Páprdův blog (IV) když páprda je pořád ...

Když je ten‑který‑politik páprda ješitný, sebestředný… ale pořád páprda. Je to vlastně fascinující archetyp: páprda, který se tváří jako titan dějin, ale zároveň se chová jako člověk…

který by si dokázal udělat selfie i dole pod rostoucím hříbkem nad metropolí — a ještě by tu nádheru nazval „historickým momentem“.

Takový páprda má tři vrstvy:

Vrstva ješitnosti
To je ta, která se leskne jako lak na starém trabantu. Všechno je o něm. I když není.

Vrstva sebestřednosti
To je ta, která způsobuje, že i když se svět hroutí, on řeší, že mu někdo špatně napsal jméno na cedulku.

Vrstva páprdovství
Ta nejdůležitější. Protože bez ní by to nebyl páprda, ale jen další hlučný člověk s přístupem k mikrofonu.

A tady se vracíme k opravdovému paradoxu: Čím bombastičtější předpověď a hrozba, tím menší odpovědnost.

A platí to i pro bombastičtější osobnost. Čím větší ego, tím menší ochota přiznat, že se spletl nebo prostě jen plkal. A čím menší ochota přiznat chybu, tím větší páprda.

Takže kdo je horší páprda?

To je na tom to nejkrásnější:
páprda je stav skupinový, nikoli individuální.

• Jeden hoří touhou být prorokem.
• Druhý touhou mít pravdu.
• Třetí touhou mít klid.
• A čtvrtý — ten slavný, viditelný, mediální — jen přidává další vrstvu ješitnosti do už tak bohatého ekosystému.

Je to jako geologický profil lidské nejistoty.

A když je slavný politik páprda?

Pak se jen stane to, co se stává vždycky:

páprda se zvětší úměrně velikosti pódia. Ale pořád je to páprda.
Jen má lepší ozvučení.