Už zase stínové manévry

Když se v České republice začne mluvit o zrušení deváté třídy základní školy, zdá se na první pohled, že jde o ryze pedagogické téma.

Návrh, který v posledních letech opakovaně vynořuje z politického podhoubí tu vlevo a tu zase vpravo, má své zastánce i odpůrce, své argumenty pro i proti.

Při bližším pohledu se však ukazuje, že tato debata zdaleka není vůbec o vzdělávání. V době, kdy se politické spektrum pře o podobu státního rozpočtu, o výši důchodů a o to, kde vzít peníze na stále dražší provoz státu, je hra o devátou třídu především stínovým manévrem úskokem, který má odvést pozornost od skutečných rozpočtových problémů a nabídnout zdánlivě snadné řešení tam, kde žádné snadné řešení neexistuje.

Návrat evergreenu

Myšlenka zrušit devátou třídu není v českém prostředí nová. Deváté třídy byly v minulosti zrušeny až do roku 1984 a základní škola byla zkrácena na osm ročníků; povinná školní docházka však byla tehdy prodloužena na deset let. Nyní se tento návrh vrací v nové podobě. Vládní strany o něm jednaly již v březnu 2023, ministr školství Mikuláš Bek (STAN) se k němu stavěl otevřeně a v posledních dnech jej s obnovenou razancí prosazuje předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura (SPD). Připojil se i premiér Andrej Babiš (ANO), podle něhož „osm tříd základní školy stačí“.

Okamura svůj návrh opírá o lákavé číslo: zrušení deváté třídy by podle ekonomů přineslo do státního rozpočtu 50 miliard korun ročně, a to bez prokazatelného snížení kvality vzdělání. Úspory by podle něj pocítily i rodiny a mladí lidé by se mohli dříve zapojit do pracovního trhu. Otázkou je, odkud to ten klučina ví. Žádné zvláštní studie, prostě jsme to číslo vypustili do parlamentních kuloárů.

Argument zní na první poslech přesvědčivě. Padesát miliard je částka, která by dokázala zacelit nejednu rozpočtovou mezeru. Právě v tom je ale zakopán pes.

Rozpočtová nouze jako kulisy

Současná česká politická scéna se nachází ve složité rozpočtové situaci. Nároky na výdaje rostou: od důchodů přes platy ve veřejném sektoru až po investice do infrastruktury. Každý politik hledá způsoby, jak ušetřit, aniž by přitom přišel o voličskou přízeň. Do tohoto napjatého prostředí zapadá návrh na zrušení deváté třídy jako hotový ideální nástroj: slibuje obrovské úspory, ale nezní jako klasické „škrtání“ naopak, může být prezentován jako modernizační reforma.

Právě proto je třeba na něj pohlížet s podezřením. Není to reálný návrh na zlepšení školství, ale rozpočtový trik. Okamura sám přiznává, že „nad tímto návrhem je v podstatě shoda“ a že „i pan premiér a ostatní se vyjádřili, že se jim ten návrh líbí“. Shoda napříč politickým spektrem na tak zásadní změně? To by mělo být varovným signálem už samo o sobě.

Protiargumenty, které nezaznívají dost hlasitě

Proti návrhu se staví ministr školství Robert Plaga (za ANO), který upozorňuje, že na školství nelze nahlížet pouze optikou možných úspor. Podle něj je krátkozraké dívat se na už tak podfinancované školství tímto způsobem. Plaga také připomíná, že Okamura není členem vlády a jeho návrh není součástí vládního programového prohlášení. Že by...už se perou?

Odborná obec je vůči návrhu rovněž skeptická. Tři čtvrtiny ředitelů základních i středních škol zrušení devátých tříd odmítají. Proti jsou také Unie školských asociací a organizace EDUin. Učitelé varují, že žákům by jeden rok vzdělávání chyběl. Deváté třídy dnes zaměstnávají přibližně deset tisíc pedagogů, jejich případné uvolnění by sice mohlo řešit nedostatek učitelů jinde, ale otázkou zůstává, zda je to správný způsob, jak s učiteli nakládat.

Klíčový je však Plagův postřeh, že slibované úspory jsou „nereálné a i potenciálně velmi vzdálené“. Návrh totiž obvykle nepočítá s tím, že by se povinná školní docházka zkrátila, naopak, často se mluví o jejím prodloužení o dva roky na střední škole. Pokud by žáci museli povinně absolvovat dva roky střední školy, jaké by to mělo rozpočtové dopady? A než to pánové a dámy projednají, tak tu bude nová vláda, a kdo ví, zda ne až ta třetí v pořadí.

A co přijímací řízení, která by se musela zásadně změnit? Reálná úspora by tak byla podstatně nižší, ne-li nulová.

Stínový manévr

Proč tedy návrh na zrušení deváté třídy stále přežívá? Odpověď je nasnadě: je to dokonalý stínový manévr. V době, kdy se politici nemohou shodnout na skutečných rozpočtových prioritách na tom, zda šetřit na důchodech, na zdravotnictví, na obraně, nebo naopak zvyšovat daně – přichází návrh, který všechny tyto těžké otázky obchází.

Místo aby se vedla nepříjemná debata o tom, kde skutečně ušetřit a kde naopak přidat, nabízí se zdánlivě jednoduché řešení: zrušme celý ročník. Tím se problém přesouvá z rozpočtové roviny do roviny pedagogické, kde je snazší argumentovat „efektivitou“ a „modernizací“. Diskuse o kvalitě vzdělávání, o budoucnosti dětí, o smyslu deváté třídy: to vše slouží jako kouřová clona pro to, že nikdo nechce říct nahlas, kde se mají opravdu brát peníze.

Okamura sice tvrdí, že úspora 50 miliard přijde „bez prokazatelného snížení kvality vzdělání“, ale toto tvrzení je v lepším případě spekulace, v horším účelová lež. Kvalita vzdělání se nedá změřit jednoduchou účetní matikou. Každý rok strávený ve škole má svůj smysl, ať už v podobě znalostí, sociálních dovedností, nebo prostoru pro dospívání a rozhodování. Jak trefně poznamenal jeden z diskutujících, “děti mají už teď problém se rozhodnout, co budou jednou dělat jako dospělí, a my jim ten čas ještě zkrátíme“.

Debata o zrušení deváté třídy není debatou o školství. Je to debata o prašulích, která se schovává za pedagogiku. Ten Klaus, ač mu tu mnozí nemohou přijít na jméno, měl už tenkrát pravdu.

V době, kdy politici hledají snadné odpovědi na složité otázky, představuje tento návrh dokonalý úhybný manévr: slibuje obří úspory, vyvolává vášnivou diskusi, ale ve výsledku odvádí pozornost od toho podstatného – od potřeby poctivě pojmenovat rozpočtové priority a nést za ně politickou odpovědnost. Prostě je to jako vždycky. Školství dokáže každý ukecat.

Skutečná reforma školství si zaslouží víc než účelové škrtání. Zaslouží si promyšlenou koncepci, která bude vycházet z potřeb dětí a společnosti, ne z momentální rozpočtové nouze. A skutečná rozpočtová odpovědnost si zaslouží víc než smogovou vlnu: zaslouží si odvahu říct nahlas, kde a proč se má šetřit, a kde naopak investovat.

Dokud bude politická reprezentace místo toho hrát hru o devátou třídu, bude to znamenat jediné: kecy zase vyhrály nad realitou. Není to tak vlastně dneska už skoro ve všem?