Supportni mne, čtenáři (čtenářko)

Jazyk je park bez plotu: vedle stoletých lip rostou anglicismy jako houby po dešti. Čeština už dávno neběží jen mezi „předsedou“ a „předsedkyní“, ale sprintuje mezi deadliny, mindsety a OMG momenty... Kdo se v tom má vyznat?

Poklad z hlubin webu

Pro našince či novináře bloudícího weby státní správy se občas poštěstí zavítat na portál Ministerstva školství. A mezi množstvím výzev, vyhlášek a tiskových zpráv tam lze nalézt vpravdě archivní poklady. Třeba oficiální Metodiku genderově vyváženého vyjadřování. Na první pohled seriózní dokument, na který se lze odvolat. Až na to, že jeho poslední revize pochází z roku 2010 a formátem i obsahem dokonale odráží dobu svého vzniku.

A právě tento nález je dokonalým úvodem do nekonečného seriálu o češtině a genderu. Je to, jako kdyby vám někdo v roce 2025 s velkou slávou představil nejnovější smartphone, který ale uvnitř běží na Windows 95 a má vytáčené připojení k internetu – v době, kdy je skutečný problém úplně jinde.

Svět, který zmizel (a jeho staré starosti)

V té době:

• Top hit českých rádií byl „Až já budu velký“ od M. Žbirky.
• Největší technologickou novinkou bylo, že iPhone konečně dostal přední kameru.
• O umělé inteligenci se mluvilo hlavně ve sci-fi filmech.
• A my jsme s vážnou tváří řešili, zda říkat „vědkyně“ nebo „žena-vědec“, lékař nebo lékařka. A dnes nám z toho vychází lékařka Jana Global.

Do tohoto světa tenkrát vstoupila původní příručka. Byla to doba pionýrská, plná nadšení a prvních krůčků. Fráze „genderově vyvážené vyjadřování“ zněla pro většinu Čechů stejně exoticky jako „surfování na poušti“. Dnes je situace jiná. Debata se posunula od otázky „Máme vůbec přechylovat?“ k mnohem komplikovanějším „Jak v češtině elegantně a galantně zahrnout nebinární osoby?“. Ale to je pořád jen debata v zaběhlém kolejišti. Zatímco příručka ministerstva citlivě balancuje mezi „předsedkyní“ a „předsedou“, skutečný vlak českého jazyka už dávno vykolejil a uhání zcela jinou krajinou.

Naše nová anglo-česká domovina

Protože zatímco jsme se hádali o „ministryni“, stalo se něco mnohem radikálnějšího. Český jazyk byl tiše a masově kolonizován. Dnes už běžně supportujeme své manželky (dnešní post), gratulujeme kolegům k successu, naworkshopu chválíme jejich smart prioritizaci a týmový mindset, který vychází z konkrétního use casu. Čteme články, kde je na pět set slov sto sedmdesát počeštěných anglikanismů, až máme pocit, že čteme šifrovanou depeši.

Kolegové, nezlobte se, to už je fakt na… a už to není ani moc vtipné, o tom psát. Kde jsou časy, kdy nás trápilo jen „předsedové a předsedkyně“? Dneska píšeme posty, kde se lajkuje, šeruje a komentuje (to je docela v klidu), zatímco kolegovi pingneme ohledně deadlinu. Wow. OMG. LOL. To není invaze, ale okupace a nikoli dočasná.

Současný guláš názorů (aneb Boj na dvou frontách)

Tento dvojí rozkol: mezi živoucí současností a oficiální minulostí, a mezi genderovými válkami a anglickou invazí se odráží v tom, jak se česká společnost rozdělila. Dnes už ne na tři, ale na zoufalé kmeny bojující na dvou frontách zároveň:

• Tábor jazykových tradicionalistů (Řeč je řeka! A teče z Komenského, ne ze Silicon Valley!“): Tito lidé považují jakoukoli změnu za útok. Pro ně je „supportovat manželku“ horší zločin než nedělat tečku za větou. I když zrovna tento skoro bonmot je fakt za hranou...vlastně nechci napsat čeho... Mají pocit, že jejich svět mizí pod náporem mindsetů a deadlinů, a tak se ještě zuřivěji drží pravidel z doby dávno minulé. Jejich nová oblíbená fráze zní: „To už ale překračuje všechny meze!“ Což zní hodně starosvětsky.

• Tábor hybridních realistů (“Jazyk má být agile a user-friendly!“) Tito lidé problém nevidí. Mluví plynule česko-anglicky, brainstormují o next steps a jsou totally cool s tím, že český jazyk potřebuje updatovat. K čemu je ta proklatá gramatika, i a y a ty čárky a háčky navíc! Genderové koncovky pro ně jsou přežitek, stejně jako puristické záchvaty. Důležité je, aby to fungovalo a mělo to impact.
• Tábor ministerstva ( Příručku z roku 2010 neměníme). A zde se kruh uzavírá. Tento tábor, jehož digitální relikvii jsme na začátku nalezli, objevil kouzlo časové smyčky. Zatímco venku zuří bitva o duši jazyka mezi Staročechy a Globálními hybridizátory, oni bezpečně hlídají opuštěný bunkr z první genderové války. Je to bezpečné, ověřené a dokonale irelevantní.

Co s tím? Možná bychom měli přestat točit nekonečný seriál o jednom starém dílu a začít psát scénář k současné epizodě.

Příručka pro 21. století by musela být dvojdílná.

Díl první: Jak nepohoršit, ale neznít jako robot z 90. let (ano, tam patří i to genderové vyvažování).

Díl druhý: Jak přežít v jazykové džungli, kde se z „use case“ stává „juzkejs“ a nikdo neví, jak to skloňovat.

A možná by měla začínat větou: „Vážení users, milí colleagues, přátelé a přítelkyně. Následující řádky jsou roadmapou terénem, který se mění rychleji, než ho stíháme draftovat. Někdy navrhujeme kompromis, někdy jen zoufale konstatujeme chaos. Keep calm and carry on. A hlavně – berte to s distance a špetkou sense of humour.“

Jazyk není jako vykopávka, kterou musíme konzervovat. Ani jako zahrada, kterou musíme oplotit. Je to spíš divoký park, kde vedle sebe roste stoletá lípa, nově vysazený javor, něčí zapomenutý gril, a skupinka teenagerů u něj právě říká, jak „cool“ ten park je a jaký má potential. A příručka by neměla být plotem s nápisem „Nekrmte angličtinu!“, ale spíš orientační mapou s poznámkou: „Pozor, zde se terén mění. Buďte opatrní, ale nebojte se jít dál.“

Tento text neodráží oficiální stanovisko žádné instituce. Všechny podobnosti se skutečnými příručkami, ministry, deadliny a jazykovými chimérami a monstry jsou zcela záměrné a bohužel naprosto accurate.