Z jedné louže do bláta té druhé

Představa, že nás OZE spasí před imperiálními choutkami všech možných mocností, mi přijde věru úsměvná. A tak jim na tu invazi posvítíme z větrníků…I ty stíhačky už dolétaly...

No sláva, pojďme do téhle pohádky přisypat trochu štiplavého popílku z reality. Protože ta představa, jak nás zítra zachrání soláry a větrníky před zlými imperátory, je sice sexy na papíře, ale ve skutečném světě má poněkud těžký uhlíkový deficit.

Jasně, protože jak všichni víme, globální geopolitika a miliardový energetický průmysl se řídí čistě emocemi z večerníčků. Pojďme se na tenhle dojemný příběh o „přímočarém strachu z imperiálních choutek“ podívat optikou reality, než se u té romantiky všichni rozpláčeme.

Představa, že západní svět v čele s korporacemi a vládami dostal strach z „nevypočitatelných zemí s imperiálními choutkami“, je rozkošná.

• Kde ti moralisté byli posledních 40 let? Desetiletí nám naprosto bezproblémově tekla ropa a plyn z režimů, vedle kterých vypadají padouši z Jamese Bonda jako amatéři. Dokud to sypalo a byznys šlapal, nikomu „nevypočitatelnost“ nevadila.
• Závislost jako životní styl: My ty diktatury nesponzorovali omylem, my jsme s nimi podepisovali smlouvy s úsměvem na rtech a šampaňským v ruce. Tvrdit, že teď najednou zafungoval „přímočarý strach“, je jako tvrdit, že vyléčený gambler přestal hrát, protože ho začaly bolet prsty od mačkání tlačítek na automatech. Ne, prostě mu došly žetony.

Kruté vystřízlivění: Obnovitelné zdroje jako spása? Zapomeňte.

A teď ta největší pointa celého vtipu. Celý ten narativ stojí na iluzi, že se prostě naštveme, otočíme vypínačem a přejdeme na svatou trojici: slunce, vítr a vodu. Jenže v nejbližší době obnovitelné zdroje (OZE) nenahradí vůbec nic.

• Znečištění na splátky: Tyhle „čisté“ technologie mají totiž špinavé malé tajemství. Solární panely, větrné turbíny a gigantické baterie nerostou na stromech. Jejich výroba, těžba surovin a následná (neexistující) recyklace znamenají tak brutální znečištění planety a devastaci krajiny, že se o tom v brožurkách raději nepíše. Přesunuli jsme emise z výfuků do afrických dolů a čínských chemiček.
• Když nefouká a nesvítí: Fyziku prostě neukecáš. Dokud nebudeme mít vyřešené obří průmyslové ukládání energie; což nemáme a v nejbližších dekádách mít nebudeme, jsou OZE bez fosilních nebo jaderných záloh jen drahým koníčkem. Takže od koho že budeme kupovat ten plyn na vykrývání špiček, až bude pod mrakem?

Realita, která v pohádce chybí

Svět se netočí kolem strachu z impérií, ale kolem tří mnohem nudnějších a přízemnějších věcí:

1. Prachy (a zase prachy): Zelená transformace se neděje z čistého idealismu nebo děsu z imperátorů. Děje se proto, že se z ní stal masivní, dotovaný a extrémně ziskový byznys. Kdo chvíli stál, již stojí opodál; a nikdo nechce zmeškat technologický vlak, na kterém se dají vydělat biliony.
2. Nová závislost, starý kabát: Ta komická představa, že se odřízneme od nevypočitatelných zemí a budeme soběstační. Skvělé! Takže místo ropy z bodu A teď budeme stoprocentně závislí na lithiu, kobaltu a vzácných kovech z bodu B (který shodou okolností leží v jiné, naprosto demokratické a vůbec ne imperiální zemi, že ano, Číno?). Vyměnili jsme jednoho dealera za druhého, ale tváříme se, že jsme čistí.
3. Ekonomický nátlak, ne strach: Vlády nejednají ze strachu, ale z nutnosti udržet si konkurenceschopnost. Pokud USA a Čína sypou stamiliardy do nových technologií, Evropa prostě musí taky, jinak skončí jako skanzen. Žádné emoce, čistý pragmatismus a pud sebezáchovy.

Suma sumárum:

Cynická reálná politika a tvrdý boj o nové trhy není žádné morální vzepětí a ani procitnutí z naivity. Je to verbálně hezké, hraje to na city, ale ve výsledku jsou to opravdu jen ty pohádky ovčí babičky. Fosilní paliva s námi budou ještě hodně dlouho, protože ty „čisté“ alternativy v nejbližší době velkou energetiku neutáhnou; a když už se o to pokusí, vyrobí ekologickou sekeru někde jinde. Business as usual, jen v zelenějším balení.