Penelope

Marně se snažím přijít na nějaký jiný výstižný komentář, protože Kráska a zvíře naruby, to už tu bylo... ale ono je to skutečně nejvýstižnější.

Zdálo by se to prosté, možná natolik, že se to ani nevyplatí popisovat. Dá se toho hodně říct o filmu, jehož křehký název nevystihuje nic z jeho podstaty. A proč by taky měl, že ano? Názvů, které se snaží vystihnout celý obsah filmu jednou krkolomnou větou, či otřepanou frází a v nejhorším případě totálním blábolem máme přece i tak dost. 

Penelope není zas až tak jiný film. Penelope je pohádka. Pohádka, která dokáže potěšit i okoralé srdce člověka, který chodí do kina právě proto, i když to možná netuší... proto, aby byl po mnoha očekávaných podivnostech, nemilých debaklech osvědčených tvůrců a vůbec neměnného balastu všedních titulů vyražen z letargie něčím, co se tak málo podobá klasické romantice a přece je obdařeno všemi těmi klišé, které chceme vidět.

Penelope není jiný film, je to jen jiný pohled na klasický střih, něco jako když si někdo poprvé na banket nevzal motýlek, ale přišel v rozhalence. Může vás pobouřit, můžete jej za to nenávidět, můžete proti tomu protestovat, ale to je tak asi jediné, co s tím můžete dělat. Působí v záplavě romantických filmů, na které jsme zvyklí jako pstruh v horské peřeji. Penelope je milý film, který dokazuje, že je stále co objevovat, stále je možné zorat formu i obsah romantických filmů jinak než jsme dosud viděli. A že se na to pak zatraceně dobře kouká.