Ropný coming out

Drsný sibiřský mužik u potrubí právě řídí ten nejúchvatnější coming out v dějinách fosilních paliv. Ruská ropa našla svou pravou identitu a zjistila, že je fluidní.

Má s tématikou genderismu překvapivě hodně společného. Třeba to, že teď kategoricky vyžaduje, abychom všichni respektovali její nová přídavná jména: Ne/Ruská.

Už to dávno není ta toxická, patriarchální a sankcionovaná komodita. Podstoupila náročnou tranzici: pár měsíců intenzivní chemické terapie v indické rafinérii, menší byrokratická plastika v Turecku a voilà! Z hrubého, špinavého Uralu je nádherně vycentrovaná, progresivní a plně demokratická nafta, která se hrdě hlásí k evropským hodnotám.

A Brusel? Brusel z ní doslova pláče nadšením. Kdyby barely s indickým razítkem měly ručičky, eurokomisaři by je drželi za ruku v první řadě na komoditním Pride parade. V evropských institucích totiž panuje absolutní extáze z toho, jak jsme to diktátorovi natřeli. Přijmout novou, „zvolenou“ identitu této ropy je zkrátka nejvyšší morální meta. Jakmile se v přístavu v Rotterdamu vylodí tanker a surovina prohlásí, že se v hloubi své molekulární duše cítí jako benzín ze Spojených arabských emirátů, byrokrat zatlačí slzu dojetí, poklepe radostí po ventilu a s otevřenou náručí ji pustí na jednotný trh.

Zpochybnit to? Nedej bože se pokusit podívat té ropě pod sukni, jestli pod ní náhodou nevisí azbuka? To je dnes geopolitický hate crime! Jakmile upozorníte na to, že ta „asijská“ ropa jaksi pramení za Uralem, jste okamžitě zařazeni mezi bigotní dezoláty, co nerespektují právo komodit na sebeurčení a kazí Evropě její vysněný morální safe space.

Jenže pak tahle duhová, eticky vyčištěná břečka dorazí k nám domů. A tady pohádka končí, protože doma ji podrobujeme hodně nekorektní prohlídce. Tady u nás, na okresních benzínkách a v garážích, se totiž hraje podle staré dobré fyziky. My na rozdíl od elit vidíme ten ohryzek, co té „indické“ naftě kouká z límečku.

Franta v montérkách se nahne nad nádrž, nasaje výpary a suše pronese: „Ty jo,, vždyť to smrdí jak ožralej kozák z Ťumeni.“ Známe ty historky o stínových flotilách oprýskaných tankerů, které se v noci na moři s vypnutými radary třou o sebe jak nadržení puberťáci na diskotéce, aby si potmě vyměnily... no, obsah. Tady dole moc dobře víme, že si domů tankujeme úplně stejného ruského ex-partnera, se kterým jsme se loni s takovým dramatickým křikem rozešli, jen si teď nalepil umělé řasy a vyžádal si za svůj nový outfit tučný příplatek.

Je to dokonalá symbióza vrcholného pokrytectví. Brusel má svůj denní morální briefing a papírově čisté svědomí. Moskva má své miliardy na tanky. A my dole? My to celé platíme. Z našich kapes sponzorujeme té ropě celou tu drahou „změnu identity“ a cestu přes půl světa, jen abychom si do aut lili komoditního crossdressera a museli se u stojanu tvářit, že jsme si fakt nevšimli, že má pod flitrovými šaty schovaný samopal.