Zelená voda, tváře rudé

Se zelenou hladinou do zeleného ráje, aktivisté jsou jak z jiného kraje. Pokuty v kapse, virál v síti, Benátky čekají na činy, ne mýty.

Benátky, město, které se potýká s existenciální hrozbou nejen stoupajících hladin oceánů, se dočkalo své záchrany. Nepřiplula na lodi, nesestoupila z nebes. Přišla s plechovkou zeleného barviva za 150 eur následné pokuty. Greta Thunbergová a její křížová výprava z hnutí Extinction Rebellion se opět ujali svého oblíbeného úkolu: proměnit komplexní globální krizi v pouliční divadlo pro sociální sítě.

Je téměř dojemné sledovat tuto sebezvolenou avantgardu planetárního spasení v akci. Však už mají málem chlapci a děvčata z tohohle spolku o sobě napsanou odbornou studii.

Jejich taktika je prostě geniální a tak úchvatně jednoduchá: najděte kulturní poklad, něco krásného a křehkého, a pak jej pomalujte. V tomto případě dočasně, samozřejmě, s „ekologicky nezávadným“ barvivem. Protože co může lépe vyjádřit úctu k přírodě a dědictví než vlít chemikálii (byť údajně neškodnou) do vodního ekosystému, který je sám na pokraji kolapsu? Je to symbolika tak hluboká, až z ní prostý lidský rozum se má co otáčet, aby to vůbec pochopil. Pokud vůbec, že? Nebo to je politická deklarace? Chtějí nám snad říct, že pokud se nepodřídíme jejich agendě, svět bude vypadat… no, přesně takto? Uměle a bude se těmihle barvičkami hrát všude?

Ještě pikantnější je jejich cílová volba. Itálie, země, jejíž ekonomika není zrovna postavena na větru a slunci, váhala s radikálním odstupem od fosilních paliv. Místo aby rebelové proti vyhynutí vedli technokratickou debatu o inovacích, přechodových obdobích a nákladové efektivitě, rozhodli se pro gesto, které je dokonalou metaforou celého jejich hnutí: dobře viditelné, dočasné a určené především k vytvoření virálního obsahu. „Hleďte, Canal Grande je zelený!“ křičí jejich transparenty, zatímco skutečná práce na dekarbonizaci průmyslu, dopravy a energetiky je někde daleko za horizontem jejich pozornosti.

A pak je tu samozřejmě ikona, světice dnešní doby - Greta. Její účast na protestu a následný 48hodinový zákaz vstupu do města je dokonalým vyvrcholením této frašky. Stává se z ní jakási ekologická Sibyla v mikině šmrcnutá Sisyfem neustále odvalující svůj kámen mediální pozornosti do kopce, jen aby jí znovu a znovu spadl na nohu v podobě pokuty nebo vykázání. Její pobyt v Benátkách neskončil diskusí s politiky, ani představením funkčního řešení. Skončil předvoláním a pokutou. Je to dokonalá ilustrace neplodnosti tohoto druhu aktivismu: mnoho povyku pro nic. A vlastně i ta pokuta je pro nic. Když se v Česku ztratí pes Metrouš, vypadá to na náhradu za celkové náklady odchytu. V tomhle případě to skončilo...

Guvernér Benátska Luca Zaia to nazval „urážkou dědictví a zranitelnosti našeho města“. A má naprostou pravdu. Je to urážka, nejen italské historie a života. Je to urážka inteligence všech lidí na celé zemi, i těch, kteří vidí, že řešení klimatické změny nebude vypadat jako banda aktivistů, kteří se chovají hůř než turisté, co hážou odpadky do kanálu. Je to inzultace těch všech vědců, inženýrů a podnikatelů, kteří tiše a bez fanfár pracují na skutečných řešeních – na účinnějších solárních článcích, bezemisní oceli nebo jaderné fúzi.

Rebelie proti vyhynutí? Můj ty světe! Spíš rebélie proti zdravému rozumu. Zatímco oni barví vodu na zeleno, skutečný svět čeká na skutečné, byť méně zelené činy. A Benátky, ty pravé, zranitelné a krásné, si zaslouží víc než jen být kulisou pro sebereferenční sebeoslované performance těch, kteří si myslí, že barvivo přes obrazy, sochy a teď už i přes vodu, je ten jediný a správný argument.