Rodičovsko učitelský manuál jak přežít ředitelskou důtku

Záchodová kabinka. Místo, kde se střetává puberta s nikotinovým opojením. Žák deváté třídy si připaluje cigaretu, zatímco škola doufá, že se jí podaří vychovat budoucího nositele Nobelovy ceny

Grafika: Hausner 2025, gamma

Totéž platí o strkanici na chodbě, šikaně ve třídě či o kdejakém dosud málo popsaném jevu, který ale pořád má stejný základ - ukázat těm mamlasům spolužákům, kdo je tady pánem, nebo aspoň že mám pravdu...Bohužel, místo vědeckého experimentu s kouřem či neutuchající diskuzí nad neuvěřitelným skutkem na pedagogické radě přichází kantor který má v ruce školní řád, Směrnici o ochraně osobních údajů (čti tak populární GDPR) nějak zapomněl ve spisovně, pokud ji vůbec někdy přečetl.

A tak začíná vyšetřování. Svědci jsou bezejmenní, protože jména by mohla být osobním údajem. Tabák je zabaven, ale nezdokumentován, protože kdo by se zdržoval s protokolem, že? Řešení: viníka zpucovat, rychle, efektivně a bez zbytečného tlachání...A pak...

• Ředitel školy usedá k počítači. Chce napsat důtku. Ale pozor – musí být v souladu se školským zákonem, vyhláškou, Zákonem o ochraně osobních údajů a GDPR, metodickým pokynem MŠMT, vnitřní směrnicí a ideálně i s astrologickou předpovědí o rodinném klimatu včetně psychologické analýzy zákonných zástupců...
• Důtka je nakonec sepsána. Je to mistrovské dílo: anonymní, bez konkrétního popisu přestupku, aby náhodou někdo nepoznal, že se jedná o jeho dítě. Rodič je informován – nejlépe kouřovým signálem, protože e-mail by musel být šifrovaný. A přesto ... začíná cirkusové vystoupení postupně všech aktérů v řadě...
• Rodič se ozývá. Ne kvůli tomu, že jeho dítě kouří. Ale kvůli tomu, že škola zpracovala osobní údaj bez souhlasu k těmto účelům, informovala třídu, protože je to výchovné, to ale ve světle GDPR porušuje zásady anonymizace...
• Škola se nesměle brání. Má školní řád, má zákon, má svědomí. Ale moc velkou šanci nemá. GDPR, na které si učitel, ale ani rodič, roky nevzpomněl, dostává najednou přímo exekutivní roli. Než by to došlo k starostce, na přestupkovou komisi či dokonce na školní inspekci, tak to radši škola přijme pokání, a přijímá následná opatření nikoli k nápravě hříšníka, ale sebe sama...

Takže, co by škola měla dělat (ale často nedělá)

• Mít školní řád, který někdo opravdu čte.
• Vést záznamy, které nejsou jen v šuplíku vedoucí vychovatelky.
• Informovat rodiče hříšníka dřív, než se to dozví ze sociálních sítí nebo z hromadného mailu všem rodičům
• Mít pověřence pro GDPR, který není zároveň školník.
• A hlavně: nezapomínat, že výchova není porušením soukromí, ale pokusem o záchranu zdravého rozumu.

V ideálním světě by škola byla místem, kde se výchova odehrává bez právních bitev. V tom reálném je to spíš boj o přežití mezi paragrafy, směrnicemi a rodičovskými stížnostmi. A tak nezbývá než doufat, že jednou přijde den, kdy důtka nebude považována za útok na lidská práva, ale za pokus o návrat k běžnému výchovnému pohlavku, který není fyzický, ale aspoň někdy účinný.