Workoholik v zemi povalečů

Není nad to, když se chytří lidé perou o to, jak moc jsme vlastně líní. Je to takové naše národní divadlo, které hrajeme už od dob Rakouska-Uherska a vypadá to, že nás to baví čím dál víc.

Co by si dnes o nás Masaryk pomyslel...

Hlavní roli tentokrát dostal pan David Navrátil z České spořitelny (smekám), který měl tu „drzost“ připomenout, že bychom možná mohli trochu víc maknout. A jako správný (skoro) antagonista dnes vyšel článek pana Urbana, který vysvětluje, že práce je prostě práce, ať se děje kdekoliv a jakkoliv a že bychom to neměli přehánět, protože to za kardiologickou kliniku nestojí. S čímž lze také vřele souhlasit.

Legendární česká „dřina“

Kdo by neznal tu nekonečnou českou píseň o tom, jak hrozně moc dřeme. Sedíme v kanceláři od osmi do čtyř, občas si dáme kafe, probereme politiku, pošleme pár emailů a v pět už jsme tak vyčerpaní, že si zasloužíme medaili za statečnost. Přijedeme domů, padneme do křesla a stěžujeme si partnerovi, jak nám ten šéf pije krev, i když jsme toho dneska moc nestihli, protože nás pořád někdo rušil. A pak přijde nějaký ekonom a řekne, že bychom možná mohli pracovat o trochu víc, nebo aspoň chytřeji. :) :)

A okamžitě se zvedne vlna odporu. Jak si to představuje? Vždyť my už tak makáme jak koně! Dokonce ja tato věta v ženském pojetí přímo sociálním bonmotem. Těch 40 hodin týdně je naprosté maximum, které lidské tělo vydrží. A hlavně: na Západě se přece pracuje míň! Tak proč bychom my měli makat víc? Že tam mají trojnásobnou produktivitu? To je detail. Hlavně že mají kratší týden.

Navrátilova slova o tom, že bychom měli víc investovat do svého lidského kapitálu a zvyšovat produktivitu, narazila na nepochopení. Vždyť nač se vzdělávat? Já dělám svoji práci třicet let a zatím to nějak šlo. Že se svět mění? To přejde. Technologie? Až to bude opravdu nutný, tak se to naučím. Za pět let. Nebo deset. Hlavně klid.

Na druhé straně barikády stojí pan Urban se svým životním moudrem, že moc práce člověka ubije. A to je taky pravda... Urban ve svém článku rozebírá, proč tolik pracujeme a proč mnozí z nás jsou opravdu workoholici. Nenašel jsem tam ale ještě jednu kategorii. Spousta lidí dělá práci, kterou má rádo, a tak ji věnují celou svou osobnost. Je to taky špatně, já vím, ale je to tak. Motivace opravdu není jen ta hmotná.

Jde ale o něco jiného. Co to ale workoholismus je? Při mé škodolibosti si vzpomenu třeba na nějakého oúředníka, co na stavebním úřadě už třetí týden „pracuje“ na jednom posudku, když každý den stihne vyřídit deset osobních hovorů, pár káv a ne jedno dlouhé povídání s kolegyní o tom, jak jí včera utekl autobus nebo několik společných obědů. Je ten člověk workoholik, když zůstává v práci až do kuropění, aby vše stihl? Nebo náhodou, není lepší svou práci prostě udělat, tolik nemluvit o přetížení a mít čas i na ty večeře s kolegyní?

Kdo má vlastně pravdu?

Krásné na tom všem je, že oba mají svým způsobem pravdu. Navrátil má pravdu v tom, že kdybychom pracovali chytřeji a víc, asi bychom nebyli montovnou Evropy, ale někým docela jiným. Urban má pravdu v tom, že práce je práce – a že ji musíme brát přiměřeně svému zdraví. Ekonomické charakteristiky vynechávám.

Ale kde ti pánové dělají chybu? V tom, že si myslí, že tohle je debata o ekonomii nebo o pracovních podmínkách. Není. Tohle je debata o české duši. O tom nekonečném příběhu, který začal mnohem dřív než Masaryk a jeho řeči o lásce k práci. O tom, že Čech se pozná podle toho, že má vždycky pravdu, i když zrovna sedí na zadku a čeká, až to za něj udělá někdo jiný.

My totiž milujeme tyhle slovní přestřelky.

Starý pán Masaryk kdysi prohlásil, že člověk, který dělá svou práci bez zájmu, je nešťastný a otrávený. A podívejte se kolem sebe. Nešťastných a otrávených lidí máme habaděj. Chodí do práce s výrazem umučených mučedníků, dělají jen to nejnutnější, a když se jich zeptáte, co dělají, řeknou: „No, dělám v jedný firmě.“ Neřeknou „stavím domy“ nebo „pomáhám lidem“ nebo „vytvářím něco užitečného“. Řeknou „dělám v jedný firmě“. Jako by to byla vězeňská cela, ne místo, kde tráví třetinu života.

Jedni volají po vyšší produktivitě, druzí vysvětlují, proč to nejde. Jedni citují statistiky, druzí citují životní zkušenosti. A my všichni mezi tím kýváme hlavami a říkáme si: „No jo, oni to řekli hezky, ale stejně se nic nezmění.“¨Kdybych chtěl být opravdu zlý, mohl bych se podívat na to, jak to u nás chodí doopravdy. Na hledání výmluv, téměř na cokoli. Podívejte se, kolik článků poslední dobou líčí různorodé potíže podnikajících. Přitom jde o prostý vliv trhu, přitom je to jen nekonečná změť stesků. Koukněte se na politiky, sice říkají, že makají, ale stejně hledají výmluvy a svádí vše na někoho jiného. Kdyby tomu tak nebylo, tak by ty televizní debaty ani nestihly vykrýt čas oběda. My pracujeme na tom, abychom dokázali, že za nic nemůžeme. My pracujeme na tom, abychom našli důvod, proč to nejde. My pracujeme na tom, abychom přesvědčili svět, že chyba je vždycky někde jinde.

A pak někdo přijde a řekne, že bychom měli víc pracovat. Vždyť my pracujeme!

Masaryk by se dnes nejspíš divil, kam až jsme to dotáhli. Takhle hluboko! Jak z jeho krásné představy o národě, kde každý mluví s láskou o svém povolání, zbyla společnost, kde každý mluví s nechutí o svém zaměstnavateli. Kde se hledají cesty, jak dělat míň, ne víc. Kde se úspěch měří tím, jak brzy se dá jít do důchodu, ne tím, co všechno se dá vytvořit.

Takže komu dát za pravdu? Navrátilovi, který říká, že jsme vlastně líní a málo výkonní? Nebo Urbanovi, který říká, že práce je práce odsud, potud?

Pravda je jako obvykle někde uprostřed. Jenomže my Češi nemáme rádi, když je pravda uprostřed. My chceme jasnýho vítěze a jasnýho poraženýho. Chceme vědět, kdo za to může. A nejradši bychom, aby to byl někdo jinej než my. Stačí se podívat tady do diskuzí. Tady je ovšem vítěz každý, protože v zásadě nejde...o život.

Takže si to shrňme:

Jsme líní? Trochu jo.

Můžeme za to? Trochu jo.

Změní se to? Ani náhodou.

Protože změna by znamenala přiznat si, že ti nešťastní a otrávení lidé kolem nás jsme hlavně my sami.

A to by bolelo.

PS: Asi se budu muset na sebou taky zamyslet a přestat psát, a jít fakt dělat něco užitečného :) Jenže, co, v penzi, když já nic jiného neumím... :)