.
„Jakou? Vždycky se objeví někdo, kdo chce pomoc. Kníže to ale skutečně ještě nebyl," bylo to proneseno s tak jasně patrnou ironií, že se Xaver otřásl.
„Potřebujeme útočiště a vojáky."
„Vojáky nevedeme, ale místa máme dost."
„Takže tu můžeme zůstat," řekl Xaver s úlevou.
„Ano, ale ne dlouho, nechci poutat pozornost," řekl Thornyl naprosto vážně.
„Jak dlouho?"
„Řekněme, ne déle než rok," prohodil a udělal jedno ze svých lhostejných gest.

Eleonora seděla v křesle a dívala se, jak zapadá slunce, kolem ní sedělo pět dcer barona z Margentu, jedna četla nahlas jakési básně, ostatní vyšívaly. Eleonoře pomalu klesala víčka. Byla unavená po několika dnech v kočáře a nedovedla si představit, že zítra do něj opět nasedne a vydá se na další cestu. Teď měla večer a noc k tomu, aby si odpočala. Ani o hodinu déle, než bylo nezbytně nutné. Připadala si opuštěná. Klára odešla spát, říkala, že je příliš unavená, Ada se vytratila s Viktorem. Ostatní ještě dojednávali podrobnosti.
„Veličenstvo," ozvala se Zoe, nejstarší z dcer. „Smím se na něco zeptat?"
„Ovšem," řekla Eleonora tiše a otevřela oči.
„Jste šťastná?"
„Nevím," řekla a usmála se. Nikdy o něčem podobném nepřemýšlela. Nikdy ji nenapadlo uvažovat o tom, jestli je šťastná. Byly okamžiky, kdy byla, to ano, ale jestli je šťastná stále, to si netroufala říci.
„Jste jedinou ženou, která smí být přítomna tomu, když muži hovoří o státnických záležitostech, musíte být šťastná," namítla Zoe.
„Možná jsem, ale být při tom, když se rozhoduje o politice, není štěstí. A také nejsem jediná žena. Při rozhovoru a vaším otcem byla přeci i sestra hraběte z Arbes Viola a Ada. Nejsem jediná."
„Ale mít za manžela vévodu z Karditu to je štěstí... říká se, že je to nejhezčí muž v knížectví," řekla Ester.
Eleonora se zasmála. V tu chvíli Jan vešel. Připadalo jí to jako vysvobození. Došel až k ní a vzal ji za ruku.
„Jsi unavená?" zeptal se jí potichu a usmál se.
„Ano, měla bych si jít lehnout."
„Dámy tě omluví," obrátil se Jan na Ester a ta se začervenala.
Když odcházeli drželi se za ruku. Eleonora se k Janovi naklonila a zašeptala: „Asi bych měla žárlit."
„Proč?"
„Protože máš pověst nejkrásnějšího muže v knížectví a Ester se červenala, když ses na ni podíval. Kterou sis měl brát?" zeptala se, když za nimi zabouchly dveře ložnice.
„Jak jsi na to přišla?" obrátil se na ni a vypadal podrážděně.
„Řekla mi to Klára. Nevadí mi to, ale chtěla bych to vědět..." posadila se a zula si boty.
„Bylo to jen v počáteční fázi, byla mi nabídnuta ruka Ester. Odmítl jsem, bylo to příliš brzy po..."
„Je dobře, že sis ji nevzal," řekla napůl žertem a objala ho.

„Tak mluv," řekl a posadil se. Robert se na něj díval a nevěděl, co má říct.
„Co bych měl říkat?" zeptal se mimoděk a podíval se ven do houstnoucí tmy smíšené s mlhou.
„Máte problémy, to vidím, ale kde to začalo?"
„Začalo to už dávno," řekl Robert a posadil se vedle něj.
„Jak dávno?"
„Před několika měsíci."
„Ocenil bych, kdybys byl přesnější. Moje pozemky jsou dost velké pro několik set mužů knížecí armády, ale nejsou dost velké na to, aby pojaly tvoje vytáčky Roberte."
„Nezměnil ses," usmál se Robert, ale jeho úsměv se hned zase ztratil v přívalu smutku.
„Ne. Ale ty jsi... O někoho se bojíš," konstatoval suše a vstal.
„Oženil jsem se," Robertovi se sevřelo hrdlo, už teď mohl být vdovcem...
„To ti může jedině prospět," když se otočil, měl v obličeji pohnutí, ale snad se to Robertovi jen zdálo. Brzy to zmizelo. Zbyl opět jen ironický úšklebek na rtech a jedovaté jiskření v očích.
„Kdybych ti měl vyprávět všechno, co vedlo k tomu, že tu sedíme a nevíme, kam dál trvalo by to hodiny," řekl nakonec Robert a podíval se mu do očí.
„Podstoupím to," řekl vesele a posadil se. V rukou měl dvě sklenice vína.

Když Robert domluvil, měl ve tváři vážný výraz. Všechna ironie zmizela. Díval se na dno své prázdné sklenice a Robertovi se zdálo, že je hluboce zamyšlený.
„Kde je?" zeptal se nakonec a vzhlédl.
„Le Kroix? Nemám tušení."
„Která místa by připadala v úvahu?"
„Malranovi spojenci. Hrady, do kterých nemáme šanci se dostat."
„Vytáhl s armádou na hlavní město, jak velkou sílu může nashromáždit?"
„Tisíce vojáků. Na jeho straně jsou téměř všichni šlechtici..."
„Kromě Věrných."
„Jak to myslíš?"
„Máme o několik míst méně, kde hledat."
„Chceš hledat hraběte Le Kroix?"
„Je to klíč. Klíč ke spojenectví s Věrnými."
„Kníže na to nepřistoupí."
„Bude muset. Ale zatím mu to neřekneme."
„Ale to je šílené," řekl Robert, ale před očima se mu rýsovalo spojenectví, na které by byl ochoten přistoupit daleko spíše než na porážku.
„Netvrdím, že není."

Vyrazili ještě před svítáním, pozdě večer dorazili do městečka, svobodného městečka, uprostřed hlubokých Říčních hvozdů. Eleonora byla zemdlená, když vystupovala z kočáru a Jan ji vedl do největšího z domů. Město bylo svobodné, stejných měli navštívit ještě několik. Patřili k Věrným, ale nikdo v tu chvíli netušil, jestli budou ochotna vzdát se svého pohodlného postavení, jestli podstoupí ohrožení pro královnu. Na statku jejich zástupci nebyli...
„Vévodo," řekl starý muž, který je přijal, „Jsme poctěni vaší návštěvou. Madam, doufám, že nepohrdnete horkou koupelí."
„Ne, děkuji," řekla Eleonora a unaveně se usmála. „Omluvíš mě, Jane? Jsem velmi unavená. Tristane, doprovodíte mě?"
Tristan přikývl.

„Mám dojem, že tady to nebude v pořádku," řekla Eleonora Tristanovi, když vcházeli do pokoje.
„Proč, nepřipadá mi to tu nepřívětivé," namítl a než zavřel rozhlédl se po chodbě.
„Protože mám tušení. Nedá se to vysvětlit."
Usmál se. Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřel.
„Jdu připravit vévodkyni lázeň," řekla služebná. Přikývl.
„Raději půjdu za dveře," řekl a chtěl odejít.
„Ne, budu se koupat v košili, nenechávejte mě samotnou."
„Nic vám nehrozí," řekl se smíchem, ale nebyl si ani zdaleka tak jistý.
„Zůstaňte tu," řekla pevně a kývla na služebnou, aby jí rozšněrovala šaty.
Tristan se posadil na židli a díval se mimo. Přesto mu neunikly ladné křivky jejího těla. Přesto se neubránil prudké touze. Několik chvil měl pocit, že bude muset utéct.
Služebná odešla, po chvíli přišli dva muži a odnesli vanu. Eleonora seděla u toaletního stolku v županu, který si přivezla z Arbes a česala se.
„Myslíte, že se nám podaří je přesvědčit, aby s námi vyjeli?"
„Měl bych říci, že doufám, že ne, veličenstvo," řekl Tristan a přejel rukou po jílci kordu. „Ale..."
„Ale?"
„Ale myslím, že by měli souhlasit s vašimi cíli. Nemyslete si, že jsem věrolomný, že jsem zrádce, ale vy mi připadáte jako naděje pro rozvrácenou zemi. Jako východisko z občanské války..."
„Děkuji," zašeptala. „Jste milý."
„Jsem zamilovaný, veličenstvo," řekl. Nevěděl, proč je tak upřímný.
Otočila se a na jejích rtech zářil shovívavý úsměv. „Ne, to nesmíte říkat."
„Měl bych nechat bláhovostí," řekl a měl dojem, že pochopila. Vryl si do paměti všechno, co kdy řekla, každý záchvěv jejího hlasu, každý sebeslabší odstín ruměnce na její šíji. Teď ho viděl znovu.

Jan přecházel po místnosti a co chvíli vrhl pohled na Viktora a Adu, kteří stáli u okna a byli naprosto vážní. Zvláště v Adiných očích viděl pochyby.
„Jak dlouho to bude trvat?" zeptal se co nejtišeji Lucien a kývl směrem ke dveřím, kterými před několika nekonečnými minutami odešel hlavní představený města.
„Jak dlouho budou chtít," řekl bezradně Jan a vzdechl.
„Nechtějí se s námi bavit," řekla nakonec Viola a posadila se.
„Nemají důvod," namítl Viktor.
„Čekáme tu už dlouho a pořád nic. Těžko ještě někdo přijde."
„Řekl, že se vrátí."
„Viktore, ten už sem nepřijde a ráno nás se vší zdvořilostí vypoví z města."
V tom se ale otevřely dveře a představený vstoupil.
„Už jste bezpochyby unavení čekáním," řekl s podivným úsměvem a podíval se na Violu. Ta mu ostrý pohled oplatila.
„Snad bychom už mohli přistoupit k věci," řekl Viktor a došel ke stolu.
„Rada, kterou jsem svolal je připravena."
„Svolal jste radu?"
„Ano, když se jedná o politických záležitostech, svolávám ji vždycky."

Do místnosti vešlo sedm mužů. Všichni byli postarší. Nikdo z nich již neměl vlasy syté barvy. Viola sevřela opěradlo židle, na kterou si chtěla sednout a sklonila hlavu. Z účesu se jí uvolnil pramen černých vlasů a dopadl jí na rameno. Byl zvlněný a leskl se ve světle svic. Cítila prohru. Stejně jako Eleonora měla strach, co se stane. Měla dojem, že je v nepřátelském táboře.
Jan se posadil vedle ní z jedné a Viktor z druhé strany. Naproti nim usedli muži z rady. Všichni se s nedůvěrou dívali na ni a na Adu. Lucien se naklonil k Janovi a polohlasem řekl:
„Eleonora by měla být tady."
„Nejde to, je unavená," odvětil Jan a přejel si dlaní po zátylku.
„Takže?" ozval se Viktor a zcela zjevně tím napadl hlavního člena rady.
„Předně," začal, „chceme vědět, proč jste k nám zavítali."
„Potřebujeme pomoc," řekla Viola.
„Mluvte, až budete tázána," obořil se na ni.
„Dovolte?" Viola byla šokována.
„Ženy mohou být přítomny jednání, ale budou mluvit, až budou tázány, vévodo," obrátil se jeden z radních na Jana, který na něj hněvivě hleděl.
„Jakým právem?" vykřikla Viola.
„Je to zvyk, dobrý zvyk, smím-li se tak vyjádřit."
Viola polkla a posadila se. Zachytila Adin rozezlený pohled, který vrhala na všechny radní.
„Jsme tu, abychom vás požádali o pomoc, vojenskou pomoc," řekl Viktor a pohladil sestru po hřbetě ruky.
„Vojenskou?" radní povytáhl obočí v údivné grimase.
„Ano, vojsko Karditu a Arbes nestačí na to, abychom..." Viola se zarazila v půli věty.
Radní na ni úkosem pohlédl.
„Hraběnka chtěla říci, že na to, abychom pro královnu dobyli hlavní město, potřebujeme mnohem větší sílu vojska," řekla Jan. Viola pochopila, že nechce říci celou pravdu. Přesto se jí najednou zdálo, že prozradil příliš.
„Pro koho?" otázal se nejstarší z radních.
„Pro královnu," ozvalo se to od dveří a Eleonora vstoupila záhy po tom, co ji Tristan ohlásil. Hned za ní vešla Klára.

Eleonora se oblékla. Tristan seděl na židli u dveří a díval se na ni mlčky. Měl dojem, že mezi nimi vyrašilo semínko přátelství. Nevěděl, jak by jí mohl jinak oplatit tuto poctu, než že jí bude sloužit. Ať válka dopadne jakkoli, bude jí sloužit. I kdyby ho to mělo stát život. Kéž by ho to život stálo...
„Půjdu za Janem," řekla náhle, když upevnila poslední sponu ve vlasech.
„Jste unavená," namítl a vstal.
„Potřebuje mě. Tady jsme v jámě lvové, Tristane. Dovedete mě k němu."
„Z čeho máte strach?"
„Je tu cítit nenávist."
„Jaká?"
„Nevím, ale je tady. Oddechnu si, až odtud odjedeme. Mám dojem, že teprve teď chápu pravý rozměr slova politika..." nedokončila a vyšla na chodbu.

 Viktor se usmál. Všichni kromě radních vstali. Eleonora jim pokývnutím hlavy naznačila, že si mohou sednout. Lucien jí uvolnil židli vedle Jana. Tristan se postavil za ni.
„Pokračujte," řekla Eleonora a usmála se.
„Nesouhlasíme s tím, aby zemi vládla žena," Eleonora vzhlédla a položila dlaně na stůl. Byla klidná. Cítila, jak jí Jan položil ruku na bok.
„Máte pro to odůvodnění?" zeptala se. Jan zaťal prsty do látky jejích šatů.

Díval se na svou manželku. Vyzařovalo z ní odhodlání. Připadala mu krásnější než kdykoli před tím. Měl o ní nepředstavitelný strach. Kdykoli vzhlédl, uviděl, jak na ni Tristan hledí s lehkým úsměvem. Rychle se zase odvrátil.
„Jste žena," řekl radní a odvrátil od Eleonory pohled.
„Jsem dědičkou trůnu, právoplatnou dědičkou," řekla napůl šeptem. Jan ucítil, jak sundala jeho ruku ze svého boku.
„To nic nemění, vládnout musí váš manžel."
Usmála se. „Nebo můj syn," řekla.
Jan se usmál jejímu plánu. „Vládla byste za něj, nenecháme se oklamat, pokud vám máme pomoci, musíte přistoupit na to, že korunován bude váš manžel."
„Na to přistoupit nemůžeme," promluvil Viktor.
„Její veličenstvo uznala většina Věrných jako právoplatnou dědičku trůnu. Nelze je zklamat. Pokud by vévoda z Karditu nastoupil na trůn místo své manželky, bylo by to porušení dědického práva a to je nepřípustné," dodal Lucien.
„Navíc smlouva, která mluví o sňatku vévody z Karditu a Eleonorou vévodkyní z Delornu, jasně definuje vévodkyni z Delornu jako královnu," dodal Viktor.
„Pak nemáte naši podporu," řekl radní.
„Existují smlouvy," řekl Lucien. „Mezi králem a vašimi městy. Vaše města byla královská, to nemůžete popřít. Pokud porušíte slib, podle kterého jste povinováni králi vojenskou pomocí výměnou za hospodářskou samostatnost, stejně jako šlechta..."
„Nevyhrožujte nám něčím, co pozbylo jakékoli ceny, když se ukázalo, že knížata zakořenila v hlavním městě."
„Navíc, slib nás zavazuje poslušností králi."
„To není úplně pravda," řekl Viktor. „Králi a jeho potomkům až do pádu měst. Jsou na tom pečeti všech pěti měst z Říčního hvozdu. To, že jste vyhlásili samostatnost po tom, co krále popravili, je vaše věc, nikdo vás za to trestat nebude, ale máte povinnost..."
„Ano, máme, ale nebudeme ji ctít."
„Budete muset," řekla Eleonora. „Ve vašich městech jsou duchovní."
„A co?"
„A kníže bude chtít duchovenstvo vyhladit. Ne starý, ale nový kníže. Věřte, že to splní."
„A pak už se nikdo nebude na žádné smlouvy ohlížet," dodala Viola a usmála se. Jan byl u vytržení. Seděl a díval se, jak jeho žena zaujala místo, které jí právem patří. Tentokrát jako politik.

„Říkala's, že jdeš spát," řekl Jan a objal ji.
„Nemohla jsem usnout."
„Vyhrála jsi nám jednu bitvu."
„To se ukáže, až budeme odtud."
„Přistoupili na to," řekl a pustil ji.
„To ano, ale nemyslím si, že..."
„Na to teď nebudeme myslet. Jsem rád, že jsi se mnou."
„Jestli myslíš to, co se stalo na jednání, tak to byla hlavně zásluha Viktora a Luciena. O smlouvách jsem neměla ani tušení." Usmál se na ni a políbil ji.

Město se otevřelo. Nezbylo nic jiného, nebyl tu nikdo, kdo by jeho hradby udržel. Nebylo nikoho, kdo by dokázal zabránit Malranovi ve vstupu do města. Knížecí místodržící byli popraveni hned druhý den. Nikdo se nebouřil. Křesťané z vězení zmizeli beze stop. Malran s jeho přívrženci usedli v hodovní síni a oslavovali.
„Co bude dál?" otázal se kdosi bývalého kancléře.
„Shromáždíme všechny naše voje. A pak... pak skoncujeme se vším odporem, jednou pro vždy."
„Přivedli vévodkyni Theodoru a její syny," řekl strážný a otevřel dveře.
Kancléř se na okamžik přestal samolibě usmívat.
„A manželka Roberta ze Sèelk?" zeptal se ostře.
„Není ve svém dvorci, pane," řekl strážný. Theodora vešla. Oba své syny vedla za ruce. Neměla v očích žádný cit.
„Vítej, děvenko," zahlaholil Malran a vstal.
„Dobrý večer," procedila mezi zuby.
„Konečně nějaká zábava," ozvalo se od stolu.
„Ticho!" okřikl neznámého Malran. „Kam jel tvůj muž?" obrátil se na Theodoru.
„Nevím."
„Vzpomeneš si. Odveďte je do vězení."

Magdalena dala zastavit kočár u hostince. Museli vyměnit koně. Marek v jejím náručí opět usnul. Muž z doprovodu jí otevřel dvířka a pomohl jí vystoupit.
„Kam pojedeme dál, madam?"
„Nemám tušení,"odpověděla. „Místa kam bychom mohli jít neexistují. Až vyměníte koně pojedeme dál," dodala a vrátila se do kočáru.

„Jeďte rychle," řekl a kývl na své muže. „Na Zenonově hradě budete mít, myslím, štěstí."
Když se vrátil stál Robert u okna. „Za jak dlouho ho můžou najít?"
„Budou potřebovat pár dní," odpověděl.
„Danieli, tohle není hra."
„Tohle je občanská válka, já vím. Myslím, že bys měl vědět, že otec je těžce nemocný," řekl Daniel a nalil si víno.
„Jak to?"
„Patrně stáří," odpověděl a posadil se.
„Proč jsi cynický?"
„Protože zdejší podnebí harmonickému a laskavému humoru nesvědčí."
„Vždycky jsi takový nebyl."
„Možná jsem takový od toho dne, kdy jsem zjistil, že jsi stejný voják jako všichni ostatní."
„Musel jsem to tenkrát udělat," řekl Robert slabým třesoucím se hlasem.
„Nemusel. Byli neviní. Měl jsi vztek, hrozný, sebelítostný vztek, ale nemusel jsi to udělat. Byli to ženy a děti, Roberte..."
„Nenávidím se za to. Danieli, vrací se mi to. Pořád se mi to vrací..."
„To nestačí."
„Co chceš slyšet? Chceš, abych řekl, že když jsem zjistil, že je můj otec mrtvý, tak jsem zešílel? Nebo chceš slyšet, že ve všem, co jsem pak nařídil, byla zvrácená pomsta? Chceš, abych ti řekl, že mě Malran donutil, abych to udělal znovu?"
„Chci, aby sis uvědomil, že spojenectví s Věrnými je tvoje jediná možnost. Jediná možnost, jak zabránit dalšímu krveprolití. Sám nikdy nesebereš takovou armádu, abys mohl Malrana porazit. Musíš přesvědčit knížete, aby s nimi vyjednal spojenectví."
„Nenávidím tě," vydechl Robert a podíval se Danielovi do očí. Jiskřilo v nich. Nebyla to ale ta jedovatá záplava záblesků, teď to bylo pochopení.
„To dělá spousta lidí. Vlastně všichni, pokud mě nepotřebují."

Petr se posadil. Poprvé po dlouhé době. Točila se mu hlava a byl unavený, ale dokázal sedět. Patrik, který stál naproti němu, se na něj usmál.
„Už je vám líp?"
„Ano, ale postavit se nedokážu."
„Ještě byste neměl, noha ještě nesrostla," řekl Patrik a podal Petrovi vodu.
„Učil ses někdy?" zeptal se Petr bezmyšlenkovitě, když se napil.
„Ne, pane. Nikdy."
„To je chyba. Byl by z tebe skvělý lékař."
„Nebyl, to mohou být jen učení muži."
„Učení muži by mi tu nohu vzali," řekl hořce Petr, ale vzápětí se usmál.
„Něco se děje," řekl náhle Patrik a doběhl k oknu. Petr vzhlédl. Na nádvoří bylo nezvykle rušno. Od doby, kdy odjel Malran s armádou, je nikdo ani nehlídal. „Někdo chce vyrazit bránu," zašeptal Patrik a zmateně se podíval na Petra.
„Nebudeme se ukvapovat."
„Ale, pane, někdo se sem dobývá, třeba pro vás někdo přijel."
„Nikdo neví, kde jsem, Patriku, už nejsem ani důležitý," při těch slovech se Petrovi rozbušilo srdce. Co když přece?
Čekali. Ozývaly se tupé údery na hlavní bránu. Petr přemýšlel, co se děje. Když se podíval na Patrika viděl, že je jako na jehlách.

Uběhlo snad pár minut, snad několik hodin. Když osazenstvo hradu konečně otevřelo bránu. Na nádvoří vjelo dvacet mužů v plné zbroji. Vedl je vysoký muž osmahlé pleti. Sestoupili s koní. Nikdo z hradní posádky nekladl odpor.
Muž se vydal směrem k vězení. Když se objevil před mřížemi, Petr se usmál.
„Hrabě Le Kroix?" zeptal se muž a lehce se uklonil.
„Ano," řekl Petr.
„Smím vás doprovodit do sídla Thornylů?"
„Nemůžu jet na koni," řekl Petr, zatímco muž odemkl mříž.
„Myslím, že to zvládnete," téměř vykřikl Patrik.
Petr se usmál. Nevěděl, kam pojedou, ale ve chvíli, kdy mu neznámý muž pomohl vstát si uvědomil, že musí pryč. Všechno, co cítil se najednou zhmotnilo v jediném omračujícím poznání, že žije. Najednou mu bylo lhostejné, co přijde, ale on zatím žije.

Daniel přišel za Robertem chvíli před půlnocí. Robert seděl na pelesti postele a díval se na zeď před sebou. Byl naprosto prázdný. Několik nocí po sobě nespal. Jakmile Daniel vstoupil, otočil se k němu zády. Výčitky, kterými ho poslední dny neustále stíhal byly nesnesitelné. Donutil ho dívat se na vlastní minulost svýma očima. Vždycky se snažil se za nepřijatelnými kroky, které kdy udělal neohlížet. Vždycky zavíral oči při pomyšlení na své chyby. Nikdy nedokázal hledět pravdě do očí. Jen se snažil, aby se podobné chyby nestávaly často. Nikdy si nepřipomínal svoje rozhodnutí o vypálení usedlosti, kde našel svého umírajícího otce. Nechtěl si to připomínat.
„Nespíš?" zeptal se ho Daniel a zavřel za sebou dveře. Když se na něj Robert podíval shledal, že je naprosto vážný.
„Stalo se něco?"
„Otec s tebou chce mluvit."
„Půjdu za ním," přisvědčil Robert a vstal.
„Nebude to nic příjemného, je na tom poslední dobou čím dál hůř. Někdy mám pocit, že snad už ani nechce pokračovat."
„To se někdy stává," řekl Robert a přehodil si přes hlavu košili.

Tristan se probudil velmi brzy. Oblékl se a šel k Eleonořiným dveřím. Ve výklenku u okna seděl Lucien. V dlani pravé ruky svíral jílec kordu a díval se ven.
„Dobré ráno," řekl Tristan.
„Přivstal jste si."
„Tak bych to neřekl."
„Záleží vám na ní?"
„Nechápu..." snažil se Tristan zakrýt rozpaky, které v něm Lucienova přímá otázka vzbudila.
„Chápete."
„Velmi, velmi mi na ní záleží. Od prvního okamžiku, kdy jsem ji uviděl. Záleží mi na ní, pokud to chcete slyšet."
„To je to nejlepší, co můžete říct," zašeptal Lucien. Tristan postřehl v jeho očích záblesk něhy a pochopil. „Půjdu dohlédnout na zapřahání," řekl Lucien po chvíli ticha a odešel. Tristan osaměl a zalila ho vlna chladu. Posadil se na Lucienovo místo.
Seděl několik minut, když se otevřely dveře pokoje a vyklouzl z nich Jan. Tristan se uklonil. Jan byl už připravený k odjezdu. Tristan si všiml, že má u pasu kord s perleťovou rukojetí.
„Kde je Lucien?" zeptal se Jan a přísně se na Tristana podíval.
„Šel dohlédnout na přípravy k odjezdu," odpověděl Tristan. Jan jen přikývl.

Eleonora se vzbudila chvíli po tom, co Jan odešel. Nahmatala vedle sebe prázdné místo a usmála se. Téměř vždycky vstával dřív než ona. Zazvonila na služebnou a vstala. Otevřela dveře na chodbu. Tristan seděl ve výklenku u okna. Popřál jí dobré jitro.
„Jan už odešel?"
„Před chvílí," odpověděl.
Posadila se k zrcadlu a nechala otevřeno. Stále v ní hlodal podivný strach. Po včerejšku snad ještě zesílil. Všechny urážky, které musela spolu s Violou a Adou spolknout jí tížili na prsou. Rozpletla si cop a začala si česat vlasy. Když se do zrcadla podívala pozorněji uviděla, že Tristan stojí ve dveřích.
Služebná přišla za chvíli a přinesla Eleonoře vyprané cestovní šaty. Byly ještě nahřáté, když si je oblékala. Služebná ji zašněrovala a odešla. Ještě si vlasy sčesala do dlouhého ohonu a ze stolku vzala perlovou sponu, kterou ohon upevnila. Začala mít zase pocit, že v noci snědla pelyněk. Zhluboka se nadechla.
„Už zase?" ozvalo se ode dveří. Stála v nich Klára a usmívala se. Eleonora jen přikývla. „Zhluboka dýchejte a sedněte si. To by nápad odjet z domu!" Eleonora takové láteření poslouchala každé ráno. Pokaždé, když jí bylo špatně, jí Klára vyčítala, že nezůstala doma.
„Byl skvělý," řekla Eleonora zatímco jí Klára uvolnila vázání na šatech.
„Kdo vás šněroval?"
„Služebná," odpověděla Eleonora a snažila se přemoct nevolnost, zatímco si lehala.
„Mohla jste se udusit. Takové utažení není zdravé."
„Vždycky jsem si nechávala šaty šněrovat pevně," zasténala Eleonora a zbledla.
„Ale teď dýcháte za dva. Musíte na to brát ohledy."
„Už budu," zašeptala Eleonora a zavřela oči, ale svět se s ní točit nepřestal.

„Trvám na tom, že s královnou pojedou dva moji muži," řekl radní Janovi, který kontroloval jestli jsou koně správně zapřažení i přes Lucienovo ujištění, že vše je správně a pevně zajištěno.
„Na co nám budou, máme dost lidí."
„S dovolením, pane vévodo, máte s sebou čtyři ženy a jedete s nimi jen vy, hrabě z Arbes, pan Lucien, a ten pochybný údajný baron."
„Myslíte, že bychom je neubránili? Navíc dvě z těch žen umí šermovat, jedna možná lépe než já," řekl Jan a přešel k druhému koni.
„Nechceme, abyste si dělal škodu," řekl jedovatě Viktor a s pobavením shledal, že se radní lekl a couvl.
„Trvám na tom, co by si pomysleli naši sousedé, kdybych s vámi neposlal doprovod."
„Jen pokud s námi chcete ty muže skutečně poslat," svolil nakonec Jan a poplácal koně po krku. Radní se uklonil a odešel.

Robert vešel do temného pokoje. Došel až k posteli s nebesy. Uviděl starce, nejasně se rýsující kontury zšedlého ztýraného obličeje. Bál se promluvit, aby snad nenarušil křehký spánek, který, jak se zdálo, ovinul starcovu mysl.
Potichu se posadil do křesla, které stálo vedle postele. Na starcově ruce se matně blyštil prsten s velkým olivínem, znak rodového vlivu. Stařec zakašlal a podíval se na Roberta. Tiše a shovívavě se usmál.
„Jsem rád, že jste přišel vikomte," řekl a zavřel oči.
„Chtěl jste se mnou mluvit..."
„Chtěl, o svém synovi," promluvil znovu stařec a po rtech se mu rozběhl slabý, sotva znatelný záchvěv úsměvu.
„Nechápu," řekl Robert a mimoděk hledal jílec kordu, kordu, který nechal u postele ve svém pokoji.
„Slyšel jste ho, mluvil jste s ním, víte, že je to s ním špatné. Ztratil naději, všechny svoje city skrývá za sarkasmus a ironii. Nikdy nemluví upřímně, ani ke mně. K nikomu. Snad jen za bezesných nocí sám k sobě, ale i o tom už pochybuji. Ztratil jsem ho už před lety, když se vrátil. Pamatuji si, že když odjížděl, byl to mladík plný ideálů a vrátil se jako zlomený zahořklý muž. Muž, jehož srdce se seschlo a přestalo tepat horkou mladou krví," když stařec mluvil Robert se téměř zajíkal. Nevěděl, jak si má všechno to, co muž na posteli říkal, vyložit. „Chtěl jsem, abyste tohle slyšel. Vím, co za tím je. Řekl mi to. To, že je tady knížecí vojsko, je naděje pro mého syna. Až se kníže vrátí na svůj trůn, doufám, že se můj syn dostane z těchhle zatuchlých hnilobných končin. Mě už se to nepoštěstí..."
Robert beze slova přikývl a odešel.

Tristan pomohl Eleonoře do kočáru a ohlédl se po dvou jezdcích v zeleném, kteří je měli doprovázet. Ani jeden z nich neměl v obličeji žádný výraz. Tristan znal takové obličeje. Bezkrevné a bezcitné, s úzce sevřenými rty a přimhouřenýma očima. Znal dobře výraz, který se uhnízdil na tvářích těch mužů. Eleonora se na něj usmála. Zavřel dvířka kočáru a nasedl na koně. Lucien k němu dojel a poplácal svého koně po krku.
„Dneska pojedeme jen čtyři hodiny," řekl a usmál se.
„Co jsou zač?" zeptal se Tristan a kývl směrem k jezdcům.
„Radní si přejí, aby s námi jeli tihle dva. Jan nebyl proti."
„Nepřipadají mi milí," řekl Tristan s obavou v hlase.
„Ani nejsou," odvětil krátce Lucien a skupina se vydala na cestu.

Celou cestu se téměř nic nestalo, ale Tristan měl stále podivné tušení. Kdykoli se ohlédl a spatřil ony dva muže, přeběhl mu máz po zádech. Jakmile dorazili na náměstí druhého města, rychle sesedl a šel Eleonoře pomoci s vystupováním. Byla bledá a nepatrně se chvěla. Přesto se na něj usmála a nedala se vyvést z míry, ani překotným uvítáním ze strany měšťanů.
„Tady to vypadá přívětivěji, nemyslíte, Kláro?" obrátila se na svou společnici a rozhlédla se po domech.
„Ano, je to tu milé, ale..." Klára se zarazila v půli věty a podívala se na Tristana.
„Ale? Nevidím žádné ale."
„Ti dva muži, které s námi poslali, nemyslím, že byste jim měla dovolit, aby vás doprovázeli," řekla Klára.
„Proč? Myslíte si to také, barone?" obrátila se na Tristana, který ulpíval pohledem na jednom z mužů a přemýšlel, jak to udělat, aby s nimi nemohla zůstat o samotě.
„Ano, veličenstvo," přisvědčil.
„Budu se snažit, abych s nimi nezůstala sama, ano?"
„Bude to tak nejlepší," řekl za jejími zády Viktor. „Budete se chtít zúčastnit jednání?"
„Pokud to nebude třeba, tak ne, ale kdyby se něco dělo, pošlete pro mne i kdyby to Jan zakázal, slíbíte mi to, Viktore?"
„Slíbím," řekl Viktor a lehce se uklonil.

Jan se ohlédl, jestli už Eleonora vystoupila a uviděl ji v kruhu bezpečí. Viděl Kláru Viktora a dokonce i Tristana a oddechl si. Nechtěl, aby zůstávala sama s muži z města. Radní si přál, aby ji doprovázeli, ale Jan k nim neměl o nic větší důvěru, než ke komukoli tady. Když je pozoroval, šel na něj strach. Nepřipadal si zbaběle, když o tom přemýšlel. Nemohl dopustit, aby Eleonora zůstala s kýmkoli z nich o samotě. Veškerá tíha zodpovědnosti za ni ležela na Tristanovi. Lucien a Viktor budou muset jít na jednání. Ani Viola se nebude chtít nechat vypovědět z jednací síně. Zbyl pouze Tristan.
Jan pomalu došel k hloučku okolo své manželky a políbil ji na tvář. Usmála se. Byla bledá a unavená.
„Děje se něco?" zeptala se a vzala ho za ruku.
„Tristane," oslovil Jan mladíka, který se na něj s překvapením otočil. „Je na vás, abyste chránil mou manželku, dokud neskončí jednání..."
„Vím pane," řekl Tristan.
Jan přikývl a obrátil se na svou ženu: „Půjdeš do pokoje," řekl a stiskl její dlaň ve své.

Eleonora se na manžela usmála. Potřebovala se projít. Město se jí líbilo a chtěla si ho prohlédnout. Bylo po poledni. Slunce ji hřálo do tváří a po těle se jí rozlévaly vlny tepla. Toužila po volnosti. Říkala to Kláře v kočáře, že by se po příjezdu ráda prošla.
„Ráda bych se prošla, pokud mi to dovolíš," řekla a viděla, že Jan znatelně zvážněl a pobledl.
„Dovolím, ale slib mi, že budeš velmi, velmi opatrná." Cítila jek ještě pevněji stiskl její dlaň. Zdálo se jí, že jeho oči zneklidněli a snaží se dohlédnout až na samý konec. Viděla, že se o ni Jan bojí.
„Samozřejmě, že budu," odpověděla a pohladila ho po tváři.
„Pane vévodo," oslovil Jana jeden z mužů, kteří přijeli s nimi z města. Jan se otočil a muž se uklonil. „Bude nám ctí její veličenstvo doprovázet." Eleonora rychle pohlédla na Tristana a všimla si, že mu do tváře vstoupil nenávistný výraz. Netušila, co to znamená.
„Její veličenstvo už má doprovod," řekl Jan pevně. Eleonora nerozuměla tomu, proč je odmítá, když přijal jejich doprovod na cestu.
„Jane, proč je odmítáš?" zeptala se polohlasně.
„Protože jim nevěřím," odpověděl Jan.
„Urazíš tím jednoho z našich spojenců, to si nemůžeme dovolit."
„Raději ztratím spojence než manželku."
„Dovol jim, aby mě doprovázeli," řekla jasně a zřetelně Eleonora.
„Ne," odmítl ji Jan po chvíli váhání a odešel.

Cesta Petra naprosto vyčerpala. Když si všiml, že se před nimi rozkládají severní končiny plné bažin a močálů, už téměř ztrácel vědomí. Matně vnímal, že vedle něj jede Patrik, který neustále něco říká, ale víc nebyl schopen sledovat. Nevěděl, jak dlouho už cestují, tušil jen, že jsou to dny. V noci nemohl spát. Cítil bolest v celém těle. Na poraněnou nohu nemohl došlapovat. Sužovaly ho záchvaty kašle.
Z mlhy se vynořilo několik postav. Petr je nepoznával. Vnímal, že ho kdosi sundal z koně a pomáhá mu jít, ale záhy ztratil vědomí.

Robert se na Petra Le Kroix šel podívat chvíli poté, co mu Daniel sdělil, že ho přivezli. Řekl mu i to, že je na tom velmi špatně. Robert šel chodbou k pokoji, kam hraběte uložili a necítil téměř nic. Žádný strach ani úzkost. Otevřel dveře a vešel. Petr ležel na posteli a těžce dýchal. Na čele se mu perlil pot. Robert na něj hleděl a nebyl si ani zdaleka jist, zda někdo takový může pomoci jejich záměrům.
„Má horečku," řekl chlapec, který seděl v přítmí vedle postele.
„Uzdraví se?" zeptal se Robert a popošel k chlapci blíž.
„Snad ano, ale potřeboval by lékaře. Je tu lékař?"
„Je tu lékař. Roberte, mohl bys jít ven?" zeptal se Daniel ode dveří.
Robert přikývl. Dovnitř vešel muž se šedými vlasy a vrásčitým strhaným obličejem - doktor Halkar.
„Co mi chceš?"
„Tohle bylo na tvůj příkaz?" zeptal se výhružně Daniel a opřel se o zeď naproti dveřím do pokoje.
„Ne, nebylo."
„Kdo to udělal?"
„Malran, na můj rozkaz hraběte mučili taky, jestli to chceš vědět, ale nenechal bych to nikdy dojít tak daleko. Nikdy," řekl Robert. Daniel beze slova přikývl.

„Bude to několik dní, možná i týdnů trvat, než se z toho dostane. Noha je téměř zahojená, ale nepodařilo se ji úplně srovnat, bude kulhat. Horečka by měla ustoupit. Je u něj ten chlapec," řekl lékař Danielovi. Robert odešel před malou chvílí a byl znatelně rozčilený. Daniel hleděl na lékaře prázdným, nic neříkajícím pohledem člověka plného zklamání.
„Ten chlapec, kdo to je?"
„Řekl jen, že se jmenuje Patrik a že mu dal nohu do dlahy, když se to stalo."
„Děkuji vám. Půjdu se za ním podívat..."
„Až ráno, pane, potřebuje se vyspat. Ráno se na něj můžete podívat."
„Dobře. Tedy ráno."

Kočár zastavil před osamělým dvorcem. Magdalena vyhlédla z okna a uviděla na vratech dvorce knížecí erb. Podívala se na Marka, který spal vedle ní. Jeden z mužů jí otevřel dvířka a pomohl jí vystoupit. Byla unavená po několikadenní jízdě a nejistotě, kterou prožívala. Došla k vratům a zabušila na ně. Dlouho se nic neozvalo, až po hodné chvíli se otevřela dvířka a Magdalena pohlédla do očí staršího muže. Magdalena ale byla odhodlaná. Tady najdou bezpečný úkryt.
„Co chcete?" zeptal se muž a kývl směrem ke kočáru.
„Chceme se tu ukrýt," řekla Magdalena.
„Proč?"
„Jsme na útěku před kancléřem Malranem. Já a můj syn, potřebujeme úkryt, prosím vás," nebyla zvyklá prosit, ale teď by padla na kolena, kdyby to bylo nutné a prosila muže, který stál před ní o přístřeší a bezpečí pro svého syna.
„Otevřete vrata!" křikl muž za sebe. Kočár vjel do dvora a vrata se za ním zavřela.

Magdaleny se ujala asi čtyřicetiletá žena a vedla ji do domu. Dvorec byl poničený. Ve dvoře byly hromady suti, na některých budovách se pracovalo. Magdalena políbila Marka na čelo a vstoupila do pokoje.
„Tady budete bydlet," řekla žena. „Jsem Martha. Je to krásný chlapeček."
Magdaleně vstoupily do očí slzy. Vzpomněla si na Roberta. Poprvé po několika dnech.
„Snad byste neplakala, už jste v bezpečí. Tady se vám nemůže nic stát. Odkud jste k nám přijela?"
„Máme usedlost nedaleko hlavního města, můj manžel je hlavním velitelem knížecí armády a teď i kancléř, ale vytáhl s vojskem a já nevím jestli..."
„Všechno bude v pořádku. Ale měla byste vědět jedno, i když vám to nikdo tady neřekne. Tady to není knížecí statek. Tady je usedlost a tajné shromaždiště Věrných."
Magdalena oněměla úžasem. Martha se na ni usmála.
„Ale jak to, že mě nevyhnali?"
„Protože matku s dítětem a dvěma muži doprovodu nikdo nevyštve do hor. Nikdo, kdo má srdce a kdo věří ve spravedlnost Boží," řekla Martha a pohladila Magdalenu po rameni.
„Nezasloužím si takovou blahosklonnost."
„Můžete nám pomáhat, je tu pořád spousta práce, ale teď ho nakrmte a vyspěte se."

Eleonora se posadila na lavičku pod stromy v zahradách a zabalila se do teplého šálu. Tristan měl celou dobu ruku na jílci kordu. Znervózňovalo ji to. Klára stála u nízké zídky a dívala se na město. Lehký vítr čechral listy v korunách stromů a Eleonora byla šťastná. Nikdo nemohl její štěstí narušit.
„Myslíte, že se mi o Kryštofa dobře starají?" zeptala se najednou Klára a otočila se na Eleonoru.
„Myslím, že ano, jak jinak by se o něj měli starat, je to přece vévodův synovec," odpověděl s úsměvem Eleonora a vstala. „Půjdeme?"
„Ano," přisvědčila Klára. „Začíná být chladno."

Tristan zaslechl kroky. Zrovna ve chvíli, kdy Klára dořekla větu. Otočil se. Po pískové cestičce přicházel jeden z mužů v zeleném. Tristan polkl. Muž měl tasený kord. Než se Tristan stačil ohlédnout, kde je jeho společník uslyšel výkřik. Otočil se a uviděl, že druhý z mužů přichází z opačné strany. Tristan tasil.
„Veličenstvo, pojďte blíž ke mně," řekl třesoucím se hlasem.
Eleonora s Klárou k němu zacouvaly a on se postavil před ně. Oba muži se s tasenými kordy zastavili. Jeden z nich popošel blíž a kývl na Tristana. Souboj začal.
Tristan poznal, že má před sebou mistra. Odrážel jeho rány a v duchu se obracel k bohu své sestry, aby mu dovolil zachránit Eleonoře život. Pak znovu uslyšel výkřik. Otočil se a v tu chvíli ucítil, jak mu chladná ocel projela ramenem. Sevřel kord a odrazil ránu, která ale přes to zanechala na Eleonořině hrudi hluboký šrám. Viděl jak Klára Eleonoru zachytila. Teď měl oba muže proti sobě. Slyšel, jak křičí na Eleonoru, aby utekly, ale obě ženy stály a dívaly se na zápas.
Utrpěl ještě mnoho šrámů než se mu podařilo jednoho z útočníků zabít. Kord druhého z nich ale odrazit nedokázal. Projel mu tělem jako rozžhavené železo. Otočil se a šel k ženám. Tristan zůstal klečet v prachu a těžce dýchal. Pomyslel na Magdalenu, na to, že už ji nikdy neuvidí. Podíval se směrem k Eleonoře. Ztrácela se mu v mlze. Viděl, jak muž položil kord na její hrdlo. Cosi se v něm vzbouřilo a dodalo mu poslední sílu. Sílu, pro kterou se rozhodl zemřít. Vzpomněl si, jak si přál zemřít. Bylo to bláhové přání. Vstal.

Eleonora se dívala muži do očí. Byly chladné jako led. V jeho tváři nebyl žádný výraz. Cítila, jak jí šaty nasákly krví. Přesto stála a dívala se svému vrahovi do očí.
„Je to možná škoda," řekl tichým hlubokým hlasem. Zavřela oči. Cítila sevření Klářiny dlaně na své paži. „Škoda zabít tak krásnou ženu." V té chvíli se z jeho hrdla vydral bolestný výkřik. Eleonora prudce otevřela oči. Ucítila jak ocel z jejího krku sklouzla. Muž padl k zemi. Před ní tváří v prachu ležel mladík, kterému zachránila život před popravou. Mladík, o kterém nevěděla téměř nic, a přesto za ni položil život. Vrhla se k němu a s Klárou ho otočila na záda. Měl v očích slzy. Položila si jeho hlavu do klína a pohladila ho po čele. Byl mrtvý. Myšlenky, které se jí do posledního okamžiku divě honily hlavou, byly pryč. Zbyl jen smutek. Klára stála nad ní a mlčela. Zdálo se, že všechen koloběh přírody se na okamžik zastavil. Jen kvůli nim.
„Teď jsem dlužnicí já a nemůžu mu nic splatit," řekla Eleonora dutě a zavřela Tristanovi oči. Podívala se mu do tváře. Krev, která prýštila z její rány odkápla na jeho čelo. Ztratila přítele. Otřela krůpěj dlaní a pohladila ho po vlasech. Sevřel ji smutek. Nevysvětlitelný, hluboký a utlumující žal, který nedokázala ovládnout. Klára se ani nepohnula. Když k ní Eleonora vzhlédla spatřila, jak se jí na tvářích lesknou slzy.

Jan byl spokojený. Dosáhl svého. Měl další posily. Spolu s Viktorem vyšel na náměstí před radnici. Bylo jim řečeno, že je ubytovali v hostinci. Byl rád, že nebude v žádném domě u někoho z radních.
„Kam šla Eleonora?" zeptal se Ady a usmál se.
„Asi do zahrad," řekl jeden z radních. „Dovedu vás tam. Je tam krásně, takhle večer."
Šli ztichlými ulicemi města radní mlčel. Jan přemýšlel. Čekají je ještě tři města. Budou tam takoví jako zde, nebo takoví, jako v předešlém městě.
„Jsme tu," řekl radní u vchodu do zahrad. Jan poděkoval a vešel. Cítil, jak mu pod nohama křupe písek. Uviděl před sebou nízkou zídku, bylo odtud viděl na město. Zrovna zapadalo slunce. Osvětlovalo svými posledními paprsky střechy domů a vytvářelo překrásnou hru barev. Stromy a keře, jejichž listy vrhaly stíny na pískovou stezku, po které Jan kráčel, jemně šelestily ve větru. Jan byl očarovaný. Už jenom pár kroků a bude moci Eleonoře říci, že jednání dopadlo dobře.
Ušel ještě několik kroků. Stále opojený soumrakem. V té chvíli ho přepadl podivný pocit. Sevřela ho úzkost a obešel ho děs. Podíval se před sebe a uviděl mrtvého muže z města. Rozběhl se po cestě. Zatmívalo se mu před očima. Měl dát na varování, měl věřit svým pocitům, že dva muži, které s nimi poslal radní, nejsou přínosem a bezpečím, ale hrozbou.
Vyběhl zpoza keřů a otevřel se před ním obraz zkázy. Na zemi ležel i druhý muž. Písek kolem něj byl nasáklý krví. Potřísněná byla i stezka. Eleonoru uviděl za chvíli. Byl smrtelně bledý. Klečela na zemi. Klára stála nad ní a třásla se. Eleonora se zdála být klidná. Na její tváři se zrcadlil bezmezný smutek. V jejím náručí ležel Tristan. Vše kolem bylo zbarvené krví slunce. Tristanův kabátec byl prosáklý krví. Eleonora ho objímala a lehce se kolébala.
Jan došel až k ní. „Co se stalo?" vydechl. Vzhlédla. Viděl, že má na hrudi šrám a krvácí. Celé šaty, dříve modré jako obloha, byly teď šarlatové. Krev jí kanula z rány a vpíjela se do látky. „Co se stalo?" naléhal, ale ona mlčela. Šílenství ovládlo jeho mysl. Všechny jistoty jako by se rozplynuly a ztratily v krvavé řece činu, který spáchali dva bezejmenní muži. Pak políbila Tristana na čelo a vstala. Položila jeho hlavu na svůj šál.
„Napadli nás ti muži. Zbytek si domyslíš," zašeptala a obrátila se k odchodu. „Tristan nám zachránil život."
Jan ji chytil za paži a otočil ji čelem k sobě. „Jsi v pořádku?" zeptal se a bylo mu tak úzko, že měl dojem, že začne křičet.
„Je to jenom škrábnutí, Klára mi to ošetří," řekla Eleonora a pousmála se.
Přitáhl ji k sobě. Po tváři jí přeběhl podivný pocit. Něco, co Jan ještě neviděl. Soucit a zklamání, láska a přesto to nebyl cit. Byl to snad jen jeho dojem. Objala ho. Byla unavená a křehká. Zdvihl ji ze země a políbil ji. Žila. Úleva, kterou pocítil, když si tu skutečnost uvědomil, ho naplnila vděčností. Na ten den nikdy nezapomněl. Tisíckrát se k němu v duchu vracel. Tisíckrát děkoval za to, že v prachu pískové pěšiny pod krásnými zahradními keři nenalezl i svou ženu.

Petr se probudil pozdě v noci. Místnost se utápěla v pološeru. Na stole svítila svíce a ozařovala dvě bdící oči. Patrik se nepatrně usmál, když se na něj Petr podíval.
„Už je vám líp?" zeptal se a sáhl Petrovi na čelo.
„Nevím," řekl Petr a znovu zavřel oči.
„Doktor říkal, že se uzdravíte," promluvil po chvíli Patrik. „Ráno se na vás zase přijde podívat..."
„Přijde," přikývl Petr a Patrik zmlkl.

Seděla na posteli a česala jeden pramen vlasů, vlnitý a lesklý. Ležel blízko ní. Mohl se jí dotknout. Byl naprosto šťastný. Takové chvíle si chtěl zapamatovat navěky. Otočila se a usmála se na něj oním zářivým bezstarostným úsměvem dívky, kterou odevzdaně miloval. Byl by schopen za ni a za její štěstí položit život. Teď a tady musel a chtěl žít.
„Jak dlouho bude trvat, než se ti zprotivím?" zeptala se a úsměv ze rtů se jí vytratil.
„Do skonání světa."
„To nikdo nepozná," zašeptala a naklonila se k němu. Políbila ho.
„Jak dlouho bude trvat, než na mě zapomeneš?" položil otázku, kterou měl na srdci od chvíle, kdy se dozvěděl, že je zaslíbená jinému muži, od chvíle, kdy se všechno jeho štěstí zkalilo. Od chvíle, kdy všechny jeho naděje, byť nepravděpodobné a bláznivé, shořely na popel.
„Proč bych na tebe měla zapomenout?" ta otázka ho bodla do uší. Věděl, proč by dokázala zapomenout.
„Budeš královna..." lehce se usmál a políbil ji na rameno.
„Nezapomenu," řekla vážně a objala ho.

 „Zapomněla," pronesl tiše Petr. Za okny už svítalo. Úsvit byl ale temný a mlhu roztrhat nedokázal. „A já už se nedokážu obrátit o pomoc ani k Bohu."
Podíval se vedle sebe. Patrik seděl na křesle a spal. Petr cítil v celém těle únavu. Smrtelnou únavu. V celém těle měl bolesti a křeče, které dokázal přemáhat jen s velkým úsilím. Neustále se mu chtělo kašlat. Zraněnou nohu téměř necítil. Všechno v něm volalo po smrti. Teprve teď si uvědomoval, o co všechno přišel. Trvalo to měsíce, ale vzali mu tím roky života. Života, který už nebude moci nikdy prožít.
Ležel tak ještě téměř dvě hodiny a utápěl se v úvahách o smrti a vysvobození. Patrik se vzbudil chvíli před tím, než přišel lékař.
„Už jste se vzbudil?" zeptal se lékař a sáhl Petrovi na čelo hrubou mozolnatou rukou. Tvář se mu nepatrně projasnila, když říkal, že horečka ustupuje. „Ta cesta vás mohla klidně i zabít. Neporadili se se mnou, než se rozhodli vás přivézt," řekl ještě lékař a dal Petrovi lék.
„Kdo se s vámi neporadil?" vyskočil Patrik.
„Daniel Thornyl a ten vikomt, co přitáhl s knížetem," řekl lékař a v jeho hlase Petr zaslechl pohrdání.
„Robert ze Sèelk je tady?" vydechl Petr horečně a nadzdvihl se.
„Ano, on i kníže, vy je znáte?"
„Znám," řekl hořce Petr a klesl na polštář.

Xaver vstal a umyl se. Robert ho překvapil svým časným příchodem. Nečekal, že se s ním ještě kdy uvidí. Byl častěji s hostitelem. Když vstoupil byl v obličeji bledý jako stěna a zdálo se, že v noci vůbec nespal.
„Co se děje?"
„Je tu hrabě Le Kroix," řekl Robert a posadil se.
„Cože?"
„Našli ho Thornylovi muži na Zenonově hradu. Přivezli ho včera večer ještě s nějakým chlapcem. Teď je u něj lékař."
„Le Kroix je tady? Roberte, jak dlouho víte, že... kde byl?"
„Nevěděl jsem to, Daniel na to přišel a poslal tam své muže. Otevřeli jim hrad a oni hraběte přivezli sem."
„Musím s ním mluvit," řekl rychle Xaver. Konečně měl dojem, že má naději. Konečně věřil, že se všechno obrátí v jejich prospěch.

Malran šel chodbou rychle doprovázen strážemi. Musel zjistit, kde je jeho syn a knížecí armáda. Musel dokonat, co začal a zničit poslední ohniska vzpoury proti sobě a svým lidem. Vtrhl do cely. Theodora seděla na pryčně. Její synové měli hlavy položené u ní v klíně. Když vešel, vzdorně se na něj podívala.
„Už sis vzpomněla?" zakřičel na ni. Oba hošíci se vzbudili a přitiskli se k matce. Theodora se dívala tchánovi do očí.
„Nevím, kde je, nebudu to opakovat."
Přistoupil k ní a udeřil ji do obličeje. „Nebudu se ptát dvakrát!"
„Nevím kde je!!" zakřičela v odpověď a přitiskla k sobě své děti.
„Odveďte ji!" zavelel. Odtrhli Theodoru od dětí a odvedli ji do vedlejší cely, kde za ní zapadly dveře.

Klára Eleonoře ošetřovala šrám a Jan chodil sem a tam po pokoji. Kdykoli Eleonora sykla bolestí, prudce se na ni otočil a tvářil se vyděšeně.
„Měli bychom to město napadnout," řekl nakonec, když se Eleonora oblékla.
„Jeníčku," řekla konejšivě, vstala a objala ho. Položil jí dlaň na bříško a vzdechl. „To nejde," dodala a políbila ho na čelo.
„Jak to můžeš říct?" Všiml si, že Klára odešla z pokoje. „Nemusel to být Tristan..." hlas mu selhal a zadíval se na podlahu.
„Mohla jsem to být já. Ale nemůžeme se nechat vyprovokovat. Pokud bychom to město napadli, zahynulo by mnoho nevinných lidí, ženy a děti, to bys chtěl?"
„Ne," řekl tiše. Tak tiše, že doufal, že to neslyšela.
„Tak vidíš. Pojedeme dál. Pojedeme dál a na tohle se pokusíme zapomenout. Tristan... zachránil mi život, ale já se nechci mstít. Byla by to chyba."
„Nechápu, jak můžeš tohle říct, když..." přejel jí rukou po ráně. Usmála se. Beze slova mu svlékla košili. „Co to děláš?" zašeptal.
„Tahle jizva," řekla a chytila ho za ruku, „ta už mi zůstane. Je to splátka. Zachránila jsem mu život, on zachránil můj a padl. Bude mi ho navždy připomínat, stejně jako tobě bude tahle jizva připomínat, že tě Robert ze Sèelk nezabil." Přejela rukou manželovi po paži. Jizva byla hluboká. Jan přikývl.

Daniel vstoupil do Petrovy ložnice a první, co udělal, bylo, že roztáhl závěsy. Nesnášel šero. Petr se mu podíval do očí. Přišel k posteli a posadil se na pelest.
„Co tu chcete?" zeptal se ho Petr slabě se třesoucím hlasem.
„Chci s vámi mluvit dřív než Robert," odpověděl Daniel po pravdě, ačkoli nevěděl, na co by se měl ptát.
„O čem?"
„Jak jste se dostal k Robertovi?"
„Krátce po té, co jsem byl vybrán jako následník trůnu," pravda, kterou Petr řekl bez zjevného zaujetí, či bolesti Daniela zarazila.
„Ale vy nechcete to místo pro sebe," řekl Daniel a vstal. Když se otočil zjistil, že na něj Petr hledí s údivem.
„Ne, nechci ho pro sebe," řekl po chvíli ticha a pokusil se posadit, záhy však opět klesl na polštář a tiše zasténal.
„Pro koho? Nepodstupoval byste takové riziko, kdyby vám šlo o něco malicherného, nemám pravdu? To Věrní nedělají," Daniel cítil, že je blízko zjištění, o kterém celé dny spekuloval. Byl si už téměř jist, že dědic žije.
„Nemyslím, že bych to měl říkat teď, když už jsem kvůli tomu v takovém stavu," řekl hořce Petr.
„Robert už také něco tuší a kníže vás prý dokonce hledá. Už se určitě dozvěděl, že jste tady a nebude to trvat dlouho, než přijde. Řekl bych, že už je na cestě sem. Potřebuji to vědět, hrabě, potřebuji, protože jinak v téhle zemi nikdy nebude mír." Daniel věděl, že naléhá příliš, ale musel to zkusit. Musel, závisela na tom jeho další strategie.
„Jak můžu vědět, že mluvíte pravdu?" Petrova slova zněla nadějně. Daniel se znovu posadil na pelest jeho postele.
„Protože jste politik, hrabě, protože víte, stejně jako já, že pokud má Malran padnout, bude třeba, aby se Věrní s knížetem spojili, protože jedině vy máte klíč ke všemu, co je v sázce."
„Vévodkyně Eleonora z Karditu," začal Petr pomalu a obezřetně, „je dědičnou královské koruny. Poslední z rodu krále. Pro ni jsem chtěl korunu získat."
Daniel přikývl. „Děkuji, nikdo se to nedozví, dokud nenadejde pravý čas."
Z chodby do ložnice dolehly kroky. Daniel došel ke dveřím a otevřel je. Xaver bez pozdravu vstoupil.

Xaver se zastavil u lůžka. Petr měl zavřené oči. Nechtěl vidět nikoho. Vydržel všechno mučení, neřekl by nic, ani kdyby dělali cokoli. A teď z něj jediný muž dostal přiznání toho, co tak dlouho a tak pečlivě tajil.
„Hrabě Le Kroix?" vydechl Xaver a nedůvěřivě se na Petra podíval. Petr otevřel oči a přikývl. Zdálo se mu, že tvář vévody, který před ním stál jen v košili a kalhotách neoholený a bos se rozjasnila. „Už jsem nedoufal, že vás najdu živého," řekl a posadil se do křesla, ze kterého spolu s doktorem odešel Patrik. „Myslel jsem, že vás otec nechá popravit, když už vás nepotřeboval."
„Chtěl," řekl Petr s lehkým úsměvem na rtech.
„Teď už se vám nic nestane. Slíbil jsem, že vás najdu a pak, že vám předám vládu."
„Nemáte co předávat, výsosti," opáčil Petr.
„Když kníže umíral, řekl, že jen vy jste schopen sjednotit zemi a dát jí mír. Nestál jsem o stolec a nestojím o něj ani teď, pokud ho mohu předat vám," pokračoval Xaver a v očích mu hořely vášnivé plamínky.
„Nechci vládnout. Vaše zodpovědnost leží jen na vás," Petr se rozkašlal. Do místnosti vtrhl Patrik a podal mu sklenici s vodou. Petr se zhluboka nadechl a klesl na polštář. „Nemáte právo ji nikomu dávat. Je jen vaše."
„Ale kníže vybral vás," řekl Xaver.
„To nepopírám, ale Bůh chtěl něco jiného," zašeptal Petr.
„Věříte v něj?"
„Věřím."
„Proč?"
Petr se zasmál. „Protože to bylo jediné světlo, které jsem viděl v kobce vašeho vězení, protože jedině on byl se mnou, když jsem byl na mučení. Nikdo jiný se mnou být nemohl. Nevěděl jsem, co je Bůh dokud jsem nepadl do rukou vašeho otce. Teď to vím, je to jediná jistota, kterou mám. Jediné vodítko. A pokud se lidem podaří znovu ho najít, pokud jim bude dovoleno věřit v něj pak snad - ale nevím to jistě - nastane mír."

Xaver hleděl na hraběte a mlčel. Jeho slova mu nebyla cizí. Věděl, že to, co říká, je pravda. Vždy věřil, že je něco, co by mohlo sjednotit zemi. Něco, co může proniknout do srdcí lidí a dát jim jistoty, které se snaží najít. Ale tahle pravda vyslovená mužem, který byl odsouzen neprávem za svou víru a za to, že dokázal přesvědčit knížete o tom, že jedině on a jeho ideály mohou vyvést zemi ze tmy, ho ohromila a naplnila posvátnou úctou - k člověku i k Bohu. Pokud existuje a má-li takovou moc, o které mluvil Le Kroix, a pokud ji nemá, snad dá naději lidem, kteří ji potřebují a dá tuto moc jim, aby s ní nakládali a byli šťastní. A štěstí, to, alespoň v tuto chvíli, znamenalo svobodu.
„Ale já nemohu dělat nic," řekl Xaver sklíčeně a přešel k oknu. Uslyšel za sebou další záchvat kašle. Když se Petr utišil, promluvil. „Nemohu udělat nic pro to, aby lidé dostali zpět Boha. Všechna moje síla je pryč. Otec má daleko větší vojsko. Tisíce mužů, kteří jsou mu věrní, ať už kvůli zisku, nebo kvůli naději, že získají část jeho moci pro sebe. Jsem bezmocný, hrabě, naprosto."
„To není pravda," ozval se Petr a Xaver se na něj otočil. „Jsou tu Věrní."
„Mám se spojit s nepřáteli?" Xaver se prudce otočil zpátky k oknu.
„Ještě ne, ale až nastane čas, pak nezbude jiná možnost."