Vzorně nevzoroví

Tentokrát tak trochu mezinárodní kabaret o tom, jak každá země ctí hrdiny jinak: všude stejně absurdně. Přesně takové výsledky přinesl poslední průzkum. Odkaz dole v článku. A ke střetu o pojetí hrdínů se vrátím ještě jednou.

Děkuji panu Turnerovi za inspiraci.

V zemi, kde i hory vypadají, že přestaly už kdysi dávno růst, protože „vertikální ambice jsou přece jenom taková rakouská úchylka“, se psycholové a mediální mágové rozhodli uspořádat anketu, ve které si národ zvolí své vzory. A národ na to reagoval s energií člověka, který právě zjistil, že dotazník má dvě strany: „Já? a vzor?“
Téměř 42 % lidí odpovědělo způsobem, který by se dal shrnout jako: „Nikdo. Nevím. Já sám. Tohle je nějaká past.“ Kdopak to chce vědět?

Česká republika se tak stala prvním státem, kde je nejpopulárnějším životním vzorem vlastně prázdno. Takové ta hezké, uklizené, české....
Pro srovnání: když se Američané ptají na vzory, jmenují Lincolna, Einsteina, nebo prostě „moji mámu, protože je bojovnice“. Britové jmenují Churchilla, Shakespeara, nebo „babičku, protože přežila válku a ještě pekla koláče“. Francouzi jmenují de Gaulla, Piaf, nebo „stávkujícího železničáře, protože měl odvahu“.

A Češi? „No… asi nikoho.“
Je v tom jistá poetická konzistence. Národ, který má v hymně řádek „kde domov můj“ , ještě s otazníkem, nejspíš logicky nebude mít jasno ani v tom, koho obdivovat. Ne, neberte mne prosím doslova...vůbec nechci naší hymnu zpochybňovat.

Maminka byla „maminka“ – měkká, laskavá, voňavá. Otec byl „otec“ – pevný, úřední, jako kolonka v rodném listě. Maminka je cit. Otec je instituce. A oba dohromady tvoří nejspolehlivější morální infrastrukturu země, která funguje i bez evropských dotací.
V tom jsou si Češi podobní s ostatními zeměmi: rodiče vedou všude. Ale zatímco Němci svým rodičům děkují za „pořádek a disciplínu“, Poláci za „víru a odvahu“, Češi děkují rodičům hlavně za to, že „nás nechali na pokoji a nenutili nás do ničeho“. Je to láskyplný nihilismus. Velmi lokální variace na rodinu..

A pak přišla kategorie, která by v jiné zemi vyvolala paniku: politici jako životní vzory. V Česku?
Respondenti jmenovali všechny od Karla IV. po Zelenského, od Marie Terezie po Reagana. A samozřejmě se našel i jeden člověk, který tam napsal Hitlera, protože „ať mají v tom ústavu o čem přemýšlet“.
Jenže tady začíná ten opravdu mezinárodní cirkus. Protože když se ve světě dělají podobné ankety, politici se tam objevují taky — ale vždycky jinak. V USA lidé jmenují prezidenty jako superhrdiny: Washington osvobodil národ, Lincoln ho sjednotil, Kennedy inspiroval, Obama symbolizoval naději. Tam politik se rovná mýtus. Každý prezident má svůj monument, svůj citát, svůj film. Politici jsou tam ikony jako rockové hvězdy jen s menším počtem drog a větším počtem dronů.
V Británii se ctí Churchill, Thatcherová, možná i Blair (ale jen v dobře nasvětlené místnosti). Britové obdivují politiky, kteří „zachránili národ v temných časech“. Nebo aspoň výrazně promluvili. Nejlépe v plášti. S doutníkem. Zatímco bombardovali. Ve Francii je de Gaulle vzor, protože „vrátil Francii důstojnost“. Macron se snaží dostat do stejné kategorie, ale zatím je spíš v kategorii „politik, který vypadá dobře na obálce, ale zevnitř to páchne slzným plynem. V Německu se politici moc nectí, protože „to se nám jednou už nepovedlo“. Tam vzorem bývá spíš „soused, co třídí odpad správně“ nebo „automechanik, co opraví motor podle manuálu“.
A pak je tu Česko.

Prezident se stal nejčastějším vzorem. Češi mají zvláštní slabost pro představu, že existuje tatínek národa, který má klíče od Hradu, ví, kde se vypíná inflace, a umí uklidnit národ jen tím, že se postaví k mikrofonu a řekne „Dobrý den“.
Je to takový český Marvel hrdina, jen s menším rozpočtem a větším množstvím tiskových konferencí.

V žebříčku se objevili i další političtí „hrdinové“, kteří by v normální zemi skončili maximálně jako postavy v loutkovém divadle:

• Ministr řečník, který dokáže mluvit hodiny a nic neříct. *(V Británii by dostal ocenění. V Česku je vzor.)
• Ministr excel, který věří, že svět lze zachránit tabulkou. (V Německu běžný standard. V Česku mystik.)*
• Ministryně selfie, který má víc fotek než rozhodnutí.(Ve Francii normální. V Česku progresivní.)
• Ministr historický, který se narodil o 200 let později, než by mu slušelo. (V Polsku by vedl stranu. V Česku je kuriozita.)
• Ministr permanentní opozice, který nesouhlasí i s věcmi, které sám navrhl.(To je univerzální. Existuje ve všech zemích. Je to politické perpetuum mobile.)
  Celé to působí jako kabinet politických figurín, kde vosk teče, světla blikají a průvodce říká: „Nebojte, to je normální, to je interaktivní expozice.“
  A pak je tu zvláštní fenomén: politik, kterého lidé obdivují, i když ho nikdy nevolili. To je čistá česká magie. Něco mezi folklorem a placebo efektem. Ve Francii takový politik neexistuje — tam se obdivuje jen ten, kdo vyhrál. V Americe taky ne — tam se obdivuje jen ten, kdo má svou hvězdu na Hollywood Boulevard.
• Ale v Česku? Tam můžete být vzorem, i když jste v opozici, v penzi, nebo v base.

Mezitím v panteonu národního pocitu vede Karel Gott, protože samozřejmě; Zdeněk Svěrák těsně za ním, protože taky samozřejmě mluví tiše a bez agresí v každém věku i směru;Arnold Schwarzenegger nebo Keanu Reeves. Keanu Reeves je totiž vzorem i pro lidi, kteří žádné vzory nemají.To je další rozdíl.
V USA lidé jmenují Oprah, Beyoncé, nebo Toma Hankse. Živoucí symboly úspěchu, empatie a šarmu. V Británii jmenují Davida Attenborougha, Stephena Fryho, nebo královnu (už méně, ale stále). Ve Francii jmenují Brigitte Bardot, Zinédina Zidana, nebo „toho pekaře, co má tu nejlepší bagetu v arrondissementu“. V Japonsku jmenují Mijazakiho, slavné olympioniky a... nikoho dalšího, protože ctít jednotlivce příliš nahlas je neslušné.
A v Česku? Gott. Svěrák. Schwarzenegger. Reeves. Tedy: zpěvák, který zpíval všem režimům. Scenárista, co napsal pohádky všem režimům. Kulturista, co se stal guvernérem. A herec, co je hodný na internetu.
Je v tom zvláštní, mírně melancholická logika.

Ježíš dostal sedm hlasů. To je méně než Gott. To je groteska, kterou by nevymyslel ani Lábus. Pro kontext: V USA by Ježíš dostal minimálně 25 % v každém jižním státě. V Polsku by byl automaticky v top 3. V Itálii by byl mezi vzory, i kdyby anketa byla jen o fotbalistech. Ale v Česku? Sedm hlasů.

Sportovci dostali dvě procenta. Z toho většinu Jágr. Zbytek sportovců se pravděpodobně ztratil někde mezi reklamou na pivo a charitativním kalendářem. Opět srovnání: V USA by sportovci vedli žebříček. Michael Jordan, Serena Williams, LeBron — to jsou národní ikony. V Brazílii by Pelé a Neymar dostali víc hlasů než politici, herci i svatí dohromady. V Argentině by Maradona vyhrál i posmrtně. Ve Španělsku by Rafael Nadal byl prezidentem, kdyby chtěl.
V Česku? Jágr. Protože hrál hokej dlouho. A má rád mladé modelky. A má vlasy jako z osmdesátek. To je v podstatě český ideál: nevzdávat se. Ani Vegas. Ani účesu.

A tak průzkum ukázal, že Češi vzory nemají. A když mají, jsou to rodiče. A když nejsou rodiče, tak prezident. A když není prezident, tak Gott. A když není Gott, tak nikdo.
Ale ve světě to není o moc lepší — jen jinak absurdní.
Američané mají příliš mnoho vzorů, takže se jim všichni rozpustili do brandů. Britové mají vzory, ale jen mrtvé, protože živí jsou „kontroverzní“. Francouzi mají vzory, ale nesouhlasí s nimi, protože nesouhlasit je francouzské. Němci raději vzory vůbec nemají, ať se neopakuje minulost. A Češi?
Češi mají vzory, ale nechtějí to přiznat nahlas. Protože přiznat obdiv = ukázat slabost. A ukázat slabost = pozvat osud, aby vám vzal i to poslední.
Je to groteskně krásné. Národ, který se tváří, že nikoho nepotřebuje, ale zároveň se nechá dojmout písní o motýlích křídlech. A který mezinárodně patří do rodiny národů, jež své hrdiny buď zbožňují, nebo popírají — ale nikdy je prostě jen... nemají.
Možná právě proto je ten český přístup tak zvláštní. Není to cynismus. Není to ani skromnost. Je to prostě nechci se spálit . A to je taky druh moudrosti. Trochu smutné. Ale funkční. A velmi, velmi naše.