Osud v sevřené dlani

Zvenku se ozývala střelba. Plukovník Malone seděl s hlavou v dlaních u stolu. Měl opřené lokty. Před ním ležel list papíru. Neodvažoval se na něj ani pohlédnout. Nemohl přece jen tak podepsat něco takového. Pomalu vstal a vzal papír do rukou. Znovu si ho pečlivě přečetl. Pak ho s rozvahou položil na desku stolu a došel k oknu. Zastrčil si ruce do kapes. Byl tak blízko a přece tak vzdálen občanské válce, která řádila tam venku. Když vstupoval do armády, nikdy ho nenapadlo, že by se zrovna jemu mohlo stát něco tak zrůdně ironického.

„Plukovníku?“ ozvalo se za ním. Otočil se. „Plukovníku, už jste podepsal ten…“

„Ne, dosud ne,“ odpověděl.

„Jistě.“

„Potřebuju čas. Víc než kdy jindy. Potřebuju čas.“

„Když podepíšete, může všechno skončit.“

„Ale nemusí. Když to všechno potrvá i pak…“

„Nepotrvá, musíte věřit, že se tím všechno vyřeší,“ řekl mladík v uniformě stojící před ním. Byl rozrušený. Před nedávným časem ztratil oba bratry.

„Podepíšu to, nemějte strach. Podepíšu to ještě dnes večer.“

 

Takže ty s nimi souhlasíš?“

„Ano, souhlasím s nimi, myslím, že si lidi zaslouží větší pozornost, než jakou jim v současné době věnuje vláda.“

„A tak jim chceš dát do rukou zbraně? Oba víme, jak to dopadne, když se ozbrojí lid…“

„Ano, ale jinak to nejde.“

„Bude to stát stovky životů, ten váš boj za svobodu.“

„Jinak to nejde. Za ideje se umírá.“

„A zatím zůstaly vždycky jenom idejemi.“

„Tentokrát ne, Doriane, tentokrát ne.“

„Edvine, ty jsi blázen a jednou se ti to vymstí.“

 

Seděl na tvrdé pryčně a čekal. Čas ubíhal zoufale pomalu. Čas od času slyšel jak z kohoutku upadla kapka vody. Byl netečný ke všemu, co se dělo venku. Věděl, že teď už může jedině prohrát. Aniž by chtěl, nebo cítil strach, začal se třást. Nikdo ho nehlídal. Byli si příliš jisti tvrdostí a nedobytností mříží, za kterými ho věznili. Nebo snad neměli čas zabývat se hlídáním svého nejdůležitějšího vězně.

 

„Kdyby se mi něco stalo, víte, co máte dělat?“

„Ano, pane. Stáhnout se. Pokud vás zabijí, musíme vést útok.“

„Kdyby mě chytili, popraví mě. To je jasné. Budou si myslet, že vás to zlomí, ale to se nesmí stát. Kdybych se nevrátil, musíte je porazit beze mě.“

„Ano, pane.“

„Hodně štěstí.“

„Hodně štěstí.“

 

Jak daleko může zajít občanská válka? Tu otázku si kladl již tři roky, celou dobu jejího trvání. Do armády vstoupil před sedmi lety. Během tří let války postoupil z hodnosti seržanta až na plukovníka. Bylo mu třicet jedna let. Tři roky trýznivého strachu, který se v posledních několika nestoudně krátkých hodinách stal skutečností. Pomalu šel k cele. Nevěděl, co ho tam čeká, přestože tušil, koho v ní spatří. Nikdo jiný to být nemohl, i když jméno bylo cizí. Nedokázal si připustit, že by podepsal rozsudek smrti nad někým, kdo je mu tak blízký.

„Pane,“ zasalutoval seržant stojící na chodbě nedaleko od cely.

„Seržante,“ řekl Dorian a pokračoval dál.

Podíval se do cely. Na vězeňské pryčně, tvrdší než kámen, seděl jeho bratr. Měl shrbená ramena, díval se do země. Z náprsní kapsy vyndal klíč a odemkl. Bratr nevzhlédl. Zavřel za sebou a zamkl, klíč nechal v zámku. Zvenku se ozvalo několik salv z děl. Posadil se na pryčnu naproti bratrovi.

„Vypadněte,“ procedil mezi zuby Edvin.

„To mi nepřipadá jako dobrý nápad.“

 

Vzhlédl prudčeji, než si myslel, že dokáže. Podíval se do tváře člověka, kterého tu očekával ze všech nejméně. Neviděl ho tři roky. Dorian seděl naproti němu v přesně padnoucí uniformě. Edvin pomalu polkl.

„Doriane?“

„Rád… rád tě vidím,“ řekl Dorian a letmo se dotkl jeho ramene. Zdálo se, že se třese.

„Postoupil si,“ řekl Edvin a pokusil se usmát.

„Ty taky,“ znělo to smutně. Smutněji, než by se slušelo i na tuto chvíli.

„Jo, zdá se, že máme oba talent, jen na opačných stranách jako vždycky,“ řekl a snažil se, aby to znělo bezstarostně. „Nezměnil ses,“ dodal posmutněle. Skutečně se nezměnil. Dorian seděl naproti němu a jeho posmutnělá tvář byla stejná, jako před třemi roky, když spolu naposledy mluvili. Mladistvá a téměř bez výrazu. Pobledlá se zářícíma tmavomodrýma očima. Zdálo se mu, že vidí v zrcadle vlastní obličej, kterému někdo drze přemaloval barvu očí. Edvinovy oči měly barvu trávy. Nikdo netušil, proč se to stalo. Všichni je dokázali rozeznávat jen podle očí. Teď by jim k tomu posloužila Dorianova uniforma.

 

Nevěděl jsem, že tě tu najdu,“ řekl Dorian pomalu a s rozvahou. Všechno, co by chtěl ještě bratrovi říct ho tížilo na prsou jako kámen. Nedokázal pronést smysluplnou větu. Nedokázal se přenést přes složitost situace s jeho lehkostí. Nenáviděl se za to, že není jiný, že není schopen odemknou mříže a říct mu, že je volný. Smysl pro povinnost v něm byl zakořeněný silněji, než si chtěl připustit.

„Ale věděl,“ odpověděl Edvin a vstal. Došel k malému okénku a podíval se ven. Dorian zavřel oči. „Věděl.“

„Jen tušil,“ řekl Dorian.

„U nás neexistuje tušení, tušit znamená vědět. Věděl jsem, jakmile jsem uslyšel kroky na chodbě, že sem jdeš ty. Nikdo jiný to být nemohl. Jenom ty. Poznám, když se ti něco stane, když máš radost, nemůžu jinak než se usmívat s tebou, ať jsi jakkoli daleko. Doriane, tušit, znamená vědět. Smiř se s tím.“

Neotočil se. Jen mluvil – monotónně. Dorian věděl, že Edvin má naprosto jasno v tom, co se bude dít. Ale jeho svědomí to nijak neulehčilo.

„Edvine, přišel jsem, abych…“ nemohl to doříct. Roztřásl se, jakoby ho někdo polil ledovou vodou.

„Tušil jsem to,“ řekl Edvin a otočil se. Jeho zelené oči ztratily všechen lesk. Zdálo se, že mu za ten krátký okamžik přibyly vrásky. Dorian sáhl do kapsy u košile a vyndal z ní přeložený papír. Rozložil ho a podal bratrovi. Edvin si jej vzal bez jakéhokoli záchvěvu pocitů. Přečetl ho a posadil se naproti bratrovi. Byl tak zoufale daleko, přesto že stačilo vztáhnout paži a dotknout se. „Jako velitel mám tedy právo na to si vybrat,“ řekl tiše a vrátil papír Dorianovi. „Není to podepsané.“

 

Díval se na Doriana a cítil, jak se mu začíná v útrobách všechno stahovat do úzkostné křeče.

„Ne, není to podepsané. Mám pocit, jako bych to snad ani neměl podepsat. Je to moje povinnost, ale tohle…“ hlas se mu zlomil. Podíval se na Edvina a v očích měl slzy. Zmizely téměř okamžitě, ale ta chvíle, kdy zaplnily jeho oči mu zůstala v paměti. Věděl, že se mu bude třást hlas, ale musel to říct.

„Já bych to podepsal,“ řekl a vytáhl z kapsy pero. Byl to dárek od Juty. Znovu se v něm všechno sevřelo. Dorian se na něj zoufale podíval. Pak rezignovaně přikývl a vzal si od něj pero. Položil papír vedle sebe na pryčnu. Na lince přistál jeho energický rozevlátý podpis.

„Tohle se nikdy nemělo stát,“ řekl, když zašrouboval víčko a vrátil pero do Edvinovy ruky.  

„Říkal jsi, že se mi to vymstí, když jsme spolu mluvili naposled, pamatuješ?“

„Říkal, ale ne… Edvine, co můžu udělat?“

Chápal jeho pocity. Dovedl si naprosto jasně vybavit, jak mu v tuto chvíli je. Díval se do podlahy. Bál se podívat odsouzenci do očí. Nemohl zamezit vykonání rozsudku. Ten už padl. Cokoli by proti jeho vykonání podnikl, by se obrátilo proti němu. Proti tomu, za co bojoval. Byli tolik odlišní a přeci naprosto stejní. Položil mu ruku na rameno. Dorian vzhlédl. Edvin se na něj usmál.

„Před rokem jsem se oženil,“ řekl pomalu. Stálo ho mnoho úsilí svěřit svou ženu do rukou nepřítele, ale nic víc pro ně pro oba nemohl udělat. „Jmenuje se Juta. Chtěl bych, abys ji vzal k sobě. Do bezpečí.“

„Jistě…“

„Žijeme, tedy žili jsme,“ bolestně si uvědomil, že je mrtev. Mrtev, možná hůř než mrtev. Je popraven jako zrádce. „Žili jsme padesát mil za městem na malém statku po jejích rodičích. Dohlédni, jestli je v pořádku.“

„Dohlédnu.“

 

Jeho čas vyprchával stejně rychle jako život ze zastřeleného psa. Přicházela chvíle, kdy se musel zeptat na to, proč sem přišel. Musel vyslovit tu otázku. Nepochyboval, že Edvin ví, na co se ještě před odchodem musí zeptat. Věděl přesně, co řekne. To co by řekl i on, kdyby musel volit.

„Edvine,“ oslovil ho po chvíli napjatého mlčení.

„Nechci viset,“ řekl Edvin pevně a podíval se mu do očí. Dorian jen přikývl. „A nechci kněze, to co mám na srdci, není určeno nikomu, kdo dýchá.“

 

Podíval se na něj a uvědomil si, že ho už nikdy neuvidí. Navěky bude mít Doriana v paměti takového, jaký byl v tu chvíli. Nikdy nezapomene na matné odlesky v jeho modrých očích. Nikdy nezapomene na svoje slova, kterými mu svěřil svou ženu. Nikdy nezapomene, co v tu chvíli cítil. Nikdy už nezacelí ránu, která se mu otevřela v srdci. Najednou ho přepadla úzkost. Padl na kolena a vzal bratrovu hlavu do dlaní. Podíval se mu do očí a uviděl v nich sebe samého, takového jaký by byl, kdyby neodešel. Viděl, jaký by mohl být, kdyby mu byl ještě dopřán čas. Chtěl v tu chvíli křičet. Byl by plakal a prosil o milost. Ale nemohl. Nikdy nedokázal překonat vlastní hrdost, ani v okamžiku své vlastní smrti.

„Uvidíme se ještě?“ zeptal se tiše a doufal, že řekne ne.

„Nepůjdu tam,“ řekl a pohladil ho po hlavě.

„Řekni jí, že jsem ji miloval. Řekni jí, že bych ji už nikdy neopustil. Postaráš se o ni. Přísahej!“

„Přísahám!!“ zasténal Dorian a chytil ho za ruce, které měl na svých tvářích. Vyprostil se z jeho sevření a vstal. „Přísahám,“ zašeptal ještě a odešel. Edvin zůstal klečet na zemi. Nemodlil se. Jen hleděl do země a snažil se zapomenout, že kdy žil.

 

Dorian se rozběhl pryč. Měl pocit, že ho někdo rve na cáry. Že mu vyrvali z těla srdce a on teď sleduje, jak přestává bít. Nikdy se to nemělo stát!! křičel v duchu. Nikdy!! Nikdy!!! Zastavil se až v předpokoji své pracovny. U psacího stroje seděl mladík. Sako od uniformy měl přehozené přes opěradlo židle. Dorian před něj hodil podepsaný list papíru.

„Zařiďte to,“ řekl příkře a vešel do pracovny. Zabouchl za sebou dveře a zamkl.

Došel až k oknu a opřel se o parapet. Všude bylo prázdno. Všude, dokonce i v jeho srdci. Zítra ráno, ještě dřív než si svět stačí uvědomit, že začal nový den… nedokázal na to ani pomyslet. Nepůjde tam. Bude stát u okna až do chvíle, kdy mu řeknou, že je po všem.

 

Šel mezi třemi důstojníky. Zdálo se mu, že je všechno jen nějaký zvrácený sen. Probudí se a všechno zmizí. Nebyla to pravda. Když od něj ti tři muži odešli, zbyla děsivá pravda. Proti němu stál jediný muž. Vysoký černovlasý poručík. Natáhl ruku s revolverem. Nepohnul ani brvou. Edvin se na něj podíval. Smutně se usmál. Najednou ucítil prudkou bolest. Bolest, která ochromila všechny jeho smysly. Cítil, jak upadl na zem a pak už bylo jen černo.

 

Výstřel byl ostrý a bodnul Doriana přímo do srdce. Ve chvíli, kdy ho uslyšel se rozběhl ke dveřím, odemkl je a běžel na popraviště. Nečekal, až přijdou. Musel tam být. Jak mohl dopustit, aby byl Edvin v tu chvíli sám? Jak mohl stát u okna a dívat se na východ slunce?

Rozrazil dveře. Důstojníci stáli opodál. V očích měli směsici pocitů, která nemohla vystihnout nic z toho, co v tu chvíli cítil sám. Poručík Haron vracel svou zbraň do pouzdra. Dorianovi bylo najednou nevolno. Byl sám. Naprosto sám. Došel až k Edvinovu tělu. Klekl si vedle něj. Kolem byla krev. Pohladil ho po tváři. Zatlačil mu oči.

„Plukovníku,“ oslovil ho Haron a položil mu ruku na rameno. „Přivezli rakev.“

Dorian beze slova přikývl. Ještě jednou pohladil Edvina po tváři a pak ho opustil. Nikdy nevymaže z paměti pohled na mrtvou tvář svého bratra. Nikdy se nezbaví pocitu, že to byla jen jeho vina, že tam ležel bez života v krvi. Díval se, jak uložili Edvina do rakve a přiklopili víko. Cítil, že ho v očích pálí slzy.

 

To ti připadá normální?!“ křičel Lars a díval se na něj přes stůl. Byl to jeho nejlepší přítel. „Tobě připadá normální odejít, když vyhráváme? Vzdávají se, Doriane, vzdávají se téměř všude. Je jen několik skupin, které neustále odolávají. Dostalo by se ti poct o jakých se nikomu nesnilo. Vedeš jednu z nejlepších jednotek, kterou máme. A ty mi řekneš, že odcházíš?“

„Larsi, proboha, mám na to právo,“ řekl vážně.

„Stalo se něco? Máš nějaký průšvih?“

„Ne, nic takového se nestalo, ale… nechci ti nic vysvětlovat. Chci jenom odejít.“

„Musím znát důvod, jinak musím zahájit vyšetřování.“

Dorian zavřel oči. Lars netušil, co se v jeho nitru odehrává. Nevěděl nic o té trýznivé bolesti, kterou v sobě nosil už měsíc a nemohl s ní nic udělat. Nemohl odjet a splnit, co odpřísáhl bratrovi. Nemohl nepodepsat ještě desítky rozsudků nad revolucionáři. Nemohl dělat nic. Chtěl jen odejít. Chtěl jet na statek a postarat se o bratrovu vdovu. Nic jiného si nepřál.

„Popravil jsem svého bratra,“ zašeptal.

Lars se opřel. Díval se na muže před sebou a zdál se mu najednou cizí.

„Cože?“

„Podepsal jsem jeho rozsudek. Před měsícem ho popravili. Jako velitele revolucionářů. Chtěl být zastřelen…“ hlas se mu zlomil.

„Zastřelil’s ho sám?“ zeptal se potichu Lars. Neměl tušení, co se tehdy v kasárnách stalo. Slyšel podivné zvěsti, ale nevyptával se. Neměl ve zvyku motat se do záležitostí velících důstojníků. 

 „Ne, Larsi, jak bych ho mohl zastřelit? Myslíš si, že jsem zrůda? Dej mi ten arch, co máš pod rukou. Podepíšu ho a odejdu. Prosím…“

„Slib mi, že neuděláš žádnou pitomost,“ řekl Lars a přisunul před Doriana arch papíru.

„Ne, myslím, že ne.“

„Je mi to líto,“ řekl Lars, když dával podepsanou výpověď do desek.

„Děkuju.“

„Nevěděl jsem, že máš bratra.“

„Byli jsme dvojčata.“

 

Lars se na něj podíval vyděšeně. Dorian cítil, že je konečně osvobozený. Nikdy už nechtěl vidět uniformu. Nikdy už nechtěl držet v rukou zbraň. Nikdy nechtěl vidět nikoho, koho teď znal. Toužil zmizet. Tiše doufal, že Juta, žena, kterou nikdy neviděl a která ho bude nenávidět víc, než on sám nenáviděl sebe, ho přijme na svůj statek. Chtěl jen zapomenout.

„Dvojčata?“

„Ano. Nevěděl jsi to?“

„Neměl jsem ani tušení. Musí to být…“

„…těžké. Snad ano. Zatím mám jen pocit, že jsem měl udělat něco jiného. Že jsem mu měl pomoct.“

„Je pravda to, co se říká o dvojčatech? Že když se jednomu něco stane…?“

„Pravda? Nic není pravda. Všechno, všechno je jenom fraška. Obyčejná fraška, které ale nikdo nemá sílu se smát.“ Zvedl se. Potřásl Larsovi rukou a odešel.

 

Jel po zablácené polní cestě k usedlosti, která se před ním rýsovala za clonou deště. Rádio měl vypnuté. Stále znovu a znovu se před ním vynořoval obraz Edvinovy smrti. Netušil, jak to řekne ženě, která byla jeho manželkou. Zastavil před vraty. Vystoupil z vozu a stiskl zvonek.

 

Jakmile uslyšela zazvonění vyskočila a běžela otevřít. Zastrčila klíč do zámku a odemkla. Otevřela branku a pohlédla do tváře svého manžela. Ta tvář byla ale naprosto cizí. Byla to tvář zničeného člověka. Roztřásla se. Měl modré oči. Cítila, že se na ni dívá. Oba je máčel liják. Ustoupila mu z cesty. Beze slova vešel. Zavřela.

„Kde je Edvin?“ zeptala se plná úzkosti neznámého.

 

Nevěděl, jak přiznat celou svou vinu tak, jak ji cítil. Netušil, jestli by dokázal vložit do slov všechno, co jí chtěl sdělit. Snad by bylo nejlepší všechno zamlčet. Snad by bylo lepší teď hned beze slova vysvětlení utéct.

„Kde je?“ zopakovala. Podíval se na ni a zatoužil, aby mu odpustila.

„Je mrtvý,“ řekl tiše.

„Cože?“ Viděl, že jí vstoupily slzy do očí. Měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Měl prosit za odpuštění? Směl po ní něco takového žádat? Ne, neměl právo prosit o cokoli… neměl právo pošpinit jejich domov. „Jak myslíte…mrtvý?“

„Byl popraven, před pěti týdny, na můj rozkaz,“ když to řekl, chtěl podepsat rozsudek smrti nad sebou. Sklonila hlavu. Prázdnota, která naplnila všechno kolem, na něj narazila přívalem vln chladnějších než smrt. Padl na kolena.

 

Dívala se na zem. Srdce jí bušilo zběsileji a zběsileji. Hrozilo, že se rozskočí. Slyšela, jak si klekl do bláta. Viděla jeho shrbená ramena. Byl to jeho bratr. Bratr, o kterém Edvin téměř nepromluvil. Člověk, který byl nepřítelem a zároveň tím nejdražším přítelem, kterého kdy měl. Teď klečel před ní. Netušila, jak se má zachovat. Jen pomalu polkla. Stála a vzhlédla k obloze. Mraky se roztrhaly stejně rychle, jako se stáhly a přestalo pršet. Vysvitlo slunce. Třásl se. Položila mu ruku na temeno hlavy. Ani se nepohnul.

„Jste Dorian?“ zeptala se tiše. Ano, odpustila. Kde vzala sílu? Na to nehledala odpověď. Ale odpustila. Odpustila. Vzhlédl k ní. Plakal. Plakal, ona už neměla slzy.

„Ano,“ řekl ochraptěle.

„Tady je mokro. Půjdeme dovnitř.“

Vzala ho za ruku a odvedla do domu.

 

Sevřel její dlaň ve své. Byla chladná. Nedokázal pochopit její sílu. Věděl, proč ji Edvin tolik miloval. Jen nechtěl chápat, proč ho sem poslal. Ta žena nepotřebovala ochranu. Byl to on, kdo měl být zachráněn? Nevěděl. Tápal ve své temnotě a neměl světlo, které by osvětlilo jeho cestu. Musel se nechat vést tou natáhnutou paží. Musel jít za svým osudem, který ho čekal v její dlani. Musel zapomenout. Musel odpustit. Všem kolem sebe, ale hlavně sám sobě. Musel se smířit se vším, co udělal. Bude to těžké? Snad, ale ne těžší, než přijmout její ruku.

Autor: Barbora Havejová | neděle 20.7.2008 19:09 | karma článku: 9,19 | přečteno: 695x

Další články autora

Barbora Havejová

Rusko a Evropa

Rusko je svou historií předurčeno k velikosti, vždycky tu bude duch Svaté Rusi, vždycky k ní bude nutno vzhlížet, vždycky se najdou lidé, kteří budou chtít jít v jejích šlépějích, naplňovat její odkaz. Rusko stojí na pomezí dvou kontinentů, pro svou velikost je zmítáno mnoha vnitřními běsi, od kterých politici chtějí odvracet tvář lidu.

26.6.2010 v 22:00 | Karma: 12,69 | Přečteno: 1088x | Diskuse | Politika

Barbora Havejová

Francisco Goya: Poprava povstalců v Madridu 3. května 1808 (1814)

Francisco José de Goya y Lucientes (30. březen 1746, Fuendetodos – 16. duben 1828, Bordeaux) byl španělský malíř a rytec, což samo o sobě nevystihuje ani jeho tvůrčího génia, ani jeho přínos světovému výtvarnému umění. Ve své eseji se budu věnovat jednomu z jeho nejslavnějších obrazů, Popravě povstalců v Madridu 3. května 1808. Dříve než k tomu ale přistoupím, chtěla bych alespoň rámcově načrtnou horizont Goyovy tvorby.

13.6.2010 v 16:25 | Karma: 13,61 | Přečteno: 5081x | Diskuse | Ostatní

Barbora Havejová

Ch. de Gaulle a K. Adenauer – dva muži nad kolébkou nové Evropy

Charles de Gaulle (22. listopadu 1890 Lille – 9. listopadu 1970 Colombey-les-Deux-Églises) a Konrad Adenauer (5. ledna 1876 Kolín nad Rýnem – 19. dubna 1967 Rhöndorf) byli muži, kteří bez nadsázky utvářeli Evropu po většinu 20. století, i když jejich politické kariéry se na nejvyšší úrovni proťaly na pouhých pár let (1958-1963). Byli to muži starého světa, kteří dosud věřili, že morálka a slušnost nejsou přežitými pojmy, oba dva byli posléze nahrazeni dravější a progresivnější generací, jejich odkaz je ale stále živý.

13.6.2010 v 15:20 | Karma: 7,98 | Přečteno: 1310x | Diskuse | Ostatní

Barbora Havejová

Děkabristé

Normal 0 21 Touha po změnách do Ruska vtrhla spolu s navrátilci proti-napoleonského tažení. Jejími nositeli byli důstojníci z řad šlechty. Poznání poměrů v Evropě a možnost srovnání je nutily pohlížet na Rusko jinak, kritickýma očima. Byli velice mladí, mnohým z nich během tažení Evropou nebylo ještě ani dvacet let, a již měli za sebou zkušenosti mnohem starších mužů. Toužili po změně života, svobodě, byli znechuceni zvůlí státního aparátu, a proto se rozhodli vzít věci do svých rukou, z nichž se jim vše vymklo v osudné pondělí 14. prosince 1825.

25.10.2009 v 20:00 | Karma: 12,58 | Přečteno: 2084x | Diskuse | Ostatní

Barbora Havejová

Alice Garrigue Masaryková

Byla nejstarší dcerou Tomáše G. Masaryka a jeho ženy Charlotty. Narodila se 3.května 1879 ve Vídni, většinu svého dětství prožila ale již v Praze. Byla vychovávána v demokratickém a liberálním prostředí, v němž získala potřebné základy pro svůj budoucí život a činnost. Jak otec tak matka od útlého dětství podporovali všechny své čtyři děti, Alici, Herberta, Olgu a Jana, rozvíjeli jejich talent v umělecké oblasti, dbali na to, aby se děti učily cizím jazykům. Masarykovi vždy respektovali názory svých dětí i jejich přátel a mnohdy s nimi diskutovali jako rovný s rovným. T.G. Masaryk navíc zastával myšlenku plné rovnoprávnosti žen a Charlotta Masaryková spolu s M. Blažkovou přeložila do češtiny Millovu práci Poddanství žen. Oba manželé se rovněž aktivně zapojovali do činnosti ženských spolků, z nichž nejznámější je Americký klub dam. Charlotta do spolků často brávala s sebou své dvě dcery, není proto divu, že z Alice Masarykové vyrostla žena prahnoucí po rovných právech a lepším světě. V její snaze jí byl vždy vzorem otec, chtěla však svých úspěchů dosáhnou bez jeho přičinění, vlivu, či pomoci.

24.10.2009 v 22:55 | Karma: 17,01 | Přečteno: 3459x | Diskuse | Společnost

Nejčtenější

OBRAZEM: Miss Czech Republic 2026 představila TOP 10 finalistek. Máte mezi nimi favoritku?

Miss Czech Republic 2026: BIKINI CHALLENGE WINNERS
11. března 2026  7:25

Ředitelka soutěže Miss Czech Republic Taťána Makarenko představila desítku finalistek pro rok 2026....

U Dvoreckého mostu už jsou jámy. Krištof Kintera promění zanedbané místo ve světelný hit

Na vyústění Dvoreckého mostu v Praze 5 vznikne „park lamp“. Jeho autorem je...
11. března 2026  12:08,  aktualizováno  12. 3.

U Dvoreckého mostu vzniká světelný park, který má přilákat turisty i místní. Okolí zkratky mezi...

Pradávní tvorové na Smíchově „přežijí“. Zanikne ovšem slavná nádražní hospoda a zmizí bariéry

Smíchovské nádraží prochází velkou proměnou.
10. března 2026  5:59

Jižní část Smíchova prochází výraznou proměnou. Vedle developerského projektu tu roste také...

Velká proměna pražského Strahova. Co má vzniknout na místě legendárních kolejí?

Největší ubytovací zařízení pro studující v Evropě se změní na moderní kampus.
15. března 2026

Areál kolejí na pražském Strahově, který patří mezi největší studentská ubytování v Evropě, čeká v...

GALERIE: Až 80 dělníků denně. Nová spojnice mezi Běchovicemi a dálnicí D1 nabírá tempo

Stavba za 10 miliard
16. března 2026,  aktualizováno  18:53

Současný ráz mírného jarního počasí beze srážek významně přispívá k uspíšení výstavby skoro třináct...

V CHKO Šumava pracuje 17 zaměstnanců, analýza ukáže, zda se bude stav snižovat

ilustrační snímek
17. března 2026  9:04,  aktualizováno  9:04

Správa chráněné krajinné oblasti (CHKO) Šumava možná bude muset snížit počet zaměstnanců. Nyní v...

Metro A - Nemocnice Motol

Metro A - Nemocnice Motol
vydáno 17. března 2026  10:39

Kulaté desáté narozeniny brzy oslaví cedule na WC ve stanici metra A - Nemocnice Motol.

Praha 9 Hloubětín

Praha 9 Hloubětín
vydáno 17. března 2026  10:38

Dnešní začátek bourání staré Zdravotní středisko Praha 9 Hloubětín

Staroměstské náměstí

Staroměstské náměstí
vydáno 17. března 2026  10:38

Na Staroměstském náměstí v Praze v úterý 17.03.2026 začala stavba velikonočního trhu. V noci byly...

Advantage Consulting, s.r.o.
TECHNOLOG VÝROBY VHODNÉ I PRO ABSOLVENTY S NÁSTUPNÍM BONUSEM 40-50.000KČ

Advantage Consulting, s.r.o.
Středočeský kraj, Ústecký kraj
nabízený plat: 40 000 - 50 000 Kč

  • Počet článků 37
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1055x
Studentka historie na FF MU v Brně se zájmem o svět kolem, umění, film apod. Šuplíková spisovatelka.
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.