Proč si nevidíme na špičku nosu

V biologii se traduje, že člověk nevidí špičku vlastního nosu, protože mozek filtruje stabilní podněty. Evoluční úspora, praví se.

Pupeční šňůra: propojení s rozpočtem; nelze přestřihnout, pouze prodlužovat a násobně štěpit. V pokročilých stádiích se stáčí kolem krku daňového poplatníka.

Slepé střevo: orgán, o němž se ví, že je zbytečný, ale odstranit ho znamená riziko infekce celého systému. Koaliční partner, například.

Nádorová tkáň: loajalita, která roste rychleji než funkční orgány a metastázuje do kontrolních mechanizmů.

Imunitní systém: média a justice, pokud jsou paralyzovány chronickou alergií na moc nebo dlouhodobou expozicí telefonátům z vyšších míst.

Syndrom amputované končetiny: pocit, že stále vlastníte principy, které vám byly amputovány před lety. Velmi běžný u dlouhodobě sloužících politiků.

Parasympatický nervový systém: část autonomního systému odpovědná za klid a odpočinek. V politickém organismu kompletně nefunkční; nahrazen hyperreaktivním PR aparátem.

Atrofie: proces, kterým svalstvo zaniká nepoužíváním. V politice postihuje zejména kritické myšlení, sebereflexní schopnosti a paměť na sliby.

Plazma: tekutina nesoucí živiny. V politickém těle se skládá z médií poslušných, dotací kreativně rozdělených a statistik kreativně interpretovaných.

Homeostáza: schopnost udržovat vnitřní rovnováhu. V politice dosažena tím, že se všechny indikátory upraví tak, aby ukazovaly rovnováhu.

Gangrena: odumírání tkáně způsobené nedostatečným prokrvením. Typicky postihuje vzdálené regiony, kam centrální moc nedodává zdroje, ale stále z nich čerpá daně.

Kóma: stav hlubokého bezvědomí. Volič po opakované páté lži

Neuronová síť (nově přidaný orgán): adaptivní filtr reality, který místo aby zvyšoval ostrost vidění, optimalizuje slepotu. V politickém organismu funguje jako digitální rohovka, která propouští jen to světlo, jež lichotí moci. AI se učí z dat, která jí systém předloží tedy z vlastních slepých míst. Výsledkem je algoritmická verze téhož triku: špička nosu zmizí ještě dřív, než by ji mozek stihl ignorovat. V biologii by se tomu říkalo percepční adaptace. V politice „modernizace komunikace“. V praxi jde o outsourcing sebeklamu do cloudu.

Kdyby však evoluce měla smysl pro ironii, dodala by drobný dodatek: „Organismus nevidí to, co je příliš vlastní, příliš trapné a příliš blízko — zejména je-li to jeho vlastní protažený chobot.“ Špička nosu je první obětí této strategie. Trčí tam, vlhká, chlupatá a posmrkaná, ale mozek ji vymaže jako nepohodlný odstavec z výroční zprávy. Ne kvůli efektivitě. Kvůli reputaci.

A přesně tak fungují i větší organismy — například politické struktury. Ty mají nikoliv špičku, nýbrž celý chobot nasální demence (pardon demagogie), ale všechny jeho části jsou pečlivě odfiltrovány, aby nerušily estetiku moci. Kdyby totiž byly vidět, musel by se někdo ptát, proč tak bují, proč z něj neustále odkapává sladký nektar zájmů a proč tak nápadně připomíná Pinocchia po prvním jednání v novém volebním obdodí. Biologie tomu říká senzorická adaptace. Politika tomu říká strategická adaptace. A patologie tomu říká pokročilá fáze sebeklamu s metastázami do státní správy.

A tak se v organismu zvaném státní správa se odehrává fascinující proces: všechno, co je vlastní, stabilní a trapné, se stává neviditelným. A čím trapnější to je, tím rychleji mizí z vědomí. Jde o autonekrózu pravdy: proces, při němž tkáň moci pohlcuje vlastní neduhy, aniž by se musela podrobit léčbé. Politický organismus za poslední dekády vyvinul celý translační aparát, který překládá patologie do zdravotního jazyka:

• Klientelismus → „kultivace kmenových vazeb“
• Chaos → „pluralita dynamických řešení“
• Nekompetence → „lidský rozměr řízení“
• Sliby bez výsledků → „dlouhodobá komunikace s realitou“
• Korupce → „optimalizace rozhodovacích procesů
• Populismus → „responsivní politika blízká lidem“

Špička nosu je pryč. A s ní i realita.

Zato všechno ostatní je vidět dokonale ostře:

• Opozice? 4K s digitálním zoomem na vrásky, včetně termovize podezření.
• Brusel? IMAX s prostorovým zvukem výhrůžek a slowmotion přehrávání diktátů.
• Média? Röntgen s barevným zvýrazněním levicové agendy.
• Volič? Mikroskop, pod nímž se ukáže jen nevděčná buňka bez vizí, s tendencí k iracionálnímu chování.
• Vlastní odpovědnost? To je ten orgán, který se v učebnicích anatomie moci kreslí tečkovaně, protože se předpokládá, že v přírodě už dávno vyhynul: podobně jako svědomí, stud nebo schopnost si pamatovat vlastní předvolební sliby déle než tři metabolické cykly (čti: tři dny).

Slepota jako evoluční paradox

A tady se biologie chechtá nejhlasitěji. Protože přesně takhle funguje i mozek: všechno venku je hrozba, všechno uvnitř je samozřejmost. Evoluce nás naučila reagovat na predátory, ne na vlastní hnisavé vředy. A politika si to osvojila jako hlavní kompetenci řízení. Je to genialita degenerace: organismus, který dokáže přežít jen proto, že přestal vnímat vlastní rozpad. V biologii by to byl terminální stav. V politice se tomu říká kontinuita. Kdyby měl politický organismus trochu sebereflexe, stačilo by sklopit oči. Ale to by bylo proti biologii. A hlavně proti zvyku, proti návyku na sebeomluvu, který se stal jeho hlavním metabolickým procesem, palivem i konečným produktem zároveň. Uzavřený cyklus dokonalosti.

Proto největší evoluční výhodou moci není síla, ani inteligence, nýbrž schopnost nevidět si na špičku vlastního nosu, i kdyby byla tak dlouhá, že by se o ni dalo:

• přivázat k zájmům donátorů, ohnout kolem zákona jako olympijská gymnastka, poklepat na rameno spolustraníka, narazit na hranice slušnosti (aniž by se to počítalo), vytáhnout z kalamity všechny kamarády najednou, měřit vzdálenost od voličů (stále rostoucí). Možná se o ni i zakopává. Možná na ni každé ráno naráží při pohledu do zrcadla. Možná ji už prodloužila do další místnosti.Ale nikdo to nevidí.

Biologie to odfiltrovala. A politika tu biologii nadšeně schválila jako stranickou doktrínu. a esenciální charakteristiku funkčního systému. Kdo vidí špičku vlastního nosu, ten je evidentně příliš kritický, což je v diagnostické nomenklatuře moci synonymum pro nestabilní.

Léčba? Byla by kontraindikována. Organismus se už dávno adaptoval na svůj defekt jako na normu. A jak známo normu nelze léčit. Schopnost nevidět si na špičku nosu se z biologického hlediska přenáší geneticky, z demokratického hlediska z prostředí s vysokou mírou přesnosti. Evoluční biologie by tomu říkala dokonalá konzervace maladaptivního znaku. Politologie tomu říká demokracie.

Biolog to vyhodnotí: „Fascinující případ adaptace na vlastní dysfunkci.“

Politolog: „Standardní fungování systému.“

Volič: „Já už ani nevím, co bych řekl.“

Protože když organismus přestane vidět špičku vlastního nosu, a volič přestane vidět, že by ji vidět měl, pak už nezbývá nic než kolektivní slepota, kterou systém nazve konsolidovanou stabilitou a oslaví ji jako výsledek zralé demokracie.

A špička nosu? Ta mezitím dorostla té správné délky.

PS: Musím se omluvit za takhle dlouhý příspěvek. Jeho inspirací byl obyčejný článek o skutečných důvodech, proč tu špičku nosu nevidíme.

Notebook LLM podle textu