Proč čteme AI? Jak bychom nemohli mít rádi sami sebe?

Říká se, že umělá inteligence ničí literaturu, bere lidem práci a nemá duši. A přesto ji čteme. Dokonce hodně rádi.

S úctou ke kolegovi blogerovi.

„Dilema sedmdesátníka“
Ráno se probudí, venku svítí slunce, a svět nabízí tři cesty: na ryby, na houby nebo k klávesnici. Na první dvě je potřeba klobouk, košík a trocha trpělivosti. Na tu třetí jen brýle a heslo, které si zase nepamatuje.
A tak stojí u rozcestí života mezi kaprem, hřibem a kurzorem. Všechno láká, všechno bolí v zádech. Jen ta klávesnice je nejblíž. A možná právě proto nejvíc zrádná.

To je samo o sobě podezřelé: jako když někdo tvrdí, že nesnáší brokolici, ale v lednici se mu pravidelně objevuje prázdná miska od brokolicového salátu. Tak tohle už zavání umělou inteligencí, já si spíš dám paštiku nebo vlašák.

Možná je čas přiznat si něco nepříjemného: AI nás přitahuje, protože v jejích textech poznáváme něco podivně známého. A to „něco“ jsme my.

Digitální zrcadlo, které jsme si sami vyrobili

AI není žádný tajný agent, který nás sleduje dalekohledem z bunkru pod Řípem. Všechno, co o nás ví, jsme jí dali sami: dobrovolně, s nadšením a často s pravopisnými chybami.

Desítky let jsme internetu vyprávěli úplně všechno: co milujeme, co nesnášíme, čeho se bojíme, co hledáme ve tři ráno, jak mluvíme, když jsme slušní, a jak mluvíme, když si myslíme, že nás nikdo nevidí. Zanechali jsme po sobě stopu tak obrovskou, že by ji i pan Chocholoušek četl s profesionálním zájmem. A že by se toho dozvěděl. Když by potřeboval pacienty, stačí se zajít podívat do diskuzí pod blogy. Pacošů všech směrů tam věru najde víc než, jak těch pro psychoterapii, ale taky notnou bandu předurčenou pro elektrošoky.

A AI? Ta si z toho udělala učebnici. Nejen z našich románů, ale i z receptů na svíčkovou a hádek pod články. A teď nám to vrací: uhlazené, rychlé, někdy až příliš sebevědomé. Ale pořád naše. Ale už taky jedovaté...a prostě takové, co máme rádi.

Možná nečteme AI. Vždyť čteme sebe.

Když otevřeme dobrý AI text, často máme pocit, že jsme to už někde viděli. Známe ten způsob vyprávění. Známe tu pointu. Známe ten typ argumentu. Dokonce tušíme, co přijde v dalším odstavci. Není to magie. Je to statistika. A taky trochu naše vlastní literární lenost.

AI jsme naučili mluvit jako člověk. A teď se divíme, že jí rozumíme. To je jako naučit papouška nadávat a pak se pohoršovat, že to používá ve společnosti.

Internet jako zpovědnice bez kněze

Algoritmy nás znají tak dobře, protože jsme jim to řekli. Klikli jsme. Vyhledali. Přečetli. Ohodnotili. Sdíleli. A zase klikli. Internet je zpovědnice, kde místo kněze sedí server. A ten si vede poznámky. Pečlivé. Někdy až příliš.

Není divu, že se bojíme, že nás AI jednou pozná lépe než naši blízcí. Má totiž jednu výhodu: na rozdíl od manželky má přístup k historii našich vyhledávání. A to je informace, kterou bych některým lidem rozhodně nedoporučoval sdílet ani pod přísahou.

Co nám AI vlastně bere? A co nám vrací?

Největší ironie je, že AI nás možná nenutí méně psát. Možná nás nutí psát lépe.

Když dokáže vytvořit dokonalou strukturu, musíme mít zajímavější myšlenku. Když dokáže napodobit humor, musíme být vtipnější. Když dokáže napsat dojemný příběh, musíme přinést něco skutečného.

AI nás neohrožuje tím, že je chytrá. Ohrožuje nás tím, že je naučená. A že se učí z nás.

Skutečná otázka není „co AI umí“. Skutečná otázka je „co ještě umíme my“.

Možná jednou AI napodobí člověka dokonale. A možná v tu chvíli zjistíme, že jsme se příliš dlouho opakovali. Že jsme psali pořád stejné texty, stejné názory, stejné příběhy.

A pak přijde ta největší výzva: dokáže ještě člověk napsat něco, co AI nemá z čeho odvodit?

To je otázka vesmíru, života a vůbec. A možná i důvod, proč bychom se AI neměli bát. Ne proto, že je slabá. Ale proto, že nás nutí být silnější.

A teď? Možná je nejlepší jít ven, zažít něco skutečného a pak o tom napsat. AI může zkontrolovat gramatiku. Ale houby za nás nesebere. Já ovšem taky ne, protože je prostě v tom podrostu nevidím a ryby taky nechytnu, protože na mne neberou... a tak mi holt zas zbude ta klávesnice...