S AIčkem nemachruj… jenže vysvětli to právě těm machrům?!

Jak (ne)používat AI, abyste nevypadali jako úplní amatéři a s přidaným rozšířeným komentářem pod čarou. Všichni vám radí, jak AI používat. My se na to koukneme zbrusu z druhého konce…

Hlavních 5 přikázání (s decentním ironickým komentářem)

Nebuď líný trouba. Tedy: Nepoužívej AI k vyhýbání se myšlení.

Jasně, delegovat vlastní mozek na matrice je super nápad. Proč se zatěžovat kritickým myšlením, když si to můžu nechat vygenerovat? Výsledek? Staneš se člověkem z želatíny. Měkký, beztvarý a bez páteře. Až jednou AI spadne, zjistíš, že tvoje schopnost samostatně spojit dvě a dvě je na úrovni zlaté rybky. Gratuluji, právě jsi dobrovolně podstoupil lobotomii 21. století.

Nelešti trapnosti. Tedy: Nepoužívej AI k vylepšování špatných nápadů.

Máš geniální, ale naprosto scestný nápad? Výborně! Hoď ho do AI, ať z toho udělá „profesionálně vypadající“ prezentaci. Protože není nic lepšího, než postavit dům na písku a pak ho obložit mramorem. Až se to celé zřítí, budeš mít alespoň krásné, fotogenické trosky. Pamatuj: lepší mít dobrou myšlenku v ošuntělém kabátě, než kravinu v saku od Armaniho.

Neschovávej se za robota, jelimánku. Tedy: Nepoužívej AI tam, kde je odpovědnost nejdůležitější.

Vyhodit kolegu? Nechat to napsat ChatGPT, vždyt’ to bude znít tak diplomaticky! Kdo potřebuje přijímat nějakou osobní zodpovědnost, když můžeme mít dokonale formulovanou, ale totálně odosobněnou leč. Až se ten druhý bude cítit jako totální mamlas, ty si můžeš si v klidu hrát na neviňátko. „Já za to nemůžu, to napsal počítač.“ To určitě, to bude v životě fungovat!!!

Neptej se jako debil. Tedy: Nepoužívej AI bez kontextu.

„Napiš mi něco hezkého o světě.“ Skvělý prompt! To je jako přijít do Michelinské restaurace a říct: „Dejte mi něco k jídlu, co je dobrý.“ Výsledek bude průměrný, sterilní a bez chuti. AI není jasnovidec, ty chytráku. Když jí naservíruješ buřt, dostaneš buřtovou polévku. Když jí dáš suroviny na svíčkovou, můžeš dostat svíčkovou. Kvalita vstupu = kvalita výstupu. Pochopí to už konečně všichni?

Nejezdi na slepo. Tedy: Nepleť si rychlost s pokrokem.

Díky AI jedeš 200 km/h. To je úžasné! Teda... pokud jedeš správným směrem. Pokud jsi v protisměru, jsi přesně tam.tedy v ní dvakrát rychleji. Rychlost ti dává iluzi efektivity. Můžeš za minutu vygenerovat 50 nesmyslných e-mailů a mít pocit, že jsi nezastavitelný pracovní stroj. Ve skutečnosti jsi jen rychleji vytvářel maglajz, který někdo jiný bude muset uklízet.

Zakopaný pes

Ten výčet je jen povrch. Jde o mnohem hlubší vrstvu, o proměnu lidské podstaty. Největší boj není s tím, jak AI používat, ale s tím, co s námi dlouhodobě dělá. Ironie celé situace je v tom, že bojujeme s nástrojem, který jsme stvořili k obrazu svému, a on nám teď nastavuje zrcadlo.

Zapomínání na řemeslo.

Nejde jen o to, že AI používáme k psaní. Jde o to, že přestáváme umět psát. Psaní není jen přepis myšlenek, je to způsob myšlení samotný. Tím, že necháme AI formulovat věty za nás, přicházíme o schopnost formulovat myšlenky. Je to stejné, jako když přestaneme počítat z hlavy, protože máme kalkulačku. Jenže mozek je jako sval atrofuje, když se nepoužívá. Bojíme se bílého papíru, a tak utíkáme k AI, která nám ho zaplní, ale zároveň nám bere možnost na něm zanechat vlastní stopu.

Uniformita myšlení.

AI je trénována na obrovském korpusu lidských dat: tedy na tom, co už bylo řečeno a napsáno. Je to v podstatě průměr všeho, co jsme kdy vyprodukovali. Když začneme všichni používat AI jako primárního rádce a spolutvůrce, začneme se nevyhnutelně posouvat k tomu průměru. Stíráme extrémy, originalitu, tu nepopsatelnou „zvláštnost“, která dělá umění uměním a myšlenku myšlenkou. Svět se stává jednou velkou, nekonečnou, dokonale formulovanou, ale smrtelně nudnou konverzací. Tedy pokud vynecháme ty teď všude bouchající ohňostroje...

Eroze důvěry.

Pamatujete na dobu, kdy vám někdo řekl: „Slibuji,“ a mělo to váhu? Nebo kdy jste četli článek a věřili, že ho psal člověk, který za něj nese zodpovědnost? AI tento koncept rozbíjí na padrť. Všechno se může stát deepfake. Text může napsat kdokoli, ale zároveň nikdo. Když se setkáme s něčím krásným, hlubokým nebo pravdivým, první otázka už není „Co si o tom myslím?“, ale „Bylo to napsané člověkem?“.

Ztráta radosti z procesu.

AI je skvělá v dodávání výsledků. Ale co ta cesta? Co to „dumání“, když hledáte to správné slovo? Co ta radost z „Heuréka!“, když vám po hodinách přemýšlení dojde řešení? AI nám dává odpovědi, ale krade nám otázky. A právě v otázkách, v tom hledání a tápání, je ukryta největší část lidského učení a štěstí.

Takže, milý uživateli AI, pokračuj. Používej ji k psaní milostných dopisů, protože tvoje city stejně nestojí za řeč. Používej ji k řešení problémů v práci, protože na to stejně nemáš. Nech ji, ať myslí za tebe, ať tvoří za tebe, ať žije za tebe. A až se jednoho dne probudíš a zjistíš, že jsi jen tupý, neoriginální, průměrný přívěšek k dokonalému stroji, pak ovšem nezoufej.