Pustí vás robot Honzík v tramvaji sednout?

Ta otázka zní prapodivně, ale není nereálná. Dnešní šprťouchlata vznikla na základě zprávy o ročním soužití jedné historičky a robota či robotky. A věřte, že to fakt nebyla žádná idylka...

Když historičkarodině oznámila, že si domů bere humanoidního robota „na zkoušku“, nastalo ticho, jaké se obvykle ozývá po větě „musíme si promluvit“. Pak padla otázka, jestli si je jistá, že to není jen další fáze krize středního věku, a nakonec jí popřáli hodně štěstí tónem, kterým se běžně loučíme s lidmi odjíždějícími na spirituální relaxaci do hor.
Po roce soužití je možno říct jediné: robot nenašel společnou řeč a člověk s ním taky ne. On nechápe, proč ho pouští do bytu dřív než psa, a člověk nechápe, proč má potřebu oznamovat stav své baterie jako by šlo o zdravotní diagnózu.

A přitom se všichni bojí, že roboti převezmou svět. Prosím vás — většina z nich by nezvládla ani návštěvu úřadu. A to je disciplína, na které pravidelně selhává i lidská populace.

A tak řešíme otázky, které by ještě před pár lety zněly jako špatný vtip:
Může robot jezdit MHD sám? Potřebuje doprovod? A pokud upadne a rozbije vázu po babičce, kdo to zaplatí?

Abychom si to ujasnili, přidávám několik pravděpodobných historek z terénu. Protože realita je vždycky lepší než teorie.

Historka č. 1: Utopenec, krevní tlak a místo k sezení

Robot nastoupí do vlaku, má rezervaci, přijde k místu — obsazeno. Normální člověk by udělal scénu, nebo by aspoň teatrálně vzdychal. Robot? Ten se postaví vedle a spustí analytický monolog:

„Zajímavé. Tento cestující má krevní tlak 180/100, tep 100 a podle chemického profilu potu konzumoval k snídani utopence. Místo mu přenechávám, protože jeho organismus zjevně pracuje na hraně možností.“

Cestující okamžitě vstane a uteče na záchod, kde přehodnotí svůj životní styl i své dosavadní priority.

Historka č. 2: Revizor, který to vzdal

Revizor nastoupí do tramvaje, robot poslušně podá jízdenku.
Revizor ji studuje, mračí se, obrací ji proti světlu.

„Tohle je jízdenka pro psa,“ oznámí nakonec.

Robot suše odpoví: „Bylo mi doporučeno zakoupit nejbližší funkční tarif.“

Revizor se na chvíli zamyslí nad smyslem své profese, nad smyslem života a nad tím, jestli by neměl změnit kariéru. Zbytek směny stráví v kantýně.

Historka č. 3: Turniket, hymna a technik s křížovým šroubovákem

Robot se pokusí projít turniketem na nádraží. Turniket se zasekne. Robot se zasekne. A protože má v sobě nějaký ten „bezpečnostní protokol“, začne hrát státní hymnu.Tři hodiny. V kuse.

Technik přijede, podívá se na situaci, povzdechne si a vytáhne křížový šroubovák, jako by šlo o exorcismus.

Historka č. 4: Semafor vs. reklama na kečup

Robot stojí na přechodu, čeká na zelenou. Rozsvítí se červená.
Robot stojí dál. Tramvaj stojí taky. Auta troubí. Lidé nadávají.

Až po deseti minutách někdo zjistí, že robot nereaguje na semafor, ale na obří billboard s červeným kečupem.
„Vizuální priorita,“ vysvětlí robot. „No to je skvělý,“ vysvětlí dav.

Historka č. 5: Pojišťovna, která to vzdala jako první

Robot nepochyně patří do pojištění domácnosti. Paní za přepážkou se mě zeptala, jestli jde o:

• domácího mazlíčka
• elektroniku
• nebo motorové vozidlo

Ani jedno, do kategorie „pohyblivý předmět s vlastní iniciativou“, paní se odhlásila z počítače a odešla na oběd. Bylo deset dopoledne.

A závěr?

Budoucnost nebude robotická apokalypsa.
Budoucnost bude nekonečná série trapných, absurdních a dokonale českých situací, na které nejsme připraveni a které nás budou bavit víc než jakýkoli sci‑fi film.

A upřímně — já se na každou další těším.
Protože bez robotů by tenhle svět byl o dost méně směšný. A to by byla škoda.