Triumf pologramotných elit, dav a nadpisy, ale problém jsou ... náctiletí

Máme my dospělí vůbec ještě sebemenší právo mluvit dětem do čtenářské gramotnosti? Já vím, že takto položená otázka vyvolá hodně pnutí… a to je moc dobře…

S jakou nestoudnou drzostí se neustále pasujeme do role pohoršených, moudrých mentorů, když my sami nedokážeme udržet pozornost u souvislého textu déle než průměrně vyvinutá akvarijní rybička? Ruku na srdce, naše generace káže o literatuře a hlubokém porozumění, zatímco si při večerním scrollování na toaletě nedokážeme přečíst ani návod k použití nového kávovaru.

Zoufale a nahlas lomíme rukama nad statistikami, které říkají, že čtvrtina patnáctiletých nerozumí ani krátkému textu. Pan Urban má ve svém sloupku naprostou pravdu, když břitce glosuje, že je to vlastně fantastická zpráva pro banky, korporace a pojišťovny. Nemám k tomu moc co dodat. Celý náš moderní ekonomický systém je totiž bytostně závislý na tom, že smluvní podmínky psané drobným písmem beztak nikdo nečte. Jenže pan Urban je ve svém hodnocení ještě pořád sakra velký optimista. Tiše totiž předpokládá, že alespoň ti vysoce placení manažeři, elitní právníci a akademici na druhé straně barikády ty stohy textů pořád ještě pečlivě studují a rozumí jim.
Skutečnost je ale nepoměrně absurdnější a děsivější. Žijeme ve světě, kde neuvěřitelných 80 procent dospělých slepě věří všemu, co jim během tří vteřin vygeneruje umělá inteligence či jakýkoli jiný zdroj textu. A nebavíme se tu o dětech, které opisují referát do zeměpisu. Bavíme se přesně o těch slovutných elitách, kterým AI klidně vyhalucinuje zcela neexistující judikáty a oni je s kamennou tváří a bez mrknutí oka odcitují u soudu, protože jsou zkrátka už příliš líní si ty primární podklady přečíst a ověřit. Zákazník odevzdávající naslepo svá práva se tak v soudní síni potkává s právníkem, který naslepo papouškuje algoritmus. Kruh dokonalé nevzdělanosti se uzavřel.
Při hlubším rozboru tohoto fenoménu se navíc ukazuje, jak úzce tato masivní rezignace na komplexní jazyk jde do souladu s jeho genderovými názory.

Pokud povrchní, zkratkovitá komunikace systematicky vytlačuje schopnost formulovat složitější a nuancovanější myšlenky, omezuje se tím i jakýkoliv prostor pro přesnou artikulaci našich identit, společenských rolí a vzájemných odlišností. Chybí nám jemná slovní zásoba pro hlubší diskuzi. Složité společenské fenomény degradujeme na hesla na transparentech. Vzniká tak vlastně zvrácená, dystopická rovnost: před nesrozumitelnou hypotéční smlouvou i před komplexní společenskou debatou jsme si všichni rovni – jsme jen stádo roztěkaných ignorantů toužících po tom, aby nám to někdo nakreslil v jednoduchém obrázku.

Jak totiž dnes reálně vypadá vrcholný intelektuální výkon průměrného, sebevědomého dospělého občana?

Zvládnout nadpis (ideálně ten clickbaitový), s maximálním kognitivním vypětím prolétnout první odstavec a pak, zcela zpitý falešným pocitem absolutní informační převahy, skočit rovnýma nohama přímo do internetové diskuse.

Tam už se statečně bojuje za pravdu. Plamenně a agresivně se tam reaguje na věci, které v textu nikdy nebyly, a úspěšně se domýšlí přesně to, co autor ani nestihl napsat, protože pisatel už po třetí větě ztratil nit. Těch „30 procent lidí úplně mimo text“ v našich diskusích je ještě mimořádně laskavý, analytický odhad. Realita je taková, že většina lidí diskutuje primárně s hlasy ve vlastní hlavě. A ty, jak známo napovídají dost roztodivně.
A my se pak divíme dětem? Děti se zkrátka jen velice efektivně učí našemu dospělému způsobu spotřeby informací: skenovat prostor, najít emoční spouštěč (nejlépe něco, co nás naštve), vytočit se do běla a okamžitě pálit rychlé, zkratkovité soudy. Hlubší porozumění nebo nedejbože namáhavé sledování struktury něčí argumentace vyžaduje kognitivní úsilí, které my sami ostentativně odmítáme vynaložit.

Jestliže dnes 45 procent žáků na základních školách absolutně plave v textu a nechápe souvislosti, není to tragické selhání jedné mladé generace. Je to jen absolutně přesné zrcadlo naší vlastní celospolečenské lenosti.

Ty děti nejsou hloupé; naopak, jsou dokonale a pragmaticky adaptované na svět, který nadobro ztratil trpělivost s kontextem. Zjistily, že pro přežití v této společnosti hluboké čtení prostě nepotřebují.

Očekávat od mládeže kritické a analytické myšlení v prostředí, které dnes a denně, systematicky a algoritmicky odměňuje jen povrchní plácání a nejrychlejší emotivní výkřik, je z naší strany vrcholné pokrytectví. Možná bychom tedy měli přestat fňukat nad výsledky PISA testů a přestat si hrát na strážce tradiční vzdělanosti.

Nakonec nám stejně, jak správně tuší pan Urban, nezbude nic jiného, než si posílat jen ty barevné smajlíky. Na to, abyste dali rozzlobený obličejíček pod článek, který jste v životě nečetli, a odklikli souhlas k nevýhodné smlouvě, vám totiž bohatě stačí ukázovák.

A víc náš mozek zjevně brzy ani potřebovat nebude.

Grok a Gemini