Vyluxované třídy a uříznutá křídla

Je to vlastně srdcervoucí tragédie, nad kterou by jeden uronil slzu velikosti hrachu. Chudáci gymnazisté, tito uměle pěstovaní skleníkoví exoti vzdělávacího systému, jsou už v útlém věku jedenácti let surově vytrženi ze zdravého..

a zcela přirozeného ekosystému české základky

Máme na českých základkách skryté zástupy Einsteinů, nebo Gaussova křivka právě propadla těžké depresi?

Nová studie bije na poplach kvůli „zbytkovým“ talentům, které nestihly včas prchnout na víceletá gymnázia a ti teď přicházejí o kontakt s krystalickou průměrností. Je načase gymply zrušit, uříznout křídla těm, co už umí létat, a nastolit konečně spravedlivý inkluzivní ráj, kde je zvládnutí trojčlenky jízdenkou k Nobelově ceně? Přečtěte si novou glosu o dokonalé paralýze českého školství, ambiciózních rodičích v SUV a o tom, proč po bezmála třiceti letech strávených v ředitelně musím suše konstatovat tu nejkrutější pravdu ze všech: žádné magické řešení totiž zkrátka neexistuje.

Jsou nekompromisně uvrženi do elitářské izolace, kde nikdy nepoznají ten opojný, téměř meditační pocit, když se celá třída pětačtyřicet minut pokouší kolektivně pochopit, jaký je vlastně rozdíl mezi sčítáním a odčítáním zlomků.

Tímto brutálním vyčleněním z hlavního vzdělávacího proudu jsou nenávratně ochuzeni o ty pravé, syrové podnětné dopady inkluze. Nikdy nezažijí adrenalinové chvilky, kdy je vrcholem pedagogického úspěchu daného dne fakt, že se o přestávce nikdo nezraní kružítkem a asistent pedagoga úspěšně zabránil demolici čehokoli. Jak pak tito odchovanci víceletých gymnázií mají v dospělosti navazovat sociální vazby s většinovou populací? Budou naprosto odtrženi od skutečného mentálního stavu společnosti, absolutně neschopni pochopit, jak vypadá průměrnost v její nejkrystaličtější a státem posvěcené podobě.

Tato sociální izolace má ovšem fascinující statistické trhliny. Gaussova křivka normálního rozdělení se musí při čtení takových studií otřásat v samých základech. Jestliže ona opuštěná polovina „kvantitativně nadaných“, která z nějakého důvodu na základkách zbyla, tvoří necelá 4 procenta tamních žáků (podle odborné studie), znamenalo by to, že v české populaci máme bezmála 8 procent matematických géniů. Pan Gauss přitom pro skutečně nadané jedince počítá s pouhými dvěma procenty. Evidentně jsme národ skrytých Newtonů a Einsteinů.

Nebo je pravda mnohem prozaičtější: ono „kvantitativní nadání“ v pojetí moderních analýz znamená, že žák zvládne vypočítat trojčlenku bez použití mobilní aplikace a dokáže si v hlavě ověřit slevu v supermarketu, což z něj v dnešním inkluzivním ráji okamžitě dělá adepta na studium kvantové fyziky. K tomu jak to je se vrátím v článku konfrontující stávající výsledky PISA.

A proč nám vůbec ti „zbytkoví“ nadaní na základních školách zůstávají, když nedosáhli na spásný břeh gymnázia? Odpověď je krystalicky cynická.

Přijímací zkoušky už dávno nejsou testem dětské geniality, ale spíše testem ambicí, stavu bankovních kont a vytrvalosti rodičů při placení nekonečných přípravných kurzů. Ten opuštěný zbytek na základkách z velké části tvoří ti skutečně chytří, kteří testy zcela záměrně a nenápadně sabotovali. Včas totiž pochopili, že ztratit dětství každodenním dojížděním a biflováním latinských názvů bezobratlých jen proto, aby si maminka mohla v kavárně před kamarádkami nad bio latté povzdechnout, jak má talentované a geniální dítě, za to prostě nestojí.

Odborníci tedy bijí na poplach, think-tanky produkují pestrobarevné grafy a řešení, které se potichu vznáší mezi řádky všech podobných zpráv, je typicky české a dokonale rovnostářské. Zrušme víceletá gymnázia! Když totiž nedokážeme v rámci našeho systému naučit všechny létat, je zdaleka nejspravedlivější uříznout křídla těm, co už to umí. Nechci tím říct, že by zrušení selekce v jedenácti letech bylo špatným krokem. Právě naopak, pokud by....následoval celý komplex kroků, který je právě v dnešní společnosti totálně utopickou verzí s řízenou sepukou vládních politiků, pokud by se nečeho takového dopustili.

Nechci tím říct, že by zrušení selekce v jedenácti letech = tedy víceletých gymnázií bylo špatným krokem. Právě naopak, pokud by...následoval celý komplex kroků, který je právě v dnešní společnosti totálně utopickou verzí s řízenou sepukou vládních politiků, pokud by se nečeho takového dopustili.

Raději tedy budeme dál řešit, aby nikdo nevyčníval a nedemoralizoval hejno. Tím se onen chybějící „mentální stav společnosti“ konečně spravedlivě rozlije do všech učeben. Všichni pak budou mít naprosto stejné, tedy absolutně průměrné, šance na svůj další rozvoj.

A jaké je tedy ono magické, spásné řešení celé této vzdělanostní tragikomedie?

Při střízlivém pohledu na současnou realitu musím suše konstatovat jediné: nejspíš neexistuje. Když totiž člověk stráví bezmála třicet let snahou budovat z ředitelny smysluplnou školu, snaží se do výuky přinášet skutečné inovace a propojovat v projektech odlišné dětské světy, získá k těmto zaručeným systémovým vizím nevyhnutelně velmi silnou imunitu. Dnešní společnost je ve vztahu ke školství absolutně paralyzovaná vlastním pokrytectvím.

Na jedné straně stojí ambiciózní rodiče, kteří budou své potomky dál neúnavně hnát do náruče víceletých gymnázií, protože ta pro ně představují jedinou společensky akceptovatelnou záruku, že jejich dítě nezůstane napospas oné děsivé, neuchopitelné průměrnosti. Na straně druhé stojí zkostnatělý státní aparát, který raději vyprodukuje další stoh metodických pokynů, nesrozumitelných GDPR formulářů a vzletných strategických dokumentů, než aby provedl jakýkoliv skutečný, bolestivý řez.

Zrušit víceletá gymnázia plošným byrokratickým dekretem by v dnešní době vyvolalo v řadách střední třídy regulérní občanskou válku. Rodiče, kteří investovali tisíce hodin a desetitisíce korun do nekonečných přípravných kurzů, by pravděpodobně zatarasili ministerstvo školství svými SUV. A ta druhá, teoreticky správná cesta – tedy plošně pozvednout úroveň a prestiž běžných základních škol tak vysoko, aby z nich už nikdo neměl potřebu hystericky prchat?

To je čistě utopický úkol na několik generací.

Vyžadoval by nejen gigantické finanční injekce, ale především naprostou změnu společenského vnímání učitelů a odvahu zbavit školy ubíjející byrokracie, která dnes spolehlivě vysává energii i z těch největších pedagogických nadšenců.

Na nic z toho tu dnes nikdo nemá politickou odvahu, potřebný rozpočet a popravdě už asi ani morální sílu. A tak budeme dál spokojeně přešlapovat v našem zatuchlém českém rybníčku. Budeme donekonečna zadávat a publikovat alarmující studie think-tanků, malovat absurdně pokřivené Gaussovy křivky o skrytých géniích na základkách a vesele předstírat, že systematicky zachraňujeme národní intelekt.

Skutečným výsledkem našeho snažení však zůstane jen to, že se nám vzdělávací systém definitivně a nevratně rozpadne na dva paralelní, naprosto nekompatibilní sociální světy, které se už v reálném životě nikdy neprotnou. A my se na to budeme, s pocitem dobře odvedené analytické práce, jen tiše a odevzdaně dívat.