Situace je daleko "zamotanější", respektive komplexnější, kde se dnes sbíhá několik historických dějů a vystupuje se z jednoho evolučního prostředí do dalšího, jež má zcela jiné preference a vývoj. Lze to přirovnat k cestě zvanou motýl :-). Ve stádiu - evoluci housenky, sotva (housenka) pochopí smysl a vývoj kukly a zcela mimo záběr pak je realita a existence ve stadiu - evoluce motýla. Evoluční prostředí dávalo zde, do dob feminizace společnosti a oslabení mužské populace v rámci II. světové války, jen formát evoluce tzv. stavu housenky, tedy člověka sociálního, rodinného, s autoritou ve vedení. Stav po válce pak přinesl další krok od cesty z dob Osvícenství, a to rozpad více generačních rodin, v soužití v páru a přenesení odpovědnosti výchovy na školu, stát, jednak pod tlakem ideologie, jednak pod tlakem zabezpečit potřeby rodiny. Po roce 89., a nástupu feministické politiky v EU, to dospělo do takového ochranného rozměru, kde zanikla tzv. socializace a inicializace do dospělosti, jež evolučně a historicky, byla zakotvena ve vývoji jak chlapců tak dívek, aby v dospělosti uměli zvládnout sociální, rodinnou, existenční dynamiku, a příslušné vzorce. Zanikla zde vojenská služba, a nejsou či velmi málo organizace typu Sokol, Orel, Junák, kde se dotyčný tzv. otrkal. K tomu postoupil rozpad rodin do funkcí samoživitelů, většinou matek, s ochranářským sklonem a snahou umetat cestičku životem, a na druhou stranu mužské roviny zabezpečit potomky skrze vzdělání, tedy dobrý životní start. Navíc zde panují rodičovské a osobní instinkty dát dětem co jsme sám neměl, anebo skrze ně splnit si své sny. Do toho vstoupil věk internetu a mobilů, sociálních sítí a tuto dynamiku posunul na další úroveň, na uzavřené prostředí striktně oddělené od druhé roviny, jež zde historicky a velmi významně hrála evoluční roli a vytvořila člověka moderního. To je schopnost zvládat vnější i vnitřní dynamiku existence, kde je mnoho proměnných, a tak odděluje zrno od plev a dává člověku přidanou

hodnotu podobě duševního rozměru. Postačí se podívat do dob Mocnářství a 1. republiky, kdy zde nebyl takový servis, a jedince se musel umět poprat se svým osudem a najít si své místo na slunci. Společnost měla duševní, duchovní, osobnosti, od rodin, po obce, stát, rozmanité společenské a ekonomické skupiny, elitu společnosti a tah na branku. Zcela jsme z evolučního prostředí vyňali druhou důležitou to umět se poprat o své místo na slunci, zakusit co je za vším, a k tomu nám hrála doba po roce 89., kdy zde byla utlumen jak přírodní tlak civilizační dynamika, ale toto okno skončilo ... . Tlak z uhlí vytvoří diamant, z člověka duševní osobnost s rozvinutým spektrem citu pro hodnoty, řád ... Naprosto tedy selhala lidská snaha přelstít evoluci , a přejít z evolučního historického stadia housenky, do evolučního stádia kukly, jež má zcela jinou dynamiku a tah, zde se už tvoří samotná existence, cesta člověka a postupné oddělení od programu člověka sociálního, s určitým spektrem rolí a vidění světa.

Jsme tedy v bodě, kdy tlak na vzdělání a školství, přidávat stále nové osnovy, jež vlastně nahrazují absenci druhé formující strany, a to tlaku života, ještě více vrhají jedince do tlaku a frustrací a společně s nemožností najít kolem sebe pevnou půdu, a smysl, toho co se mi právě děje, tak vede ... . To společně s rodičovskými instinkty housenek, vede až do obludných rozměrů a projevů, jako třeba střelba na fakultě ... . Zkrátka pohled a evoluce ve stavu housenky, nemá šanci toto poznat pochopit o co dnes ve skutečnosti jde, a vše jen zhoršuje, než to dojde do stavu, tlaku z vnějšků, buď civilizačních predátorů, anebo, rozpadu společenské smlouvy, služeb, řádu, zdrojů ... . Cesta ven je pochopit i druhou dynamiku jež se podílí na druhé části vývoje jedince, vedle vzdělání, životního a rodinného prostředí i genetiky. Zkrátka společnost potřebuje lidi druhé evoluce (kukly), ale ty zde vymýtila ochranářská politika a umělé prostředí ... .

Veškeré zákazy a příkazy v této sociální bublině neřeší základní konflikt tabule a lavic, kdy tabule má celkem úzce vymezený prostor ke komunikaci s lavicí vycházející z předpokladu určité úrovně ke vzájemné komunikaci, ale lavice dosti často kromě obecného nezájmu zpestřuje interakci projevy neúcty ke starším, v tomto případě zaměřeným na tabuli.

Je dobré, že se většinově daří tabuli zaujmout lavici a získat jí pro akceptaci sdělovaného, ale je to šichta. Jsem toho názoru, že by školní výuce výrazně prospěly pozitivní signály a impulzy rodičů. Určitě víc než škála příkazů a zákazů.

Moc děkuji a naprosto souhlasím