Věrnost v srdcích díl 10

„Co vám řekl?" zeptala se Eleonora tiše a bezděky se chytila Luciena za ruku. Lehce ji sevřel a podíval se na její ztrápenou a unavenou tvář.
„Povídal mi o Jiřím," odvětila po pravdě Klára a políbila chlapečka, kterého držela v náručí.
„Jiří a vy..."
„Ano, byli jsme milenci. Kryštof je jeho syn."
„A váš manžel?"
„Zemřel, pár měsíců po tom, co se Kryštof narodil. Nemilovala jsem ho. Jiřího jsem milovala víc než sebe. Když zemřel věděla jsem to. Když se lidé milují, i kdyby to byla jen odezva dřívějšího citu, jeden o druhém stále ví, až do okamžiku, kdy jeden z nich zemře."
Eleonora se slabě usmála a cítila, jak ji Lucien pustil.

Postavili ho na nohy. V celém těle cítil palčivou bolest a nohy ho odmítaly poslouchat. Vlekli ho za sebou. Odtáhli ho do místnosti bez oken. Pocítil hrůzu a panický strach z toho, že tu zůstane, že ho tu opět zavřou. Jeden z mužů přešel ke stěně a roztáhl závěsy. Do tváře mu vpadlo ostré světlo.
„Umyj se a ohol," řekl mu jeden z mužů a zavřel dveře. Petr na něj překvapeně pohlédl. „Budeš večeřet s kancléřem, přeje si společnost."
Poslechl. Umyl se a oholil. Neviděl vrásky, které mu přibyly, ani šedivé vlasy na spáncích. Jeho tvář v zrcadle mu byla cizí a on nevěděl, co si má myslet o událostech, které nastanou. Stráže mu hodily čisté oblečení a když se oblékl, spoutaly mu ruce za zády.

Jan seděl na posteli a poslouchal. Neřekl nic, když Adam s námahou domluvil. V nitru mu hořel nevysvětlitelný hněv. Tušil, že Sibyla spáchala něco, co by bylo lepší nevědět. Teď byl postaven před krutou pravdu. Zabila jeho ženu a dítě a zabila i Adama. Díval se na bratra a svíralo se mu srdce. Každou chvíli se prohnul v návalu další křeče.
„Jane, prosím tě, zastav ji. Je šílená," řekl Adam a klesl na polštář. Dýchal jen lehce. Jeho tváři byl strach a odpor, ale síla bojovat už chyběla. „A postarej se o Kláru a jejího syna. Je to také syn Jiřího, odpusť mu i mě, prosím, Jane, chraň Eleonoru, slíbil jsem ti, že na ní dám pozor, ale teď už nebudu moci," v té chvíli se znovu vypjal v návalu křečí, ale když klesl na polštář, promočený potem již nedýchal. Jan zhluboka vzdechl. Chtělo se mu křičet a obviňovat, ale věděl, že to by nebylo správné. Pustil Adamovu ruku a složil bratrovi ruce na hruď a vyšel z pokoje.

Eleonora k němu přistoupila a objala ho. Byl jí za to vděčný. Pevně ji sevřel v náručí.
„Je po všem," řekl a ona se rozplakala. Zavřel oči a nadzdvihl ji. Pevně se k němu přitiskla a nepřestávala plakat. „Je to pro něj lepší," zašeptal. „Trpěl už dlouho." Sám sebe o tom ale nemohl přesvědčit. Pomalu v jeho srdci nabývala vrchu nenávist nad předchozí láskou k sestře. Spravedlnost a pomsta šly nyní s ním a on musel jednat.
„Můžu k němu?" zeptala se Eleonora a vyprostila se z Janova sevření.
„Ano," odpověděl. Vešla dovnitř a on osaměl spolu s Klárou a Lucienem, který se omluvil a odešel.
„Řekl vám o mě a Jiřím?" zeptala se a on jen přikývl. „Nechci, abyste si myslel..."
„Ne, nemyslím si nic. Zůstaňte tu. Jste manželka léčitele, budeme vás tu potřebovat. Eleonora vás bude potřebovat."
„Nemůžu vás obtěžovat..."
„Bude tu teď mrtvo. Bez Adama, ten klouček by to tu mohl rozveselit. Prosím, zůstaňte tu."
„Ano, zůstanu."
Eleonora vyšla z ložnice a slzy měla již oschlé. Smířila se. Vsunula svou ruku do Janovy a něžně pohlédla na Kryštofa. Klára viděla, jak na ni Jan hledí s takovou něhou, kterou kdysi viděla i v Jiřího očích. Potichu vzdychla.

To ráno viděl Tristan z okna cely vězení hradu Kardit východ slunce. Kolem něj spalo osmnáct mužů z jeho oddílů. Spali klidně přesto, že nevěděli, jestli se ještě kdy dožijí dalších dní. Tristan myslel na Roberta. Co mu tahle porážka přinese. Předhodil tři stovky svých mužů vzbouřencům. Nikdo nemohl vědět, že to tak dopadne. Nikdo netušil, že jim přijedou posily.
V zámku zarachotil klíč. Dovnitř vstoupil vysoký muž s ryšavými vlasy neoholený a beze zbraně. Lehce se usmál.
„Máte přijít k vévodovi," řekl a kývl na Tristana, aby ho následoval.
„Jen já?"
„Jen vy," přikývl a pustil ho ze dveří.

Když vstoupili do jídelny, uviděl Tristan vévodu. Seděl na vysokém křesle a bradu měl opřenou v dlani. Tristanovi přišel unavený. Byl bledý a v očích neměl žádný oheň, nic. Všechen život jakoby z něj vyprchal.
„Je tu," řekl muž, který Tristana doprovázel a lehce se uklonil. Vévoda vzhlédl.
„Děkuji, Luciene," i jeho hlas zněl unaveně. Lucien se znovu lehce uklonil a odešel. „Vaši muži budou propuštěni," řekl vévoda a vstal. Došel ke stolu a nalil si víno.
„Cože?" Tristan se zachvěl. Nečekal takovou větu. Čekal rozsudek, čekal mučení, čekal popravu, ale nikdy by nedoufal, že jeho muži budou propuštěni.
„Vaši muži. Dnes dostanou koně, zbraně jim nevrátíme. Odjedou ke svým povinnostem. Všichni jsou schopni odjet. Vy tu zůstanete."
„Chápu," řekl Tristan.
„Doufám, že skutečně chápete. Nechtěl bych, aby jste to chápal jako křivdu na vás."
„To bych nemohl. Moji muži pojedou domů, to je jediné, na čem mi záleží."
Vévoda mlčky přikývl.
„Směl bych..." váhavě promluvil Tristan. „Směl bych poděkovat vaší ženě?"
Vévoda na něj překvapeně pohlédl. Tristan postřehl nejasný záblesk v jeho šedých očích.
„Směl," řekl nakonec a pokynul Tristanovi, aby se posadil.

Eleonora seděla v knihovně. Ruce měla složené v klíně a hleděla do neurčita. Na sobě měla černé sametové šaty a na hlavě závoj. Vlasy svázané do prostého uzlu spojené perlovou sponou. Stejnou jakou měla první den na Karditu. Vedle ní, tiše a nenápadně seděla Klára. Eleonora byla ráda, že tu směla zůstat. Klára na ni upírala zkoumavý pohled. Eleonora se snažila ho nevnímat. Bylo to jako být podrobena zkoušce.
Kdosi zaklepal na dveře. Pozvala ho dál. Byla to služebná. Vyřídila, že si Jan přeje, aby přišla. Eleonora se děsila obřadnosti, kterou se její manžel zahalil. Děsila se toho, že večer co večer sedal nad knihou a mlčel. Děsila se jeho smutku, o kterém netušila, odkud pochází. Nemohl být způsoben Adamovou smrtí. Janův žal byl hlubší a starší. Bylo to jako kdyby kdosi otevřel již zhojené rány a z těch začala vytékat čerstvá rudá krev. Bála se, že Jan vykrvácí dřív, než se jí podaří zjistit, čím se trápí.
Vstala a následovala služebnou až do jídelny. Jan seděl na svém místě u stolu. Zády k ní proti Janovi seděl Tristan.
„Přál sis, abych přišla."
„Ano. Nechám vás tu." Když ji míjel, lehce ji políbil na čelo, ale jeho rty nehřály. Byl chladný jako kus ledu.

Tristan se díval na její roztřesené rty a pochyboval o jejím štěstí. Byla stejně bledá jako její manžel. Černé šaty její bledost ještě zvýrazňovaly. Stála vprostřed místnosti a přemáhala pláč.
„To vy jste mi něco chtěl?" zeptala se roztřeseně.
„Chtěl jsem poděkovat."
„Za co? Vaše vojáky propustil můj manžel."
„Ale vím, že kvůli vám."
„Měl byste mi vyčítat, že nepropustil i vás."
„To bych nedokázal."
„Nashledanou," řekla a obrátila se k odchodu.

Jana našla v ložnici. Seděl na posteli a díval se do okna. Položila mu ruce na ramena. Obrátil se k ní. V očích měl slzy. Zatoužila se ho zeptat, co ho trápí, ale tušila, že by neodpověděl, tak jako neodpovídal na všechny její otázky od chvíle, kdy Adam zemřel. Posadila se k němu a políbila ho na tvář. Neodtáhl se.
„Co se stalo?" zeptala se potichu i když nedoufala, že odpoví.
„Neptej se. Já nemám sílu to říct."
„Jane, nemůžeš věčně mlčet a dusit to v sobě. Chci vědět, čím se trápíš, prosím, řekni mi to," šeptala. V očích ji pálily slzy.
„Sibyla Adama otrávila," zašeptal a hlas mu ztvrdl. V hrůze se od něj odtrhla a bála se mu pohlédnout do očí. „Zabila i Marii a Odette," pokračoval. „Adam mi řekl všechno. Nemůžu jí nechat, aby udělala totéž i tobě. Kdyby se nám narodil syn udělala by to..."
Eleonora téměř nedýchala. Chytil ji za ramena a přinutil ji, aby se mu podívala do očí.
„Tentokrát musím být rychlejší. Bude to soud, přísahám, že bude soud, ale na jeho konci je jediný přijatelný ortel..." pak ji k sobě něžně přitiskl a políbil do vlasů. Rozplakala se. „Našemu dítěti, ani tobě se nic nestane. Přísahám," řekl ještě a pak ji políbil na ústa.

Petra dovedli až do jídelny s velkými světlými okny. V čele stolu seděl kancléř a jedl. Muži posadili Petra na druhou stranu stolu a odešli. Nechápal, co se děje.
„Tak jste tady," řekl kancléř a vzhlédl. „Jistě vám řekli, že s vámi potřebuji mluvit. Nebudu tak útlocitný jako kníže a už vůbec ne tak jako Robert ze Sèelk. Potřebuji informace a vy mi je poskytnete."
Petr mlčel. Věděl, že žádné informace nemá a kancléři by je za žádných okolností nedal, ani kdyby je měl. Jeho mysl byla krystalicky čistá a klidná. V jeho srdci byl mír a klid. Nedokázal si ten pocit vysvětlit, ale tušil, že právě on ho dokáže zahubit. Neměl co ztratit. Jen nesměl dovolit, aby se muž, který seděl naproti němu, dozvěděl o dědičce.
„Vzbouřenci mají něco, co jim dodává sílu, chci vědět, co to je," řekl kancléř a otřel si ruce.
„Nevím, o čem mluvíte," řekl Petr a pohlédl přímo na svého protivníka. Zatoužil ho zabít, ale neměl zbraň a byl příliš slabý.
„Mají něco, co vám dovolilo jet do hlavního města a získat dědické právo. Pro koho jste je chtěl získat?"
Petr zbledl.
„Existuje někdo, předpokládám, pro koho mělo smysl získávat titul následníka trůnu. Někdo, kdo na něj měl dosednout místo vás. Vím, že mám pravdu, hrabě, a pokud to bude nutné použiji všechny prostředky, abyste mi to sdělil. Vikomt nemá rád mučení, přímo je nenávidí, jsem jiného názoru. Řeknete mi, kdo je ten tajemný muž, pro kterého stálo za to riskovat život a odhalení, hrabě?"
Petr mlčel. Kancléř se dostal příliš blízko. Nesměl říct nic. Nesměl ani pohnout brvou, ať ho čekalo cokoli. I kdyby měl zemřít, nesměl nic říct.
„Vy nejste příliš sobecký, hrabě, to je škoda, sobci mají větší pud sebezáchovy. Abychom ale pokračovali. Robert ze Sèelk chce jen pomstu. Chce Kardit a informace o něm z vás nedokázal dostat. Já chci zničit vzbouřence. Použiji jakýchkoli prostředků, abych se dozvěděl, kdo stojí v jejich čele. Vím, že to nejste ani vy, ani vévoda z Karditu. Řekněte mi, kdo to je."
„Pane, nevím nic, co by vám pomohlo," řekl Petr pevně.
„Vím, že víte, ale všeho do času," odvětil kancléř a zazvonil na stráže. „Odveďte ho zpátky a připravte ho."

Xaver seděl v pracovně a díval se na dno právě vyprázdněné sklenice. Neustále doufal, že se jeho lidem podaří najít stopu po zmizelém hraběti Le Kroix, ale stále marně. Roberta neviděl již několik dní. Měl mnoho práce s armádou. Nejistota, ve které se zmítali, byla čím dál hlubší. Pokud jeho otec začne válku nemohou bez pomoci vyhrát. Pokud se rebelům podaří shromáždit vojsko, nemohou je sami porazit. Všechno leželo na něm. Zatím ale netušil, jak věci vyřešit.

Bylo pozdě v noci. Jan šel po chodbě. Neupravený a bos. Nechal Eleonoru spát. Potřeboval si odpočinout. Cítit pod nohama chladný kámen a na tváři volný vzduch. Vešel do kaple a poklekl u náhrobního kamene v podlaze. Srdce se mu rozbušilo rychleji než kdykoli před tím. Nemohl uvěřit, že by Sibyla byla něčeho tak strašného schopná. Pohladil vytesané růže. Stiskl medailónek, který měl na krku. Když vstal bylo už téměř ráno. Odešel k sobě do pracovny. Klidný a vyrovnaný. Smířený s tím, co musí udělat.
Ze stolu vyndal knížecí a královské listiny. Trvalo mu dlouho, než našel to, co hledal. Listinu, starou téměř čtyři sta let. Byla pečlivě svinutá a uložená v pouzdře. Když ji rozvinoval, třásly se mu ruce. Byla to listina udělená samotným králem. Stará jako vévodství Kardit, které dostal jeden z Janových předků za zásluhy.

Velitel stál před králem. Připadal si jako obnažený meč. Král na něj pohlížel s úctou a přesto se zdálo, že jeho úcta není taková, jaká by měla být. Křivda nebyla ještě zapomenuta. Stále tu vyvstávala jako stín minulosti, nikdo ji ale nesměl připomínat pod pohrůžkou smrti. Král zakázal jakékoli zmínky o nevěře své ženy. Nikdo kromě nejbližších mužů krále se o tom nesměl dozvědět a teď měl darovat vévodství muži, který svedl královnu, ale také zachránil život králi. Měl ho povýšit do vévodského stavu, dědičně a neměně a měl mu dát jedno z nejbohatších území v království. Nemohl se tomu vyhnout. Nenávist měla být pohřbena.
Udělal, co od něj všichni očekávali. Teď před ním stál vévoda z Karditu. Král mu předal listiny. Mezi nimi i hrdelní právo pro vévodu z Karditu. Vévodství nesmělo podléhat královským soudům, pokud by se něčím neprovinil vévoda sám či někdo z jeho rodu a to jedině proti králi či některému z jeho potomků. V soukromí, když všichni šlechtici odešli odpřísáhl nový vévoda, že se již nikdy za svého života nevrátí ke králi a nepřiblíží ke královně. Pak odjel na své nové bohaté panství.

Jan držel v rukou hrdelní právo a dobře si ho přečetl. Ano, bude soud, pomyslel si a znovu listinu pečlivě svinul. Uložil všechny dokumenty zpět do stolu a zamkl jej. Klíč přidal na řetízek k Odettinu medailónku. Když ještě jednou zkontroloval, zda jsou listiny v bezpečí odešel z pracovny.

Sibyla seděla ve svém pokoji již několikátý den. Nevycházela. Nechtěla zbytečně dráždit svou přítomností. Všechno mělo utichnout. Všechny vášně se měly vybouřit. Pak se vrátí. Stejně jako po Odettině smrti se stane bratrovou oporou a zaujme své ztracené postavení. Stane se znovu paní svého domu. Zavřela knihu a složila šál, kterým byla zahalená. Její šaty byly krvavě rudé se zlatou výšivkou. Vlasy měla spletené do nesčetných copánků, které byly upevněné v nákladném účesu.

Jan vstoupil bez zaklepání. Uviděl sestru, jak sedí v křesle u okna. Byla krásná. Velmi se podobala matce. Došel až k ní.
„Dobré ráno, Sibylo," řekl. Otočila se na něj a slabě se usmála. Jeho tvář zůstala vážná.
„Jak pokročily práce?" zeptala se.
„Adam už odpočívá," odpověděl. „Ale jeho odkaz žije. A bude žít, dokud nebude viník potrestán." Viděl, jak sebou škubla. Odvrátila tvář.
„Ty víš, kdo je viník? Nikdo nemůže za Adamovu nemoc." Řekla a znovu na něj pohlédla.
„Adam nebyl nemocný. Sibylo, byl bych ti vděčný, kdybys mi řekla všechno..."
„Nemám, co bych ti řekla."
Přikývl. „Tak to řeknu sám. Zabila's mou dceru a mou manželku. Adam byl příliš upřímný a příliš nerozumný, chtěl chránit Eleonoru, je to tak?"
Nepohnula se. Jen její oči se zúžili.
„Řekl, že ví o těch vraždách a ty jsi ho taky zabila. Viník bude potrestán. Pošlu pro tebe stráže," řekl ještě a chtěl odejít.
„Adam byl taky vrah a stihl ho spravedlivý trest. Stejně jako Jiřího. Zasloužili si zemřít. Jejich život by jen špinil zemi, kde leží jejich oběť."
Jan za sebou přibouchl dveře.

Robert seděl ve ztichlém pokoji a díval se na Magdalenu. Držela v náručí Marka a zdálo se, že je šťastná. Když byl s ní nemyslel na žádné starosti. Nic ho netížilo. Přišla chůva a vzala dítě k sobě. Když za sebou nechala zapadnout dveře, sedla si Magdalena k Robertovým nohám a objala jeho kolena. Dívala se na něj a její tvář neopouštěl ten lehký něžný úsměv. Úsměv, který měla na tváři, když ji poprvé uviděl. Byly to čtyři roky. Bylo jí dvacet let a jemu šestatřicet. Přesto nedokázal zůstat chladný.

Seděla ve společnosti několika starších dam. Všechny byly oděny do skvostných rób. Přesně tak, jak si to žádala příležitost. Robert už byl vikomtem, už byl vrchním velitelem knížecí armády. Po jeho boku stál mladý důstojník. Dokázal dobýt pevnůstku s několika málo muži. Robert věděl, že se stal jeho nejlepším přítelem. Byli téměř stále spolu. Někteří lidé u dvora to měli Robertovi za zlé, ale Tristan byl jediný, kdo mu řekl do očí vše, co si myslel. Teď ale Robert nevnímal nic z toho, co se kolem něj dělo. Nevšímal si šlechticů a jejich manželek, či dcer. Viděl jen dívku, která seděla v hloučku rozprávějících šlechtičen a mlčela.
Tristan se na něj zadíval zkoumavým pohledem a pak pohlédl na místo, kam směřovaly Robertovy zasněné pohledy. Usmál se.
„Roberte," oslovil přítele a když Robert stále mlčel, zkusil to znovu. Konečně sebou Robert trhl a obrátil se na něj. „Znáš ji?" zeptal se Tristan.
„Nikdy jsem ji neviděl," řekl Robert.
„To je škoda. Představím tě."
Tristan vykročil ke stolu, kde seděla. Když si ho všimla vstala a s úsměvem něžným a lehkým jako rosa na okvětí růže mu šla vstříc. Robert se díval, jak jí Tristan nabídl rámě. Když přišli téměř až k němu, chtěl odejít, ale věděl, že nesmí.
„Magdaleno, vikomt Robert ze Sèelk, vrchní velitel knížecího vojska. Roberte, tohle je Magdalena, moje sestra."
Robert si v duchu oddechl. Políbil Magdaleně ruku a podíval se jí do očí. Jiskřily. Ten večer s ní několikrát tančil a dovolila mu, aby ji doprovodil domů.

Kráčeli k jejímu domu a pod nohama jim křupal první sníh. Byla zabalená do kožešinového pláště. Netušil, proč chce, aby šli pěšky. Dům, ve kterém bydlela, byl kus za městem.
„Vikomte, vy jste bratrův přítel?" zeptala se.
„Ano," odpověděl a viděl, jak sotva znatelně kývla.
„Ale nevěděl jste, že má sestru. Neřekl vám o mě?"
„Ne."
„Sledoval jste mě dlouho, než jsem vám byla představena. Proč?"
Ta otázka ho zaskočila. Podíval se na ni a shledal, že je naprosto vážná. Po úsměvu nebylo na její tváři ani památky. „Protože jste velmi krásná," odpověděl podle pravdy.
„To muži říkají," pravila tiše. „Tristan a já jsme sourozenci, přátelství které k němu pociťujete mě zavazuje, abych k vám byla upřímná." Ze tmy se před nimi vynořila světla pochodní. Osvětlovaly bránu usedlosti. „Doufám, že se ještě chvíli zdržíte, vikomte."

Oheň v krbu praskal a ona seděla naproti němu v křesle. Cítil, že se zamiloval. I když to bylo šílené, zamiloval se do ní na první pohled. Kdyby záleželo na něm požádal by ji o ruku ještě ten večer.
„Před několika lety jsem se ujala nemocného muže," řekla a vzhlédla k Robertovi. Viděla, že je ostražitý, musela se mu však přiznat se vším, co dlouhou dobu tajila před celým světem, s něčím, o čem věděl jen Tristan a ona sama. „Ten muž řekl, že zanedlouho zemře, ale žil ještě tři měsíce. Starala jsem se o něj. Za tu dobu jsem pochopila, že to co se děje v naší zemi je špatné. Vy to nepochopíte, sloužíte knížeti a vlasti. Bráníte bezpráví, ale někdy, myslím, že někdy, je to bezpráví jinde, než kde ho toužíme vidět. Nikdo nesmí věřit v boha, ale ten muž věřil tak silně a tak mocně, že mě to přesvědčilo..." odmlčela se. „Teď je na vás jak s mým tajemstvím naložíte. Jen na vás je rozhodnutí, zda budu uvězněna nebo rovnou popravena..."
Robert mlčel. Díval se na ni. Na její vážnou bledou tvář osvětlenou mihotavými plameny ohnivého světla. Čest velitele a vojáka mu velela, aby ji odvedl a nechal popravit, jako všechny ostatní vzbouřence, ale muž, který teď seděl v jejím domě ji miloval prudce a z celého srdce a nemohl dovolit, aby zemřela. Padl před ní na kolena a vyznal se jí z lásky, kterou v něm zažehla. Jejich svatba byla skromná, před knížetem i před Bohem. Když bylo po všem zapřísahal Tristan Roberta, že jestli se Magdaleně kvůli její víře něco stane pomstí se komukoli, i kdyby to měl být sám kníže.

Viola vyšla na nádvoří a zadívala se na otevřenou bránu. Zachtělo se jí odjet. Zachtělo se jí všeho nechat. Věděla, že Viktor je v dobrých rukou, že dokud bude s Adou nemůže se mu nic stát, ale tušila, že hrabě z Arbes bude muset řešit důležité věci a že ona by měla být při tom. Muži se míhali všude kolem ní. Zdálo se, že se něco chystá. To, že je vévodova sestra ve vězení se už vědělo. Nikdo o tom ale nemluvil. Vévoda byl zamlklý a jeho mladinká manželka chodila všude s Adou nebo s tou podivnou Klárou, která se zdála být stejně zamlklá jako vévoda. Viola vyšla branou ven z nádvoří. Nebylo téměř znát k jaké bitvě tu došlo. Ale ona věděla, že tu položilo život mnoho mužů. Neměla žádné potěšení z boje a ze zbytečného umírání.
„Kam jste se vydala," hlas za ní zněl povědomě. Otočila se a za sebou uviděla Myrona. Usmála se na něj.
„Projít se, mám dojem, že v domě začíná být dusno."
„Tam bylo dusno vždycky a bude dokud..."
„Ano?"
„Dokud vévoda nerozhodne o osudu své sestry. Je to krásná žena, ale jed téměř vždy chutná sladce a vypadá jako nejlepší víno."
„Co spáchala?"
„Vím jen, že otrávila vévodova bratra."
„To je strašné," vydechla v hrůze Viola. Myron přikývl a odvrátil se. „Vy jste k ní něco cítil?" zeptala se potichu.
„Myslel jsem si to," odpověděl. „Měli bychom se vrátit."

V celém hradě bylo ticho. Nikdo se neodvážil promluvit. Dnes měl být soud. Vévoda chodil od časného rána po místnostech jako tělo bez duše a čekal, až nadejde chvíle, kdy přivedou jeho sestru před něj a jeho manželku. Věděl, že existuje jediný možný trest. Nechtěl ale, aby se tak stalo bez přítomnosti všech, kteří v tu dobu byli na hradě. Nikoho nepotkal. Bloudil po svém vlastním domě a připadal si jako nevítaný host.
Ráno, když se probudil viděl jak Eleonora tiše a klidně spí. Nechtěl ji budit. Odešel před úsvitem. Teď už byla jistě vzhůru. Snad ho dokonce hledá a chce ho vidět. I on toužil ji obejmout, zdálo se mu, že je jedinou jistotou v jeho životě. Jediným záchytným bodem na cestě temnotou, na které právě nyní stál a netušil, jak se vymanit z jejích spárů.

Lucien stál před dveřmi do ložnice a přemýšlel. Nevěděl, jak si má vyložit to mlčení, které vládlo ve všech místnostech. Jeho srdce mu napovídalo, že na vině je smutek, ale jeho rozum říkal, že je to něco daleko horšího. Zdálo se, že všechno ticho, které zastíralo jasné myšlenky, vychází z vězení, kde již několik dní čekala na soud vévodova sestra. Lucien věděl, že její zločiny musí být strašné, když se Jan uchýlil k takovému kroku.

Petr seděl uprostřed místnosti s malým oknem a díval, jak zapadá slunce. Znovu ho začala zaplavovat beznaděj. Zavřel oči a snažil se vybavit si její tvář. Ztratila se mu už dávno. Nemohl ji zachytit. Byla nenávratně pryč. Nikdo mu ji už nemohl vrátit. Přesto v hloubi duše, tam kam už nemohl dosáhnout, pálila její podoba a její láska jako rozžhavené uhlí. Slunce zašlo a padla tma. Přitiskl se ke studené zdi. Slyšel kradmé kroky všudypřítomných krys.

„Budeme muset zmobilizovat naše šlechtice," řekl Xaver a napil se vína. Robert s kamenným výrazem ve tváři seděl naproti němu a mlčel. Mlčel už několik hodin. Xaver pomalu ale jistě propadal nejistotě.
„Nikdo z nich nepřijde," pronesl nakonec a vstal.
„Proč?"
„Přísahali věrnost vašemu předchůdci a vašemu otci. Komu myslíte, že pomohou?"
„Vy si patrně myslíte, že mému otci."
„Já si to nemyslím, já to vím, výsosti."
„Je to absurdní, nemohou přece pomáhat našemu nepříteli!"
„Tahle země je v rozkladu, nevíte ani kdo je vaším skutečným nepřítelem. Zem se rozlamuje jako chléb. Jde jen o to, komu připadne větší díl. Nikdo už nedokáže tuhle zemi sjednotit."
„To je příliš pesimistické tvrzení," řekl Xaver. Nechtěl přestat doufat. Nechtěl zapomenout na naděje svého předchůdce. „Co Petr Le Kroix?"
„Je pryč."
„Najděte ho. Vy ho najdete..."
„Nenajdu. Já vím kde je."

Eleonora seděla vedle Jana a dívala se na jeho ztuhlou vážnou tvář. Nechtěla být svědkem tohoto výstupu. Toužila odejít. Věděla, že Sibyla bude plivat jedovaté sliny. Na ni i na Jana. Věděla, že nikdo z nich nevyvázne se zdravou kůží. Nemohli nad ní zvítězit.
„Přiveďte ji," řekl Jan a napřímil se v křesle.
Za chvíli vešly stráže. Mezi sebou vedly Sibylu. Kráčela hrdě se zdviženou hlavou.
„Takhle si představuješ soud?" pronesla do ticha v místnosti.
„Nejsi tu proto, abys mluvila," odpověděl chladně Jan a vstal.
„Nesmím se hájit?"
„Jak se chceš hájit? Vraždila jsi a já nedovolím, abys spáchala ještě nějaký zločin."
„Máš důkazy?"
„Ano, mám důkazy. Svědectví tvojí oběti. Adam řekl všechno. Sibylo, nedokážu se na tebe ani podívat."
Eleonora se dívala, jak se její manžel chvěje potlačovaným hněvem.
„Mrtvé důkazy. Mrtvý soud," řekla Sibyla a odvrátila se.

Jan se díval jak Sibyla hrdě hledí do jeho očí a zapochyboval o své pravdě. Neproviní se stejně jako ona, když ji odsoudí? Nespáchá vraždu? V tu chvíli ho Eleonora chytila za ruku. Pevně ji stiskla a postavila se k němu. V tu chvíli si připadal silný.
„Svědectví Adama z Karditu hovoří jasně o tvé vině. Jsi obžalována z jeho vraždy," řekl klidným silným hlasem. Místností zašumělo několik hlasů.
„Řekni pravdu, řekni, že mě pošleš na smrt kvůli té vesnické holce!" zasyčela Sibyla. „Ona tě dohnala k oltáři a pak se zabila..."
„Odette jsi k tomu donutila ty, vím to. Snad ti zbylo aspoň tolik hrdosti, abys po nás neházela blátem. Ona je mrtvá a naše dcera taky. A ty budeš odsouzena k smrti."
Sibyla zbledla. „Nemáš právo!" vykřikla a nepatrně zavrávorala. Jan se zhluboka nadechl.
„Mám. Mám právo soudu i právo na rozsudek smrti. Dobře to víš," řekl a popošel k sestře. Eleonora zůstala stát a dívala s za ním úzkostlivým pohledem.

„To ta coura," řekla už opět klidně Sibyla a pohlédla na Eleonoru. Lucien viděl jak se vévodkyně třese. Tušil, že dlouho nevydrží poryvy urážek, které se sypou na ni a na jejího manžela. „Ona tě proti mně štve." Eleonora udělala krok zpět a posadila se do křesla. Její rty se třásly a účesu se uvolnil pramen světlých vlnitých vlasů, který dopadl na její šíji a zůstal ležet na černi jejích šatů. Lucien viděl jak křečovitě sevřela područky křesla. „Ano, zabila jsem Adama. Zabila jsem tvou dceru a donutila Odette, aby se otrávila, ale všechno jsem dělala z lásky k tobě. Hnal ses do záhuby a neviděl jsi to. Adam nemusel zemřít, kdyby neměl uši tam, kde se to nehodilo a nevydíral mě. Nenáviděla jsem ho, ale tebe Jane miluji, víc než si dovedeš představit. Nelituji žádného činu, který jsem spáchala. Nebylo to pomatení, ale jasné a přímé úmysly," když mluvila, hlas se jí nezatřásl nebyl v něm žádný cit. Jan stál několik kroků od ní a hleděl na ni. Lucien nevěděl, jestli je v jeho očích láska nebo odpor.
„Odveďte ji. Poprava bude za tři dny," řekl to chladněji než cokoli, co od něj Lucien kdy slyšel. Stráže se chopily Sibyliných paží a odvedly ji z místnosti. Všichni, kdo byli svědky této události se pomalu vytratili. Jen Lucien stál na svém místě a díval se na Janova nachýlená záda a na Eleonoru, smrtelně bledou a roztřesenou v křesle.

Jan se díval na dveře, které zapadly za Sibylou a jejím nedobrovolným doprovodem. Nevěděl, co cítí. Snad to byl zármutek a snad úleva. Vnímal, že všichni odešli. Pomalu se obrátil a pohledem zavadil o Luciena, který stál v rohu místnosti a díval se na Eleonoru.
„Potřebujete něco?" zeptal se a s úlevou zjistil, že na jeho hlase není cítit pohnutí, které ho prostupovalo.
„Jen, veličenstvo je unavené," řekl tiše Lucien a rychle odešel.
Jan se podíval na Eleonoru. Došel k ní a vzal ji za ruku. Přitiskl ji ke rtům. Byla chladná. Podíval se své ženě do očí. Neviděl v nich slzy, ačkoli je čekal.
„Jsi unavená..."
„Ne. Jen... já nechápu..."
„To se nedá chápat," zašeptal a znovu jí políbil ruku.
„Měla bych pochopit její jednání, také tě miluji. Měla bych přece chápat, proč je schopná takových zločinů..."
„Ona mě milovala, ale tohle už není láska," řekl tvrdě.

Podívala se mu do očí, ale viděla v nich něhu, i když jeho slova něžná nebyla. Když se dívala do Sibyliných očí teď, když ji viděla před sebou, lapenou a bezbrannou před mocí svého bratra a přesto nepokořenou a nenávistnou, nedokázala chápat proč dokáže tolik nenávidět všechny, které miluje. Vzala do dlaní hlavu svého manžela políbila ho.
„Za tři dny, až se to stane nechci, abys chodila ven," řekl a znělo to jako rozkaz.
„Musím být s tebou," řekla odhodlaně, ale sevřel se jí žaludek.
„V tu chvíli ne, prosím, nechci, abys tam byla. Chci, aby ses zavřela někde v zadních pokojích a nevyšla, dokud pro tebe nepřijdu. Nechci, abys slyšela její urážky. Vím, že bude urážet, dokud jí zbude dech a kapka života. Nechci, abys byla svědkem její nenávisti."
„Pokud si to přeješ, zůstanu vevnitř. Ale měla bych stát po tvém boku. Bude to..."
„Pak přijdu za tebou a bude po všem."
Tiše přikývla. Zdvihl ji do náručí a dlouze políbil.

Myron stál na hradbách a nastavoval tvář větru. Bylo něco po půlnoci. Stále slyšel její slova. Nedalo mu to spát. Ještě doufal, že snad bude moci někdy říci, že ji miluje, teď byl se vším konec. Vzpomínal na svou ženu. Zemřela, když byly Ralfovi čtyři roky.
Pomalu a rozvážně sešel z hradeb a zamířil k hradnímu vězení. Nikdo tam nebyl. Jen v cele hořela pochodeň. Podíval se dovnitř. Nevšimla si ho. Už zítra měla zemřít. Už zítra. Měl poslední možnost ji vidět. Poslední možnost s ní promluvit. Měl strach, ale musel to udělat. Konečně se na něj ohlédla. Hořce se usmála.
„Přišel jste mi pomoct k útěku?" zeptala se.
„Ne, jen jsem vás chtěl vidět," odvětil a posadil se na podlahu před jejím vězením.
„Měl jste si ušetřit cestu."
„Nemohl jsem spát."
„Mluvením mi nepomůžete. Jděte pryč."
„Jednou jste mě už pryč poslala. Tenkrát jsem vás poslechl. Snad ze strachu..."
„Když jsem za mřížemi, tak se nebojíte?" zeptala se jedovatě.
„Nebál bych se ani kdyby tu mříže nebyly."
„Proč?"
„Protože už vím, že je konec," řekl to co nejtišeji.
„Konec, ano, je konec. Bůh nám říká, že za hříchy musíme pikat. Jsem hříšná, pane."
„Litujete?"
Zasmála se. Její smích mu rozdíral duši. „Ne. Nelituji. Řekla jsem to, už když mě Jan odsoudil. Nelituji. Nenávist je jednodušší než láska. Já milovala jen Jana. Adama a Jiřího jsem nenáviděla, zabili matku..." v té chvíli se zarazila a vstala. Přišla až k němu a skrz mříže k němu natáhla paži. Chytil ji za ruku a pevně stiskl její chladnou dlaň. „Zítra ráno zemřu. Neměl jste sem chodit. Mám dojem, že něco ztrácím, než jste přišel, nemyslela jsem na to."
„Kdyby..."
„Je konec. Řekl jste to správně. Je konec. Jděte už. Uvidíme se ráno," řekla to s podivným pohnutím, takovým jaké u ní neslyšel. Políbil jí ruku a pak letno a jemně na ústa. Pak odešel. Zhasla pochodeň na zdi a vězení se ponořilo do tmy.

„Slyšel jsem to dobře?" zeptal se Xaver po chvíli mlčení.
„Slyšel jste to velmi dobře kníže. Nešlo to nepochopit."
„Vy máte něco společného se zmizením hraběte Le Kroix?"
„Zatkl jsem ho. Z rozkazu vašeho otce a ze své vlastní vůle. Měl nám ukázat slabiny Karditu, ale neřekl nic, ani na mučení. Mlčel jako hrob. Váš otec si nepřál, aby o tom kdokoli věděl. Kníže byl na smrtelné posteli, pro vás to bylo velmi výhodné. Le Kroix musel zmizet, abyste mohl nastoupit na trůn."
„Kde je?"
„Zmizel. Kobka je prázdná. Předpokládám, že pro vašeho otce má nějakou cenu. Ale jakou, to nevím."
„Můžu vám vůbec věřit?" sykl ostře Xaver a prudce se na Roberta otočil.
„Nemusíte, ale v této chvíli nehodlám zradit vaši rodinu, ani sebe. Budeme se navzájem velmi potřebovat."
„Sežeňte vojsko a zjistěte, kde je můj otec a hrabě. Musíme ho dostat z toho, do čeho jste ho vy a můj otec uvrhli. Hraběti se nesmí nic stát."
„Proč?"
„Byla jen jedna osoba, která byla schopna sjednotit rozdrobené království bez krále svou vírou a tolerancí. Vírou nemusím myslet přímo Boha, i když pochybuji, že by bůh byl pro Petra Le Kroix jen prázdným slovem. V tom mladíkovi byla velká síla. Váš otec ji zlomil. Doufám, že budete schopen převzít alespoň část té obrovské síly a odhodlání. Převzít tu víru v lepší budoucnost, která v tom mladíčkovi, který sotva odrostl, byla."
„Protože to dlužím mrtvému knížeti. Protože on vybral Petra Le Kroix jako svého nástupce. Protože já o tenhle úřad nestojím."
„Pak ale prodáte zemi vzbouřencům."
„Snad."

Svítalo. Jan stál u okna a díval se na úsvit, který se před jeho očima koupal v krvi. Dnes byl ten den. Nadešel, aniž by se kohokoli ptal na svolení. Nadešel, aniž by bral ohledy na jakékoli city. Jan cítil, jak mu na záda spadají prameny vlasů. Věděl, že Eleonora ještě spí. Nechtěl ji budit. Slíbila, že zůstane v domě a tak to bude. Bylo mu chladno. Začal se oblékat.
„Už jdeš?" ozvalo se šeptem. Podíval se Eleonoru a slabě se usmál. Její tvář byla vážná a bledá.
„Za chvíli odejdu. Jen se obléknu a půjdu."
„Měla bych jít s tebou."
Zavrtěl hlavou. „Ne." Posadil se k ní na postel a vzal ji za ruku. Objala ho. Cítil, jak jí tluče srdce. Rychleji než kdykoli před tím.
„Kdybys potřeboval pošli pro mě."
„Neboj."
Zapletla mu vlasy a naposledy ho objala. Bylo mu, jakoby kráčel na vlastní popravu.

Sibyla se dívala, jak se nádvoří pomalu plní světlem. Dívala se, jak pomalu ožívá. Slyšela kroky mnoha nohou. A po tváři se jí spustila osamělá slza. Spletla si vlasy do jednoho copu. Třásly se jí ruce. Seděla mlčky a sledovala nádvoří.
Nevěděla, jak dlouho čeká. Slunce ještě nevystoupilo příliš vysoko. Slyšela zarachocení klíče v zámku. U mříží stál Lucien s Viktorem. Oba byli bledí. Viktor snad ještě bledší než obvykle. Podívala se mu do očí. Neuhnul. Jeho pohled byl tvrdý. Bez slitování. Slepé oko spočinulo na jejím oděvu. Prosté režné šaty s vázáním.
„Je čas," řekl Viktor tvrdě a pokynul jí, aby vyšla z cely.
„Vidíme se naposledy," řekla a pohlédla na Luciena. Sklopil oči. „Bohužel," dodala a vyšla z vězení s oběma muži v patách.

Nebyli tu zdaleka všichni. Vojáci z Arbes měli tábor mimo hrad a mnohé z domácích ranilo Janovo rozhodnutí, ačkoli chápali, že za vraždu se platit musí. Adam odpočíval v kapli. Nedaleko Odette a Marie. Jan se díval, jak Sibyla vychází z vězení a pomalu v doprovodu Luciena a Viktora stoupá k oprátce. Sevřel se mu žaludek. Zastavila se a kat jí přetáhl smyčku kolem krku. Byla bledá, ale zdálo se, že necítí žádný neklid.
„Máš poslední možnost prosit za odpuštění. Pak o tobě rozhodne Bůh."

Eleonora prudce vstala. Dala Kryštofa do Klářiny náruče a rozběhla se k oknu. Rozrazila ho dokořán a pohlédla na nádvoří. Uviděla Sibylu s oprátkou kolem krku a nedaleko od ní Jana, který stál opuštěný i mezi lidmi proti ní. Byl sám. Nemohla za ním. Zakázal jí to, ona mu to slíbila. Mohla být jen u otevřeného okna a modlit se, aby ji neviděl.
Slyšela Janova slova. Dostala strach co nastane.
„Koho?" zeptala se ostře Sibyla i přes to, že stála na posledním místě svého života stále hrdá a nezlomená. „Nevidím nikoho, komu bych se měla zpovídat. Kněze už tu nemáme a ani ten by nebyl hodem mých slov. Tím méně ty, zrádče, a ta tvoje děvka. Tahá se s tím holobrádkem, o kterém si myslíte, že vás má vést a při tom máte pravého vůdce v jiném člověku. Sám vévoda ti na to dal právo, Jene. Dal ti tu možnost spolu s rukou své dcery! Chop se jí! Stejně ti nic jiného nezbude."
Nastalo neproniknutelné ticho. Sibylin ostrý hlas v něm zanikl.

Sibyla cítila zoufalství. Nechápala, proč se na ni Jan nepodívá přímo. Hleděl kamsi skrz ni. Toužila v něm probudit alespoň trochu ctižádosti, ale zdálo se, že je k jejím slovům hluchý.
„Ona ti nesmí stát v cestě, Jene. Prosím, nikdy se nesmíš nechat spoutat její lží. Nikdy nesmíš podlehnout citům k ní. Nikdo tě nebude milovat jako já."
Jan mlčel. Ale podíval se jí do očí. Uviděla lásku smíšenou s nenávistí. Viděla výčitku a obvinění. Viděla zklamání a zlomené srdce. Viděla všechny Janovy city v jejich nahotě. Viděla svého bratra jako dospělého muže, který stojí, stojí pevně na vlastních nohou po boku ženy, kterou miluje. A viděla, že ona už to nemá čas změnit. Všechny její naděje se rozpadly na prach v jediném okamžiku. Adamovi se podařilo ji zničit. Zničit ji její vlastní láskou.

Viktor se díval na ženu, která stála na malém pódiu před zraky přihlížejících a myslel na Adu. Je-li něčeho takového schopna každá žena, hraje si s ohněm, když k ní uléhá, ale zároveň si mohl být jistý, že ten oheň nikdy nevyhasne. Sibyla konečně mlčela. Opět se rozhostilo ticho. Lucien vedle něj hleděl do země. Viktor se podíval na budovu, tyčící se svou chladnou krásou nad nádvořím. Uviděl otevřené okno a v něm Eleonoru. Odvrátil se a upřel pohled na Jana.
Jan cítil pohled své sestry. Jakoby mu vpalovala do kůže cejch. S jejími slovy v něm rostla nenávist a touha po pomstě. Pomstě, která konečně dá klidný spánek jejím obětem. Touha po spravedlivém trestu za zločiny, které spáchala a po klidu, který, jak doufal, to dá jeho duši.
„Byla jsi odsouzena a teď budeš potrestána," pronesl a pohlédl na kata, který stál vedle Sibyly. Ticho se po jeho slovech snad ještě prohloubilo. Zvedl ruku a když ji opět spustil podél těla věděl, že je po všem. Do ticha zaznělo přibouchnutí okna. Otevřel oči. Zhluboka se nadechl a obrátil se k odchodu.

Eleonora přibouchla okno a zhroutila se do křesla. Všechno se v ní zastavilo, když viděla Sibylu zemřít. Přesto cítila podivnou úlevu a netušila jak může něco takového pociťovat.
Klára se k ní rozběhla a chytila ji za ruku.
„Jsem v pořádku," řekla Eleonora vyčerpaně.
„Musíte se šetřit," řekla Klára a sáhla jí na čelo. Eleonora jemně odsunula její ruku a usmála se.
„Teď už budu moct."
Otevřely se dveře a vešel Jan. Dosud bledý, ale na jeho tváři se zračila úleva. Podivná úleva smíšená se smutkem, který cítil. Došel k Eleonoře a klekl si k jejím nohám. Položil jí hlavu do klína a ona ho pohladila. Nemuseli nic říkat. Klára potichu odešla.

Tristan se posadil na lavici, a zahleděl se do malého okénka vedoucího na nádvoří. Všechno, co měl udělat, udělal. Neměl žádné další povinnosti. Jen ještě jednou vidět Magdalenu. Nic jiného si nepřál. Bylo téměř poledne, když zaslechl kroky. Služebná, sama, bez ozbrojeného doprovodu mu odemkla a podala jídlo. Poděkoval a vešel zpátky do cely.
„Co se to tam venku dělo?" zeptal se polohlasně, když viděl, že ještě neodešla.
„Popravili paní Sibylu," odpověděla a utřela si ruce do sukně.
„Proč?"
„Prý vraždila," řekla stručně služebná. Proto byl tedy vévoda tak bledý ten den, co ho Tristan viděl. Proto byl zamlklý a snad i proto nedal příkaz k dalším popravám.

Viktor pozoroval, jak vojáci z Karditu odklízejí vše, co by mohlo připomínat to, co se tu ráno odehrálo. Stál opřený o zeď a přemýšlel o tom, co bude dál. Vstoupili do další etapy boje. Jedno vítězství bylo už připsáno jim. Přijdou-li ale ještě další, to nikdo netušil. Viktor se nechtěl do ničeho plést.
„Co tu děláš?" zeptala se ho Ada, která přišla na nádvoří před chvílí.
„Dívám se."
„Jan chce, aby všichni přišli ke společnému obědu. Ale nebude to asi moc dobré jídlo. Všichni se tváří kysele," řekla. Usmál se. Vždy, když mluvila s pohrdlivým tónem, musel se usmívat.
„Jan má jistě své důvody," opáčil a vzal ji za ruku.
„To ano. Hlavně aby byly dobré."

V jídelně bylo naprosté ticho. Všichni přítomní byli napjatí. Služebnictvo nanosilo na stůl několik chodů. Nic nevypadalo, jako by byl hrad po obležení a záhy ztratil jednu ze svých paní. Jen bledé obličeje přítomných dávaly znát, že ne vše je v naprostém pořádku. Jako první vešla Eleonora. Jako obvykle ji doprovázel Lucien. I ona byla nadmíru bledá a když se posadila zdálo se, že se třese. Vybídla hosty, aby začali s obědem, sama spolkla jen několik soust. Když dojedli rozhostilo se opět ticho.

Jan klečel na tvrdé podlaze kaple a díval se na obraz Boží rodičky, který byl zavěšen na hlavním oltáři. Cítil podivnou prázdnotu. Pocit osvobození vystřídaly výčitky. Kacířskou radost hluboký smutek. Nedíval se na náhrobní kameny svých rodičů, ani své ženy. Díval se na čerstvý a hladký náhrobek své sestry. Nedokázal se modlit. Měl pocit, že Bůh ho vyvrhl za své přízně a už nikdy nebude schopen najít cestu, jak se s ním smířit. Eleonora slíbila, že oběd s hosty zvládne sama. Slíbila, že se vynasnaží mu dát co nejdelší dobu, aby byl schopen se vzpamatovat. Nevěděl, jestli je to v jeho silách. Vstal a otevřel úzké dveře za oltářem. Schodiště za nimi vedlo přímo nahoru do Odettina pokoje. Vystoupal po něm a otevřel skříň. Dýchla na něj její vůně. Nechal skříň otevřenou a zamkl spojovací dveře, které vedly do ložnice, kterou sdílel s Eleonorou.

Ticho v jídelně překročilo únosnou mez. Eleonora se naklonila k Lucienovi a požádala ho, aby se šel po Janovi podívat. Čekala ještě dalších dvacet minut, než se Lucien vrátil a řekl jí, že Jan je zamčený v ložnici.
„Omlouvám se," řekla nahlas a všichni přítomní se na ni obrátili. „Omlouvám se, že jsem vás zdržovala, ale vévoda není schopen se s vámi sejít. Doufám, že ho vyslechnete dnes při večeři," řekla a vstala od stolu. Všichni ostatní vstali také.

Spěchala za Janem a myslí jí táhly pochyby. Když odcházel do kaple zdál se jí zarmoucený. Musela se k němu dostat. Stejně jako on vystoupala po úzkém točitém schodišti a vešla přímo do ložnice. Seděl na posteli a upíral zrak na otevřenou skříň. Eleonoru bodlo u srdce. Zdálo se, že neví, že přišla.
„Jene, všichni na tebe čekali," řekla potichu a přistoupila blíž k němu. Podíval se na ni. Viděla, že plakal. Zavřela oči. Když je zase otevřela stále na ni hleděl.
„Nemohl jsem tam jít," zašeptal a vstal. Došel k otevřené skříni a zabouchl ji.
„Řekla jsem jim, že jim všechno řekneš při večeři." Pomalu zavrtěl hlavou a čelo opřel o dveře skříně. „Ale já nevím, co mám dělat," řekla plná zoufalství. Měla pocit, že Jana ztrácí, že už nikdy nic nebude takové jako dřív, že už ji neobejme ani nepolíbí. Že už ji nebude milovat. Mlčel. „Jane, prosím, musíš tam přijít, potřebuji tě, já i ostatní. Nedokážu je vést sama." Stála a dívala se na jeho záda. Neodpovídal.
Nevěděla, jak dlouho hleděla na obraz svého manžela ztýraného pochybami a žalem. Nakonec se otočila a odešla.

Nevěděla kam má jít. Bloudila chodbami a nikoho nepotkala., nikoho, kdo by ji objal a utěšil. Připadala si zoufale opuštěná. Nakonec se zastavila přede dveřmi Lucienova pokoje. Zaklepala a na vyzvání vstoupila. Viděla překvapení v jeho očích, ale nemohla mu vysvětlit proč vstoupila právě do jeho pokoje. Nedokázala to vysvětlit ani sama sobě. Vnímala jen, jak jí oči přetekly slzami a že se zhroutila Lucienovi do náruče.
„Co se stalo?" zeptal se po chvíli.
„On nechce..." vykřikla, ale nevěděla, co její slova znamenají. Pevněji ji objal jakoby věděl, že se zmítá ve zmatku. Když se uklidnila řekla: „Potřebuji pomoc, Jan potřebuje čas, aby se zotavil. Musím mu dát čas. Ale vy a Viktor mi musíte pomoct."

Seděli v tichu knihovny. V krbu hořel oheň. Viktor se do něj díval a jeho bledá tvář odrážela jas plamenů. Ruce měla složené v klíně a nevěděla, jestli má promluvit, nebo raději mlčet. Co chvíli otevřela ústa a pak je zase zavřela, protože nevěděla, co by měla říci.
„Tady nic nevyřešíme," pronesl Lucien a vstal. Zastavil se u okna. Venku už se šeřilo. Večeře se blížila a ona byla stále sama.
„Je třeba spojit se s Věrnými. Už nejsme tak slabí. A také je třeba vyslechnout zajatce," řekl Viktor ale tvář od ohně neodvrátil.
„Když jsme to udělali naposled, byla to katastrofa," řekla Eleonora tiše.
„To ano, ale nedělat nic, je ještě horší. Nejdříve pojedeme do Arbes. Tam se uvidí, jakou podporu nám jsou schopni poskytnout a pak od jednoho ke druhému po celé zemi," rozhovořil se Lucien. Viktor se na něj podíval a přikývl.
„Bude to trvat měsíce," řekl klidně, ale Eleonora viděla, že je rozhodnuto. Na tyto dva muže se teď musí spolehnout.
„Ano, bude to trvat dlouho, ale musíme se spojit. Teď jsme ukázali, že se dovedeme bránit, je načase dokázat knížeti, že umíme i zaútočit."
„Půjdou s námi?" vyslovila svoje pochyby.
„Ano," řekl Viktor. „Půjdou, protože budou mít důvod a vůdce."
„Kdo bude tím vůdcem?" zeptala se.
„Vévoda z Karditu a jeho žena."

U večeře to řekli velitelům z Arbes. Eleonora viděla, jak jim zahořely tváře, ale nevěděla, zda nenávistí nebo radostí. Viola seděla po bratrově boku a hleděla na Eleonoru laskavým a něžným pohledem. Do Arbes měli vyrazit za čtyři dny. Hned zítra musí vyslechnout zajatce. Eleonora si vymínila, že bude u toho.
Když se po večeři vrátila do ložnice nalezla dveře k Janovi zamčené. Zavolala na něj, ale neozvala se žádná odpověď. Eleonora se posadila na postel a dívala se na dveře, které ji dělily od milovaného manžela.

Už nebylo vroucí víry, která by ho spasila. Už nebylo nic, co by ho mohlo zachránit. Slyšel vlhkou ozvěnu kroků na chodbě, kterou ho vedli do mučírny. Cítil, že jeho srdce ztvrdlo a tělo že je připravené snášet bolest, ale nevěděl, jako dlouho to potrvá. Snad dnes večer zemře.

Kancléř se díval, jak Petra přivázali k židli. Nechtěl nic uspěchat. Chtěl si užít představení celé. Žádné předčasné konce, jaké mu předvedl Robert. Nic podobného. Všechno proběhne tak, jak má.
„Začněte," řekl a ucítil, jak se mu Petr Le Kroix zadíval přímo do očí. Jeho pohled byl tvrdý a odhodlaný. Kancléř začínal tušit, že tohle je marný krok.
Dopadly první rány důtek, ale hrabě seděl a nevydal ani hlásku. Do kůže se mu zasekávaly ostré uzlíky na koncích bičů a po hrudi mu stékala krev. Kat ho udeřil i do obličeje, ale ani tehdy Le Kroix nic neřekl.
„Hrabě, zjevně nechcete spolupracovat," řekl kancléř a podíval se na zkrvaveného Petra Le Kroix.
„Neřeknu ani slovo," odvětil a po rtech mu přeběhl slabý stín úsměvu. Kancléř kývl na kata.

Petr přijímal rány mlčky. Věděl, že jeho křik by nikdo nezaslechl. Nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Bylo mu souzeno zemřít. Teď a tady. Po celém těle mu stékaly pramínky krve. Rány, které se mu zasekávaly do kůže mu způsobovaly muka, ale neřekl nic. Mlčel, když přišly na řadu rozžhavené nástroje. Díval se jak kancléř zuří. A kdesi hluboko v duši ho hřálo pomyšlení, že právě on je příčinou jeho vzteku.

Viktor stál u okna Eleonořiny ložnice a díval se ven. Všichni se připravovali na cestu. Oni dva a Lucien měli jít vyslechnout vězně. Eleonora seděla na posteli s hlavou v dlaních. Nic neříkala. Mlčela takhle ještě několik minut, když se odhodlal promluvit.
„Není moudré propadat beznaději, veličenstvo."
„Nezvládnu to," zašeptala a vzhlédla k němu.
„Nesmysl. Zvládla jste už i horší věci. Musíte je vést. Po Arbes navštívíte i ostatní usedlosti a panství Věrných. Téměř všechny, kromě těch, o kterých nemáme delší dobu žádné zprávy, tam by to mohlo být nebezpečné. Jan potřebuje čas, aby pochopil všechno, co udělal za posledních několik dní. Nebylo to pro něj lehké, měli bychom ho chápat."
„Chápu, že je nešťastný a klade si za vinu všechno, co se stalo, ale já potřebuji po svém boku muže. Potřebuji ho, protože sama to nedokážu."
Objal ji. Nevěděl, co by měl říct. Musel jí dodat odvahu. Věděl co je to, když člověk cítí, že zavinil něco, co druhého člověka stálo život. On sám věděl, že je jeho chyba, že Petra chytili, nedovedl si to jinak vysvětlit., zpronevěřil se všemu, co slíbil starému hraběti. Pošlapal jeho památku a poplival jeho hrob. Zabil jeho syna.

„Nemyslím, že z něj něco dostaneme," řekl kat. Petr ležel zhroucený na zemi. Z ran mu prýštila krev a bolestí nebyl schopen téměř vnímat. Viděl rozmazané obrysy kata a kancléře, ale to co říkají, nebyl schopen slyšet, ani chápat.
„Tak z něj něco vyražte, cokoli," řekl tvrdě kancléř. „Ať aspoň prosí o milost. Bude mi to stačit."
Kat Petra zvedl ze země a posadil ho zpátky na židli. Petr sotva dýchal. Vnímal, jak mu kat natáhl nohu a podíval se na něj přes matnou clonu, ale kat na něj nepohlédl. Přivázal Petra k židli a natáhl se pro železnou palici. Petr zaťal zuby.
„Teď všechno skončí..." pomyslel si.
Kat se napřáhl a rozdrtil Petrovi nohu. Petrovi se zatmělo před očima.

Tristan seděl na pryčně a díval se na podlahu pokrytou vrstvou prachu. Nikdo ho nehlídal, nebylo to potřeba. Jediná cesta odtud vedla na nádvoří plné vojáků. Nebylo kam utéct a Tristan utéct nechtěl. Zaslechl kroky, po chvíli se před dveřmi do jeho vězení objevila vévodkyně. Tristan vstal. Odemkli a vyvedli ho z vězení. Šla v čele.
V jídelně ho posadili na židli naproti ní. Seděla na vysokém stolci a dívala se mu do očí. Vypadala unaveně. Byla bledá a v očích měla podivný strach.
„Jaký máte titul?" zeptala se.
„Jsem baron," odpověděl, ačkoli netušil, co s tím má jeho titul společného.
„Jistě víte, co chceme vědět, barone," řekla a hlas se jí sotva znatelně zachvěl.
„Chcete vědět, proč jsme zaútočili, proč ostatní odjeli a kolik mužů je v záloze, v neposlední řadě chcete vědět, jestli se kníže chystá udeřit na vás znovu a pokud ne, proč," řekl Tristan klidně a lehce se usmál. Oba muži stáli u dveří. Cítil, že k nim vévodkyně chová bezmeznou důvěru.
„Odpovíte mi tedy na tyto otázky?"
„Ne," řekl prostě.

Eleonora se mu podívala do očí. Jeho pohled byl měkký a laskavý. Nemusela se ho bát. Věděla, že jistoty, které jí poskytují Viktor a Lucien svou přítomností jí brání dozvědět se potřebné informace. Byla si vědoma, že je žena a že Tristanovi není lhostejná. Vděčil jí za svůj život. Bylo na čase mu to připomenout.
„Pánové," obrátila se na Viktora a Luciena. „Nechte mě s baronem o samotě." Spatřila úžas v jejich očích, ale vzdálili se bez odporu.
„Proč jste je poslala pryč?"
„Protože bude lepší, když budeme sami," řekla a opřela se. Zalila ji nová vlna nevolnosti. „Kolik mužů má kníže?" zeptala se a zhluboka se nadechla, aby přemohla závrať.
„Nemůžu vám to říct."
„Vděčíte mi za svůj život. Za svůj a za životy svých mužů. Musíte mi to říct. Nebo chcete další krveprolití, další masakry, kde budou stovky mrtvých?"
„Jsem pouze sluha knížete, pouze plním rozkazy, nikdo mi nesvěřuje takové informace."
„Myslím si, že nemluvíte pravdu, svěřili vám dobývání Karditu, svěřují vám tedy jistě i takové informace, jaké žádám já."
Díval se jí přímo do očí. Nezachvěl se. Byl odhodlaný mlčet. Nedokáže ho přimět k tomu, aby promluvil.
„Informace, které požadujete vám nemohu poskytnout," řekl. Vstala a došla k němu. Vzhlédl k ní a vzápětí sklopil oči.
„Za dva dny odjíždím. Potřebuji vědět, jestli bude Kardit znovu napaden. Nic víc, jen tohle, protože..." nedokázala doříct větu. Znovu se na ni podíval. V zelených očích se mu matně blýskalo. „Pokud nezastavíme knížete, zotročí všechny lidi. Už se to téměř podařilo. Prosím, řekněte mi, jestli znovu zaútočí."

Díval se jak jí po tvářích stékají slzy. Nic si nepřál víc, než jí říct, že na dobytí Karditu teď nebude mít kníže čas. Věděl, že by snesl mučení a smrt, ale nedokázal se dívat na to, jak ji sžírají pochyby. Ruce měla volně spuštěné podél těla. Vlasy rozpuštěné. Oči, plné úzkosti na něj upíraly svůj prosebný pohled.
„Ne," řekl potichu a nenáviděl se za svou slabost. „Nezaútočí. Kníže proti sobě poštval svého otce."
„Děkuji," zašeptala a otřela si tváře.
„Kdo jste?" zeptal se a lehce se dotkl její dlaně.
„Manželka vévody z Karditu."
„Ne, zradil jsem svou vlast, musím vědět pro koho."
„Pro dědičku královského stolce," ozvalo se ode dveří. Vstoupil jeden z mužů.
„Viktore," vydechla vyčítavě.
„Odvedu ho do cely," řekl Viktor a vzal Tristana za paži. Ten se mu ale vytrhl a políbil Eleonoře ruku.
„Nelituji," řekl ještě a pak se nechal poslušně odvést zpátky do vězení.

Robert stál v rohu cvičiště a pozoroval nové jednotky při výcviku. Nevedly si špatně. Ale knížecí armáda byla slabá. Téměř nikdo ze šlechticů neodpověděl na jejich povolání. Přijely jen slabé posádky několika pohraničních pevností. Ostatní poslaly zpátky posly, nebo jen jejich koně. Robert přestával věřit ve vítězství. Knížete vídal zřídka, byl zaměstnán urovnáváním diplomatických rozepří, mezi spojenci, kteří přijeli. Každý chtěl velkou odměnu a pokladnice i půda pomalu docházela. Nikdo nebyl spokojen. Nikdo, kdo přijel nebyl věrný natolik, aby stavěl čest a věrnost knížeti nad své osobní zájmy.
„Pane, volá vás kníže," řekl mu jeden voják z osobní stráže.
Robert se ihned rozběhl do pracovny ke knížeti. Kníže seděl za stolem a tvářil se rozrušeně. Robert se posadil naproti němu. Ani jeden z nich nebyl odpočatý. Spát chodili až k ránu a vstávali před východem slunce.
„Už je to tady," řekl Xaver a hodil před Roberta listinu. „Vypověděl mi válku."
„Kde je?"
„Nevím. Jezdec, který to přivezl prý jel z jihu, ale nemusí to být pravda. Našli to na vratech mého domu. Už to nedokážeme zastavit. Bude válka."
„Zní to jako varování," namítl Robert, když dočetl.
„Zaútočí. Dá nám ještě čas. Nebaví ho, když je nepřítel nepřipravený. Predátor zřídka žere mršiny a můj otec predátorem je. Máme pár týdnů."

Eleonora vešla do ložnice. Dveře do Janova pokoje byly stále zavřené. Vzala za kliku. Bylo zamčeno. Nechápala, proč se před ní zavírá. Posadila se ke dveřím na zem a opřela se o ně. Rozhodla se tak zůstat, dokud Jan neotevře.

Zaslechl Eleonoru ve vedlejší místnosti. Vstal z postele a zavřel skříň. Ne, nemohl se tu zavírat s minulostí. Bylo to slabošské. Sibyla je mrtvá, to už se nedá vrátit. Adam zemřel. Zůstal sám. Za dveřmi, ve vedlejší místnosti je jeho žena. Přesto, i když byl odhodlaný otevřít, jakmile sevřel v dlani klíč nedokázal jím otočit. Svezl se po dveřích na podlahu a zavřel oči.
„Jeníčku," řekla Eleonora za dveřmi. „Prosím tě, otevři."
Nemohl se ozvat. Nedokázal to. Toužil po ní, ale nemohl za ní jít. Nemohl ji obejmout ani políbit, cítil, že je pošpiněný vinou. Nesměl dovolit, aby potřísnil i svou ženu.

„Všichni souhlasí," řekl muž s tváří úlisnější, než jakou kdy kancléř viděl. Robert ze Sèelk byl odporný ale Zenon byl zrůda. Zrůda, na kterou se kancléř v této době mohl plně spolehnout.
„Ať se připraví a za pár týdnů zaútočíme."
„Pár týdnů?" Zenon pozvedl obočí.
„Ano, musíme jim dát čas."
„Myslíte, že se vzdají?"
„Ne."
„Bylo by tedy daleko moudřejší je překvapit. Dokud jsou nepřipravení a zranitelní."
„Pár týdnů," řekl odhodlaně kancléř.
„Jak myslíte, pane."