Pokrok nezastavíš: Od koloniálních kuliů ke kuliúm před koloniálem

Tak jsme se konečně dočkali. Zatímco v indickém Dillí pokrokové maminky odkojené Instagramem vymyslely, že je hrozně unavuje tahat igelitky z tržnice, tak si za pár rupií najímají živé soumary s korporátní visačkou.

Evropský prostor brzo nezůstává pozadu. Jen jsme ten feudalismus s lidskou tváří trochu modifikovali pro naše reálie. Seznamte se s novým hitem před českým ... kterým, dosaď si sám: „Kuli u košíků“.

Zatímco dříve se v našich končinách za vrchol lenosti a sociální neomalenosti považovalo nechat nákupní vozík uprostřed parkoviště a okrást se tak o dvacetikorunu, dnešní doba přináší mnohem sofistikovanější dekadenci. Proč by měl unavený manažer středního věku, zničený celodenním klikáním v Excelu, vůbec namáhat své svalstvo?

V Indii to tak bylo vždycky: Od biče k aplikaci

Nalijme si čistého vína; v té Indii to vlastně není žádná revoluce. Tam tenhle kastovní systém a outsourcing jakékoliv fyzické námahy funguje odjakživa. Kdo má do kapsy hlouběji, ohýbá hřbet, a kdo má o pár rupií víc, nenechá své ruce dotknout ničeho těžšího než šálku čaje. Ostatně, britská koloniální praxe na tom stála celá. Když se bílý sáhib potřeboval přesunout přes polní cestu, nasedl do nosítek a čtyři domorodci mu dělali živý podvozek, zatímco pátý nad ním držel deštník, aby pánovi sluníčko nespálilo pleš. Tehdy se tomu říkalo „břímě bílého muže“ a imperiální správa, dnes tomu říkáme efektivní management lidských zdrojů.

Jenže abychom to v 21. století skousli i my, uvědomělí a pokrokoví Evropané, muselo se to celé zabalit do moderního startupového hávu. Už to není „pohrdání chudinou“, teď je to „sdílená ekonomika na bázi lidské asistence“. V koloniální Indii na to stačilo písknout nebo švihnout rákoskou, u nás na to před koloniálem budeme potřebovat aplikaci s QR kódem, hodnocením hvězdičkami a dojemným příběhem o tom, jak dotyčný nosič díky vaší padesátikoruně studuje dálkově ekologii. Princip je ale úplně stejný; koupit si něčí páteř, aby ta moje zůstala narovnaná.

Od vesnického koloniálu k nadnárodnímu otroctví

Paradoxem je, že slovo „koloniál“ mělo u nás kdysi úplně jiný zvuk. Starý pan vedoucí v prvorepublikovém vesnickém koloniálu sice také věděl, co je to služba zákazníkovi; paní nadlesní zapsal nákup na sekeru, mouku jí s úsměvem navážil do papírového kornoutu a klukovi přidal bonbón. Jenže to byl projev sousedské úcty a řemeslné hrdosti, ne ponížená kapitulace před leností městské smetánky. Náš vesnický koloniál voněl kávou a kořením, ten dnešní globální koloniál smrdí leda tak přepáleným korporátním cynismem, kde se lidské bytosti redukují na živé příslušenství k nákupnímu vozíku.

Jistě, namítnete, že platit si za cizí pomoc není žádný hřích. Služby jako hlídání dětí, úklid domácnosti nebo soukromé doučování nejsou v naší společnosti ničím mimořádným a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Jenomže tam si platíte za něčí čas a specifickou dovednost; (tedy někdy) pedagogické schopnosti chůvy nebo pečlivost hospodyně. U kuliho před supermarketem si ale neplatíte žádné know-how. Platíte si jen a pouze právo dívat se na někoho, jak se dře místo vás s těžkým břemenem. Je to čistá demonstrace sociální nadváhy: „Podívej se, já na to mám, tak se ohýbej.“

Jak funguje „koloniál-Kuli“ v praxi?

Scénář je prostý, až z toho mrazí. Přijíždíte svým SUV, zaparkujete přes dvě místa (protože čas jsou peníze a prostor je váš) a z přistaveného oranžového stánku se odlepí zřízenec.

• Fáze 1: Kuli za vás vloží minci do vozíku. Vy ušetříte drahocenné sekundy a nehrozí, že byste si ušpinili prsty od madla, na které před vámi sahala chátra. Ještě tam chodit covid, ne?
• Fáze 2: Stínový nákupčí cupitá tři kroky za vámi. Když do košíku hodíte karton polotučného mléka v akci, kuli uctivě pokýve hlavou a srovná krabice tak, aby se nepomačkaly slevové letáky.
• Fáze 3: U pokladny, kde to mimochodem pípá v tempu kulometné palby, kuli bleskurychle hází zboží do tašek, zatímco vy už znechuceně pípáte iPhonem u terminálu.

A koruna všeho? Odvláčení nákupu ke kufru auta a uctivá poklona. To vše za cenu jednoho levného kafe z automatu.

Odsun zodpovědnosti za pětistovku měsíčně

Samozřejmě se hned vyrojí sociologové a moralisté, kteří začnou křičet něco o „moderním otrokářství“ a „vykořisťování prekarizované pracovní síly“. Ale startupisté z pražských Vinohrad, kteří tento koncept nepochybně brzy okopírují pod názvem BagBuddy nebo CarryMe.cz, budou mít okamžitě jasno: „My nikoho nenutíme! My dáváme lidem práci! Vytváříme pracovní místa pro ty, kteří by jinak seděli na pracáku. A pomáháme seniorům!“

Jasně. Akorát že statistiky nákupů ukážou, že největšími zákazníky těchto „nosičů“ nejsou babičky o berlích, ale třicetileté líné kůže, které mají pocit, že když si jednou za týden nekoupí fair trade s žabičkou kávu, mohou si pořídit vlastního poddaného na nošení banánů.

Anekdota z parkoviště:

„Hele, Karle,“ povídá paní v luxusním kabátě svému manželovi, když sledují zřízence nakládajícího plato piv do jejich kufru, „není to trochu ponižující? Vždyť ten kluk má vysokou školu.“

„Prosím tě, neremcej,“ odsekne manžel. „V Indii takhle lidi fungovali za Angličanů, fungují tak i dneska a nikdo nad tím nebrečí. Aspoň nesedí u počítače a má pohyb na čerstvém vzduchu. A mně minule z toho nošení minerálek luplo v kříži. Pokrok zkrátka nezastavíš.“

Kam dál? Osobní rozbalovači a předžvejkávači

Pokud tento trend zvítězí, jsme jen krůček od dalších skvělých startupových příležitostí. Co takhle služba Unboxer, kdy vám najatý brigádník doma rozbalí tavené sýry a vyndá šunku z plastu, abyste si nepolámali nalakované nehtíky? Nebo rovnou Pre-Chewer – předžvejkávač tuhých steaků z prémiového řeznictví?

Kdysi se říkalo, že práce šlechtí člověka. Dnes to vypadá, že cílem moderní civilizace je zaplatit někomu jinému, aby se nechal zešlechtit za vás, zatímco vy úspěšně degenerujete na sedadle spolujezdce. Tak šup, hoďte mu tam padesátikorunu dýška, ať má kluk radost, a doma nezapomeňte napsat status o tom, jak naše firma podporuje inkluzi, diverzitu a sociální podnikání na maloměstě.