Strach v mramoru a betonu, dvě tváře téhož

Václav Havel kdysi poznamenal: Moc je anonymní a neosobní a přežívá jen díky naší ochotě ji hrát. Když se však podívám na současný svět, vidím, že tato hra má dvě tváře, které se odrážejí v sobě navzájem jako v zakřiveném zrcadle.

Na jedné straně je to strach autokrata, který se bojí slov; na druhé strach demokratického občana, který se bojí cizích tváří. Oba pramení ze stejného zdroje: z nejistoty a ztráty kontroly. Jenomže zatímco jeden strach je exhibicionistický a přehnaný, druhý je tichý, všudypřítomný a dlouho tabuizovaný.

Panika v mramoru

Když ruský prezident reaguje na několik aktivistů s transparenty jako na existenciální hrozbu, odhaluje víc, než by si přál. Není to síla, co mluví skrze zásahové jednotky a konfiskované cedule: je to panika. Režim, který ovládá armádu, tajné služby a státní televizi, by neměl mít důvod se bát hrstky občanů. Ale právě proto se bojí: protože ví, že jeho moc stojí na iluzi.

Tento strach je však logický. Totalitní systémy jsou ze své podstaty křehké, protože nemají žádné bezpečnostní pojistky. Když zničíte nezávislé soudy, svobodný tisk a opoziční strany, nezískáte pevný řád, ale dům z karet. Každý nesouhlas se pak stává signálem, že karty mohou spadnout. Strach z transparentu není strachem z papíru, ale strachem z narušení narativu: jediného lepidla, které udržuje rozpadající se impérium pohromadě.

Panika uprostřed betonu

Naše verze strachu je jiná, ale paradoxně stejně paralyzující. Neohrožuje nás slovo, ale tělo; ne transparent, ale přítomnost. Strach z migrace, z demografických změn, z proměny ulic a škol. Nebojíme se, že by nám vzali moc; my jsme tu moc už dávno rozmělnili v byrokracii a politickou korektnost kdovíjakého stupně. Bojíme se něčeho mnohem niternějšího: ztráty známého světa.

Tento strach má své kořeny v dlouhodobé iluzi. Po desetiletí jsme si namlouvali, že globalizace má čistý ekonomický přínos a že kulturní integrace proběhne sama, organicky. Přitom jsme zanedbali integrační politiku, podcenili sílu náboženských a kmenových identit a nechali veřejný prostor vyprázdnit. Když pak vidíme na sídlištích enklávy, které žijí podle vlastních pravidel, nebo slyšíme o náboženském tlaku na učitele ve školách, nejedná se o xenofobii, ale o poplach. Je to signál, že společnost nestíhá trávit to, co sama spolkla.

Dvě strany jedné mince

Tyto dva strachy nejsou oddělené. Jsou to dvě strany téže krize důvěry.

• Putinův režim ztratil důvěru v lid, a proto se bojí jeho projevu.
• Naše demokracie ztratila důvěru ve vlastní vyprávění o otevřenosti, a proto se bojí těch, kteří toto vyprávění konfrontují svou existencí.

Oba strachy jsou symptomatické: první je symptomem umírajícího autoritářství, druhý symptomem unaveného liberalismu. Oba však živí totéž: pocit, že elity nehrají férovou hru.

• V Rusku elity otevřeně lžou;
• v Evropě elity mlčí a přehlížejí.
• V obou případech občan cítí, že mu nikdo neříká pravdu. A právě tato prázdnota je největším živnou polem pro extrémismus.

Cesta ven

Neexistuje jednoduché řešení. Zde však leží zásadní rozdíl:

zatímco Putin musí svůj strach utopit v represi, my máme stále nástroje, jak svůj strach pojmenovat a řešit.

• Prvním krokem je přestat ho předstírat, že neexistuje. Strach z migrace není automaticky rasismus, stejně jako kritika Izraele není automaticky antisemitismus. Dokud si tato slova zaměňujeme, bereme si schopnost vést racionální debatu.
• Druhým krokem je znovunastolení kontroly: ne nad lidmi, ale nad procesy. To znamená jasná pravidla integrace, důraz na sdílené hodnoty (nikoliv jen na ekonomický užitek) a přiznání, že kultura není nepodstatná dekorace, ale páteř společnosti.
• Strach zmizí, až když občan uvidí, že stát není bezmocný a že veřejný prostor není k mání.

Putinův strach je svým způsobem směšný, protože je přehnaný. Náš strach je tragický, protože je opodstatněný. Ale oba nás učí totéž: strach je zrcadlo, ve kterém vidíme svou vlastní zranitelnost.

A pokud do něj budeme koukat dost dlouho, možná si uvědomíme, že silný vůdce nebo otevřená společnost se nepozná podle toho, že se nebojí, ale podle toho, co se strachem udělá. Zda ho vytěsní do mramorových paláců, nebo zda ho přetaví v politiku, která vrátí lidem jistotu, aniž by obětovala svobodu

.