Veš na sušence ragebaitu

Za mých bezmála třicet let v ředitelně jedné pražské školy jsem si vybudoval bláhovou iluzi, že mě rodičovská kreativita už nemá čím překvapit.

Přežil jsem křížové výpravy proti stopovému množství lepku ve školní křídě i partyzánské boje za zrušení rajské omáčky. Jenže to, co se dnes odehrává v digitálním éteru, degraduje naše staré dobré školní války na úroveň okresního přeboru.

Než se dostaneme k nejnovějším virtuálním hrozbám, připomeňme si jednu fakt biologickou kauzičku, která otřásla samými základy moderní pedagogiky: smrtelné nebezpečí školních tabletů. Zatímco my pošetilí pedagogové řešili digitální propast, kyberšikanu nebo ochranu dat, bdělé matky na WhatsAppu odhalily skutečného nepřítele. Vši! Zářící dotykový displej je zjevně novodobý teleport pro Pediculus capitis. Rodičovská argumentace byla tehdy naprosto neprůstřelná: jakmile se dvě nebohé děti skloní nad jedním sdíleným displejem, aby vyřešily příklad, paraziti dostanou povel k hromadnému výsadku. Displej je zřejmě nabíjí statickou elektřinou, potvory se odrážejí od tvrzeného skla a přeskakují z hlavy na hlavu s elegancí olympijského gymnasty. Kdo by se staral o to, jakou metodikou učíme zlomky, když nám z USB portů lezou hnidy, že?

A do této intelektuální stratosféry nyní vstupuje nejnovější fenomén: umělou inteligencí vygenerovaný ragebait. Virální aféra, kdy fiktivní rozzuřená matka ve fiktivním chatu požaduje celoškolní zákaz sušenek, protože je její dceři zakazuje a cizí děti ji nesmí o přestávce svádět nezdravým cukrem. Je to brilantní tah v boji o cukr a biovýživu. Stejně jako v šachu, i tady algoritmus chladnokrevně obětoval figurku zdravého rozumu, aby dal lidské soudnosti definitivní mat. Ta matka neexistuje. Sušenky v ohrožení nejsou. Je to jen syntetická návnada na vztek, navržená strojem tak, aby dokonale rezonovala s naším vnitřním Pavlovovým psem.

Když se do výroby takového cíleného vzteku pustí člověk, má to v sobě alespoň punc jakéhosi zvráceného řemesla. Zvlášť v politice. To si takový lidský stratég musí sednout, zapotit se a vymyslet, jak politického oponenta vykreslit jako křížence mezi naprostým diletantem a absolutním zlem. Musí pečlivě kalibrovat strach: ať už straší tím, že opozice plošně zabaví spalovací motory, nařídí povinnou konzumaci cvrčků, nebo ukradne lidem důchody. Je to sice manipulace hrubého zrna, ale pořád za ní cítíte ten pot, tep a zoufalou snahu urvat politické body. Jde o ruční, bytostně lidskou manufakturu na nenávist, kde občas tvůrce logicky přestřelí a stvoří místo děsivé hrozby jen prachobyčejnou trapnost.

Zato když do politického ringu vypustíte umělou inteligenci, stává se z ragebaitu chladný, vysoce optimalizovaný průmyslový velkovýkrm. Už nepotřebujete žádného marketéra s propisovacím perem. Stačí nakrmit generativní model jednoduchým promptem: „Vygeneruj sérii fiktivních konverzací a uniklých dokumentů, které dovedou voliče k nepříčetnosti, zcela zničí důvěryhodnost kandidáta XY a vyvolají absolutní paniku.“

Stroj to vyplivne za tři vteřiny, bez skrupulí a bez mrknutí křemíkového oka. AI nemá svědomí, nezná morální kocovinu. Jen dokonale spočítá rovnici pro maximální občanskou hysterii. Zatímco člověk má své limity, algoritmus přesně ví, jaká kombinace klíčových slov, smyšlených afér a syntetických důkazů nám uvaří mozek a donutí nás s pěnou u úst sdílet, lajkovat a politicky nenávidět na život a na smrt.

A my rozzlobeně štěkáme přesně na povel. Jako člověk, který školí učitele a řeší úskalí AI ve vzdělávání, sleduji tento masový výplach s mrazivou fascinací. Skutečná hrozba totiž nesedí na displeji tabletu ani v palmovém tuku ovesné sušenky. Skutečnou hrozbou je naše bezbřehá ochota rozčilovat se nad něčím, co si křemíkový mozek vycucal z jedniček a nul.

Zlaté staré časy, kdy jsme si své nesmysly museli poctivě vymýšlet sami a prát se za ně na třídních schůzkách tváří v tvář. Podtitul mé knihy Každý blázní po svém už v éře generativní umělé inteligence vlastně neplatí. My už totiž neblázníme po svém. Zcvokli jsme přesně tak, jak nám to naprogramuje algoritmus.