Veřejný zájem podle dvou kuchařů a kuchařinek

Veřejný zájem je zvláštní pokrm. Vaří se podle dvou kuchařek, které se navzájem nečtou, ale obě tvrdí, že mají originální recept, i když obě nakonec vytvoří cosi jako lektvar, který by nechutnal ani Jeníčkovi s Mařenkou.

Kuchařka první: paní Eulálie Zamlčenková a soudce Jirka Zásada

Stát se jednoho dne rozhodne, že by rád věděl, kdo financuje neziskovou organizaci, která tak ráda mluví o veřejném zájmu.
Logická otázka. Jenže do kuchyně vstoupí paní Eulálie, ředitelka neziskovky, a s úsměvem pronese: „Soukromí dárce je přednost.
Transparentnost je krásná věc, ale jen když se hodí.“

A stát, který tak miluje formuláře, výkazy a povinnosti, na to vydá zákon. Ukuchtí jej ve veřejném zájmu. Protože tady nejde o běžného občana. Tady jde o dárce.
Jenže pak se to dostane na stůl Jirkovi Zásadovi z Ústavního soudu Slovenské republiky.
Otevře Listinu, podívá se na právo na soukromí a řekne:

„Veřejný zájem nemůže převážit nad právem jednotlivce na soukromí.“ Hotovo.
Jasné, stručné, ústavní.
Veřejný zájem se tu nevaří, ale váží — a když je lehčí než právo jednotlivce, prostě se odloží zpátky na polici. A tak prostě veřejný zájem přestane platit, a hotovo. Jedinec je chráněn více než veřejný zájem státu.

Kuchařka druhá: pan Karel Dobrotivý a paní Digitalie Nadšená

A pak otevřeme druhou kuchařku.
Tu, kterou píše pan Karel Dobrotivý, muž, který věří, že veřejný zájem je univerzální omluvenka a kolektivní výchova všech ve jméně pokroku tím jediným správným krokem. A jeho kolegyně paní Digitalie Nadšená považuje Listinu za starý recept, co se už nenosí. A výchova dětí musí být vždy jen v tom nejlepším zájmu...Ale koho?

Podle jejich kuchařky je veřejný zájem multifunkční koření.
Hodí se na všechno:

• na GDPR
• na rodiče
• na děti
• na soukromí
• na odpovědnost
• na to, aby se nemusela psát dokumentace

A tak se v rámci „kolektivního dobra“ rozhodne, že škola zřídí nezletilému dítěti účet u poskytovatele digitálních služeb.
A rovnou i u AI.
Bez rodičů.
Bez souhlasu.
Bez vysvětlení.

Ale zato s razítkem. A když se rodič ptá, jak je možné, že jeho dítě má digitální identitu, kterou nikdy neschválil, pan Karel Dobrotivý odvětí:„Veřejný zájem. A navíc to dělají všichni.“

To je argumentace, kterou by soudce Jirka Zásada označil za ústavně kreativní. paní Digitalie Nadšená ji označí za moderní přesně ve znění digitálního pokroku.

Dvojí metr jako veřejná služba

A tak tu máme tři kuchařky a jednoho soudce:

Kdo	Jak chápe veřejný zájem
Soudce Zásada	Omezující princip. Nesmí porušit práva jednotlivce.
Paní Zamlčenková (neziskovka)	Soukromí dárce je posvátné. Transparentnost je volitelná.
Pan Karel Dobrotivý (školství)	Magické zaklínadlo. Může porušit cokoliv, pokud to zní moderně.
Paní Digitalie Nadšená (digitalizace)	Práva jsou flexibilní. Hlavně že to má appku.

A mezi nimi stojí dítě.
Nezletilé.
Bezbranné.
S účtem u poskytovatele, o kterém skoro nic neví.
A s profilem u AI, který zná jeho emoce líp než rodiče.

Je to OK? Samozřejmě že ano. Vždyť žijeme v době, kdy:

• soudce chrání jednotlivce před státem,
• neziskovka chrání dárce před veřejností,
• pan z ministerstva chrání stát před jednotlivcem,
• paní digitálem ojíněná chrání inovace před právem,
• a škola chrání dítě před rodičem.

A veřejný zájem?
Ten se přizpůsobí tomu, kdo zrovna drží vařečku.

Následuje: Kdyz FARA fárá ...po česku

Notebook LLM na základě vlastního textu