Rekodifikace úspěchu

Když výsledky mezinárodních testů PISA zase o pár bodů klesnou, není to samozřejmě žádný problém. My v českém školství totiž neselháváme. My jenom s lehkostí sobě vlastní „redefinujeme úspěch“.

Vznikne sice pár článků, žurnalisté pokývají hlavou a napíšou srovnání, a protože to v OECD není zrovna o moc lepší, tak jsme vlastně jen zaplnili další stránky generovaným textem.
PISA je sice nekompromisní globální zrcadlo, které měří, jak patnáctiletí dokážou číst delší texty, počítat a kriticky přemýšlet. A ano, léta nám v něm pomalu, ale s železnou pravidelností klesají body:

drasticky padá čtenářská gramotnost a scvrkává se podíl těch skutečně nejlepších

Ale my to pochopitelně musíme okamžitě okecat. Protože my jsme zkrátka IN. Vždycky jsme byli a vždycky budeme.
Tvrdá data křičí opak.

I když se slibovaná excelence propadá do šedého průměru a elitní víceletá gymnázia se svými výsledky pomalu, ale jistě propadají k úrovni těch čtyřletých. To všechno jsou pro naše stratégy jen detaily pro lidi, co „nerozumí širšímu kontextu“. Hlavní je neztratit tvář. A v tom jsme naprostí mistři, bez ohledu na to, kdo zrovna sedí v křesle ministra. Máme totiž v záloze univerzální slovník výmluv:

• „Děti nehloupnou, jen se mění paradigma vzdělávání v digitálním věku.“
• „Náš propad je ve skutečnosti jen stabilizace na nové, mnohem modernější úrovni.“
• „Že se víceletá gymnázia zhoršila? To je přece nezpochybnitelný důkaz, že se systém demokratizuje!“
• „Čtenářská gramotnost klesá, protože dnešní děti už nepotřebují číst zbytečně dlouhé texty. Umí přece skrolovat, filtrovat a dělat multitasking. To je kompetence budoucnosti.“
• „Ubylo nám top žáků? Výborně, konečně jsme vymýtili toxické elitářství.“

„A že to drhne i na těch nejlepších školách? Za to pochopitelně nemůže systém. Může za to covid. Rodiče. Sociální sítě. Doba. Mobily. Prostě cokoliv, jen ne my.“ Což je ovšem fakt, že pokles (viz článek o Flynnově efektu) je společenskou záležitostí a nikoli problémem ojedinělé školy.

Zlaté pravidlo zní: Nikdy, ale opravdu nikdy nepřiznat, že se něco reálně zhoršuje.
To by totiž znamenalo, že někdo konkrétní něco pokazil. A to se tady z podstaty věci nestává. Je úplně jedno, kdo má zrovna moc, jakou barvu má jeho stranické tričko a kolikátou reformu právě slibuje.

A teď k tomu nejdůležitějšímu: proč jsou jakékoliv skutečné kroky k nápravě jen čirou utopií a spolehlivou politickou sebevraždou?

Přiznat na rovinu, že děti v průměru ztrácejí schopnost hlubšího soustředění a že i výběrové školy ztrácejí dech, by znamenalo otevřít Pandořinu skříňku reálných příčin.

• Znamenalo by to řešit absurdní předčasnou selekci dětí v jedenácti letech. Říct nahlas, že víceletá gymnázia už dávno neslouží talentům, ale fungují jako záchranný člun pro ambiciózní rodiče, kteří chtějí své děti ochránit před druhým stupněm základních škol – z nichž se na mnoha místech stala zóna přežití.
• Znamenalo by to totální proměnu druhého stupně s nesrovnatelným rozpočet, změnou autority učitele a změnou plošného řízení škol prostřednictvím datových sad. Například po vzoru Estonska, které to má prostě celé jinak. V zásadě tam díky řízení škol prostřednitvím dat se nemůže stát, že by nějaká škola zásadně a na dlouho propadla. (O tom někdy jindy).
• Znamenalo by to přiznat, že učitelé z profese utíkají, a ti, co zůstávají, často marně bojují s vyhořením, které se nedá zalepit další ministerskou metodikou.
  Jenže sáhnout do tohoto vosího hnízda se nikdo neodváží.

Kdokoliv to řekne nahlas, okamžitě dostane nálepku „nepřítele rovných šancí“ nebo „toho, co chce dětem brát budoucnost“.

• Rodiče z gymnázií vyjdou na barikády.
• Odbory začnou hrozit.
• A experti, kteří nám už dvacet let z pohodlí kanceláří tvrdí, že „děti nehloupnou, jen se mění svět“, napíšou zástupy rozhořčených komentářů.
• Všichni se zvednou a vyrazí do boje, protože si ty naše výdobytky vzít nedáme.
• Včetně voličů, kteří chtějí slyšet jen to, že jsme v jádru nejlepší a stačí jen poslat do škol víc peněz a nakoupit interaktivní tabule.

Takže se raději dál spokojeně točíme v kruhu. Vyrábíme další strategie do šuplíku, další revize revizí, další digitální transformace a prázdná prohlášení o tom, že „výsledky sice vypadají hůř, ale kontext doby je jiný“.

Skutečná změna by totiž vyžadovala postavit se před lidi a říct: „Ano, zhoršujeme se. Lhali jsme si do kapsy a teď to musíme od základu spravit, i když to bude všechny hodně bolet.“

Jenže taková upřímnost se tady prostě nenosí. My jsme přece nejlepší. A kdo tvrdí něco jiného, ten jen zamrzl v minulosti, nerozumí inovacím a moderním trendům. A hlavně – není dostatečně pozitivní.

Takže až se příště v žebříčcích znovu propadneme, zachovejte klid. Zase to profesionálně okecáme. V tom jsme totiž skuteční mistři světa.