3:10 vlak do Yumy

Western, kvůli kterému se vyplatí přehodit výhybku od televize do kina, pohodlně se usadit a počkat dokud nevyjede vlak, který vás odnese za hranice naší doby a našich zákonů, kamsi do vysušené prérie…

Jednonohý farmář farmu měl. To je jedna věc. Druhou budiž jeho dluhy a tou třetí fakt, že velkou část legendy, kterou obdařil ztrátu oné nohy, si značně přikrášlil, když už nechci říct, že si ji prachsprostě vymyslel… No, ale vykládejte synům, že vám nohu ustřelili vlastní spolubojovníci.  Takhle by se dala shrnout motivace jednoho z hlavních hrdinů klasického, ale přesto moderního, westernu, Dana Evanse, rančera, který se jednoho dne, poté, co mu věřitel nechá vypálit stodolu a uteče mu stádo, přimotá nejdřív k přepadení dostavníku s penězi železniční společnosti a poté k zatčení hlavního lupiče. Tímto lupičem není nikdo jiný než Ben Wade, psanec opředený legendami, jako stará pohovka po babičce zapomenutá na půdě. Než ale Dan začne nános pavučin z Wadea ometat, aby našel v podstatě normálního chlapa, který se prozaicky rozhodl pro tu snazší cestu, jak se dostat k penězům, přihlásí se k transportní eskortě, která má Wadea dopravit na vlak do Yumy, kde se nalézá věznice, ze které by desperát za ideálních okolností neměl vyjít živ. A tehdy začíná jízda do Contention s bandou desperátových nohsledů v patách. Že nepůjde o žádnou selanku je nasnadě a že nakonec zbude jen Dan Evans, aby dovedl Bena Wadea k vlaku, je nad slunce jasnější.

Příběh je lineární a prostý, nejsou tu v podstatě žádné nečekané zvraty ani překvapení, nekoná se pražádné boření hranic žánru, ani netradiční přístupy k tradičním klišé. Všechno tu do sebe zapadá, kolečka vyprávění se točí a divák, který se vydá na western se vším všudy, je zcela jistě spokojen. Spokojen ale může být též člověk hledající tak trochu psychologizující film s přitažlivými kulisami divokého západu, který je přesně tak ušmudlaný, jak by měl být a není na škodu, že tu nepotkáváme žádné Mrtvé muže, ani nic podobně novátorského. Druhou dimenzí filmu je totiž právě psychologický rozměr, který je možná ještě zajímavější, než samotný příběh a to právě proto, že pavučiny neometá jen Dan z Wadea, ale i Wade z Dana a to mnohdy daleko drastičtějším způsobem. Když se dva muži, každý na jiné straně barikády, a přesto mnohdy díky okolnostem na jedné lodi (či jednom koni, nemluvíme tu přece o námořnících), oťukávají a poznávají, dokáží to tak, že běhá mráz po zádech. Vděčí za to svým představitelům, kteří by si někdy snad dokonce zasloužili superlativy, jak Russell Crowe (Ben Wade) tak Christian Bale (Dan Evans) jsou skvělí od první do poslední minuty, ani na chvíli nedovolí člověku vydechnout, nepřipouštějí kompromisy. Tyhle dva si prostě zamilujete nebo je budete nenávidět, jiná cesta se nenabízí. Pokud je začnete nenávidět bude to možná kvůli tomu, že oba jsou příliš nejednoznační, chybí jim ona příznačná černobílá plochost, ale o to jsou zajímavější a stojí za to je objevovat. Tak je to s celým filmem. Některé jeho části jsou snad příliš dlouhé, umluvené, bez akce, ale ta umluvenost není nevýmluvná, kdykoli postavy mluví, chtějí tak sobě navzájem a tím i nám, kteří sedíme v hledišti, něco sdělit.  Neplkají nesmysly, nemluví do větru, vždycky jasně formulují myšlenky, které se jim honí hlavou.

Vlak do Yumy rozhodně není jednoduchá, bipolární podívaná, kde by bylo od začátku jasné, kdo je ten špatný a kdo je ten dobrý. Wade má bezesporu daleko větší charisma než ulopocený otec dvou synů, který se jen snaží splatit dluh a mimochodem se třeba pro své syny konečně stát hrdinou, kterého si vysnil. Russell Crowe podává svého Wadea jako frajera, který loupí, aby měl dost peněz a miluje ženy prostě proto, že jsou hezké. O to zajímavější je zjištění, že takový vlastně není, že jen nemá odvahu na to, na co Dan. Představa hrdinství v očích obou hlavních hrdinů se slučuje s tím, jaký je ten druhý, nebo jaký by měl v ideálním případě být. Wade vidí ono obyčejné hrdinství muže, který se den za dnem rve o život, jež se s ním nikdy nemazlil. Vidí kolik odvahy Dana stojí říct si o vlastní stádo krav, sympatizuje s ním snad dokonce i v okamžiku, kdy ho má dopravit na konečnou stanici jeho vlastního nijak hrdinského života. Dan očima svého staršího syna vnímá druhou podobu hrdinství, tu nezákonnou a o to přitažlivější. Danův syn dokáže mnohem snáz obdivovat desperáta než vlastního otce, který kvůli rodině neváhá riskovat vlastní život. Hrdinou v jeho očích se stane až na samém konci, ale jak se to stane by mělo pro čtenáře zatím zůstat tajemstvím. Nechat se dobrovolně dovést k vlaku, aby měl Dan konečně svou auru hrdiny, to byl jen počátek. Nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, na nic se nemůžeme spolehnout, nikdo nám nic nezaručí. Nejmarkantněji je to patrné v závěrečné scéně filmu, kterou tu záměrně nehodlám prozrazovat. 

Samostatnou kapitolou by mohli být herci ve vedlejších rolích v čele s dokonale maniakálním a úchylným Benem Fosterem v roli Charlieho Prince - budiž zapomenut poněkud unylý Angel z posledního dílu série X-men. Snad je škoda, že větší prostor nedostaly také dámy. Prakticky se filmem mihnou jen dvě ženy, každá jiná a obě osudové, ale brzy vyšumí a zbude po nich jen lesk v očích jejich mužů. Přesto Vinessa Shaw i Gretchen Mol prostor, který jim byl vyhrazen využily stoprocentně a člověk si je zapamatuje.  Jediný, kdo vypadá, jako by si sem odskočil z jiného natáčení a nevěděl, co se po něm chce, je Luke Wilson, to skutečně nebyla dobrá volba. Skvělá je kamera (milovníkům divokého západu naservíruje přesně ty záběry, které chtějí vidět, osamělého jezdce blížícího se k hledáčku, ikonické pohledy do tváří hrdinů a podobně) podmalovaná citlivou, nevtíravou, přesnou a mnohdy prorockou hudbou Marca Beltramiho.

3:10 vlak do Yumy měl zpoždění, stejně jako jsme museli čekat na další neexperimentální western, kterému by skutečně slušelo velké plátno. Čekání se vyplatilo, protože přišel snímek u kterého nemusíte vypínat většinu mozkové hmoty, dokonce je dobré u něj přemýšlet. Dočkali jsme se návratu do starých kolejí v novém neotřelém a psychologickém stylu, který je kupodivu stejně slušivý, jako ostruhy či neodmyslitelné klobouky a kolty, které je lépe nosit tak, aby bylo možné na ně dosáhnout, než proklatě nízko.

Na nádraží snad nebude plno, není třeba si myslet, že do takového vlaku chce nastoupit každý, ale ti, co trpělivě čekali a čekali a čekali a jejichž hlad byl někdy uspokojen nějakou tou drezínou v podobě Zkrocené hory, po které čekali trpělivě na nástupišti pořád dál a nezlomně, takže když teď vlak konečně v oblacích páry přijel, nezbývá než nastoupit, pokud tedy máte jízdenku, protože načerno se jezdit nemá.