Přiznej AI a jsi v ...háji

Věříte ještě na pohádky? Třeba na tu, že poctivost se vyplácí? Pokud ano, pak jste zřejmě ještě nečetli nejnovější výzkumy z oboru organizační psychologie.

Studie s výmluvným názvem „The transparency dilemma“ nám přináší osvobozující zprávu: lež, nebo alespoň mlčenlivost, je novou metou profesionální ctnosti.

V éře umělé inteligence jsme postaveni před krásné dilema. Můžeme si vybrat: Buď budeme etičtí, transparentní a přiznáme, že nám ten brilantní návrh, dojemný dopis či geniální marketingový text naperlil chatbot, a následně budeme po zásluze potrestáni ztrátou důvěry všech kolem. Anebo můžeme zapřáhnout AI do tajné služby, nechat si od ní práci anonymně sepsat a pak se s pokorným úsměvem ujmout ovací za svůj „lidský“ um. Volba je více než jasná.

Autoři studie to dokazují s železnou logikou třinácti experimentů. Jejich závěr by se dal shrnout do staré dobré lidové moudrosti:

Kdo nelže, ten trpí.

Přiznat použití AI je společenským sebevražedným činem. Je to jako přijít na banket a s hrdostí oznámit, že vaše drahé křehké hodinky jsou ve skutečnosti velmi zdařilý padělek. I kdyby ukazovaly čas se švýcarskou přesností, všichni pohlédnou s despektem nejdříve na ně a poté na vás. Ztratili jste „legitimitu“, ten nejsvětější statut společenského souhlasu.

„Přiznat se k AI? Etika tleská, lid se otřásá. Kdo to udělá, je buď prorok… nebo bloud s Wi-Fi v duši.“

• „Řekneš, že mluvíš s AI – a hned jsi buď šílenec, nebo špión. Lidé chtějí pravdu, ale jen tu, co se dá vypnout.“
• „Etika volá po přiznání. Lid si zacpává uši. AI? To je ten hlas, co zní moc blízko.“
• „Kdo se přizná k AI, ten si koleduje. O výsměch, o diagnózu, o ticho. Lid neodpouští dialog s neviditelným.“
• „Kdo mluví s AI, ten má buď v hlavě čip, nebo v srdci díru. Lid to pozná. A neodpustí.“
• „Přiznat se k AI je jako přiznat se k tomu, že slyšíš barvy. Etika tleská. Lid volá doktora.“
• Etika žádá: buď transparentní. Lid žádá: buď offline. A ty? Ty se přiznáš – a ztratíš signál.“

Mechanismus je dokonalý. Společnost očekává lidskou odbornost, ať už je jakkoli chatrná a omylná. Raději budeme věřit upocenému učiteli, který si plete letopočty, než chladnokrevně dokonalému algoritmu, který je má všechny v paměti. A pokud se tento učitel ke spolupráci s algoritmem přizná, je to v našich očích jako zrada na lidském druhu. Vznáší se nad ním otazník: „Kdo z vás dvou to vlastně udělal? A kdo za to ponese odpovědnost?“ Tato nejednoznačnost je hrobem důvěry. Raději tedy budeme věřit čistokrevnému blbci než chytrákovi s digitální berličkou. Na druhé straně ale věříme AI z 80%. Zdá se, že máme v hlavách pěkný maglajz.

Praktická doporučení studie by se dala vtělit do jediného firemního memoranda: Mlčte. Zaveďte kulturu tiché a neviditelné AI asistence. Nechte své zaměstnance, aby se stali loutkami v rukou dokonalého digitálního mozku, ale před zákazníky a partnery ať hrají roli geniálních tvůrců. Váš brand na tom pouze získá. Spotřebitel totiž nechce slyšet, že logo, které ho tak oslovilo, vygenerovala strojová mysl. Chce věřit v mýtus o zapáleném designérovi, který nad ním strávil bezesné noci.

A co jedinec? Jediná správná cesta je stát se dokonalým správcem AI výtvorů. Vaším úkolem je přebrat si dílo, opatrně jej očistit od přílišné mechanické dokonalosti, přidat pár zdánlivých chybiček – zkrátka jej požmolit, aby vypadalo lidsky – a pak jej s grácií vydávat za své. Je to nová forma autenticity. Autentický podvod.

Závěr je tedy, jak je u mně už zvykem, tragikomedií. V honbě za transparentností, která má budovat důvěru, jsme objevili její temný rub. Upřímnost se stala profesním rizikem. V novém světě, kde stroje mají pamatováka většího než my, se tak vracíme k prastaré lidské vlastnosti – pokrytectví. A ti, kdo se ho nevzdají ve jménu nějaké vyšší etiky, ti skutečně budou trpět. Trpět nedůvěrou, posměchem a profesním opovržením.

Zatímco my, chytří a přizpůsobiví lháři, budeme s pomocí našich němých digitálních otroků (mluvit je na mne fakt nenechám) sklízet ovace. Je to krásný, nový svět. Jen si na něj musíme zvyknout.