S Kiplingem napodruhé do blogové džungle

Kdo zná Kiplinga, zná i tu věčnou pravdu: když nemáš argument, vezmi to přes člověka. Mnozí toto pravidlo povýšili na systém. Nejsou to to žádní hrubiáni, kteří by sprostě nadávali.

To ne. Jsou to elegantní bojovníci, šermíři s vytaseným perem a úsměvem na rtech. Jejich zbraň je prvotřídní: ironicky a slušně shodit inteligenci toho druhého.

Sledujeme-li tyto postavičky v jejich přirozeném prostředí, nemůžeme přehlédnout dvě arény, v nichž se cítí jako ryba ve vodě. První je virtuální svět politických debat, ten druhý je neméně krutý svět blogů a internetových diskuzí.

Politici aneb Účes jako program

V politice se jim daří nejlíp. Řečnické výkony jsou klenoty. Když oponent předloží suchá čísla o růstu nezaměstnanosti, nezačnou se dohadovat o statistice. To by bylo pod úroveň. Místo toho se shovívavě usmějí, pohladí si dokonale upravenou kravatu a prohlásí: „Vážený pane kolego, vaše naivní představy o ekonomice by možná obstály ve studentském kroužku, ale tady, v reálném světě, nám bohužel nepomohou.“ Řečeno je to mile, slušně, dokonce přátelsky. Jen ten význam je jasný: Jsi hloupý, jsi dítě, nechápeš to.

Když se novinář zeptá na nesrovnalosti v vlastním programu, politik nezaváhá. S lehkým povzdechem nad lidskou omezeností odvětí: „To je opravdu milé, že se tak detailně zajímáte o věci, kterým, jak se obávám, nemůžete rozumět v celé jejich šíři. Ale to je daň za to, že musíte psát pro všechny.“ Nenapadl profesi, nenadával. Jen prostě, slušně a s úsměvem naznačil, že reportér je na tuto problematiku prostě moc hloupý. Publikum se směje. Ironicky, vesele. Martin vítězí.

Bloger či spíše diskutér aneb Ty jsi ale snílek

Jeho druhá láska je blogosféra. Zde se ona postavička proměňuje v sarkastického komentátora, který s nadhledem glosuje názory ostatních. Jeho specialita? Reagovat na věcné příspěvky osobním znevážením.

Někdo napíše fundovaný text o ekologii. Místo věcné reakce se objeví komentář: „Děkuji za tento poetický výlet do říše fantazie. Vaše dětské nadšení pro zelené stromy je sice dojemné, ale až vyrostete do světa tvrdé energetické reality, jistě pochopíte, že větrníky nám zimu nevytopí.“ Žádný argument, žádné číslo. Jen krásně zabalená inzultace: Jsi snílek, jsi naivní, prostě jsi hlupák, který nemá ponětí, jak funguje svět.

Nebo se pustí do debaty o školství. Když mu protistrana oponuje logickým argumentem o potřebě změny, diskutér kontruje: „Vidím, že vaše učitelské nadšení vám zastírá racionální úsudek. Je to sice roztomilé, ale s takovýmhle přístupem bychom děti spíš učili létat, než aby se něco naučily.“ Ironické, veselé, slušné. A především, dokonale mimo mísu, protože jádro problému zůstalo nepojmenováno. Ale kdo by si toho v té záplavě vtipu všiml?

Zrcadlo doby

Tyhle postavičky nejsou člověkem samy o sobě, je to diskuzní princip doby. Pravda, nejen té dnešní. Je to ztělesnění Kiplingovy moudrosti v digitálním věku. Je to ten hlas v nás, který, když už nevíme kudy kam, sáhne po nejjednodušší zbrani: shodit toho druhého.

Ironické veselé na tom všem je, že taková figurka si sama svou hru užívá. On je ten chytrý, ten nad věcí. On jen tak lehce, nezávazně glosuje ty hlupáky kolem. Nevidí, že každým takovým komentářem podepisuje vlastní rozsudek. Ukazuje totiž naprosto zřetelně, že v jeho arzenálu chybí to jediné, co by debatu posunulo dál věcný argument.

A tak tihle chytráci brázdí vody politiky i blogů. Jsou vždy usměvaví, vždy slušní, vždy ironičtí. A diskuze kolem nich uvadá, mění se v poušť, kde místo dialogu zní jen ozvěna vlastní domnělé nadřazenosti. Je to veselé, dokud si neuvědomíme, že právě tato zdánlivě neškodná legrace může za to, že spolu přestáváme mluvit a začínáme soudit... ale jen ... ty druhé...