PÁPRDŮV BLOG (III): provokatér a bitva o civilizaci

Existuje čtvero věcí, které dokážou starého páprdu spolehlivě vyvést z míry: když mu někdo sáhne na jeho pravdu, když mu někdo sáhne na jeho rituály, když mu někdo sáhne na partaj, pro kterou horoval a nakonec pak ...

mladý kontrapunkt... A právě ten poslední je nejnebezpečnější.
Ne proto, že by měl pravdu, na tom totiž nezáleží ale protože má energii. Provokovat, nadhazovat témata...ne že by se zas v samotném kontextu od páprdy lišil, ale na rozdíl od něj má ještě mladickou nerozvážnou duši, a tak jeho příspěvky nabývají na síle...

Šťoura vstupuje do místnosti

Debata běží v poklidném rytmu (jak se to vezme): páprda vypráví, ostatní přikyvují, svět je v pořádku. A pak se ozve hlas, který zní jako z jiného vesmíru: „A není to náhodou úplně jinak? „Rasy neexistují a společné záchody taky nejsou konec světa.“

Takové to ticho, které by se dalo krájet, kdyby ovšem někdo měl odvahu sáhnout po noži.

Páprda se narovná, oči se mu rozšíří, tep vystřelí. Tohle už není debata. Tohle je útok na samu podstatu vesmíru, jak jej zná.

Najednou má pocit, že mládenec nepopírá jen rasy. On popírá: genetiku, historii, zdravý selský rozum, a možná i samotnou gravitaci.

A společné záchody? To je pro páprdu symbol. Ne toaleta — symbol. Symbol toho, že svět se definitivně zbláznil a že už je jen otázkou času, kdy mu někdo zakáže i jeho oblíbený pisoár.

Tohle už není debata. Tohle je útok na samu podstatu vesmíru, jak jej zná.

A tak spustí: „Tohle už je moc!“ „Tohle je přesně ta vaše ideologie!“

„Tohle je konec civilizace, jak ji známe!“„Tohle by se za nás nestalo!“

A kdyby měl po ruce kostelní zvon, zvonil by na poplach.

„Ale vždyť je to jen sociální konstrukt.“ „A záchody? To je prostě místnost s dveřmi.“ „Nebojte, vaše identita se tam nerozpustí, “ konstatuje ten mladý filuta.

Páprda ovšem slyší jen:

• „beru ti svět“, „beru ti jistoty“,„beru ti tvůj panelákový beton“.

A tak přidává na intenzitě. Už neargumentuje — hlásá. Už neodpovídá — varuje. Už nevede debatu — vede křížovou výpravu. Páprda aktivuje režim „obrana civilizace.“

V tu chvíli se debata mění v epickou bitvu o přežití hodnot, i když jde třeba jen o to, jestli se má kolem těch záchodků vystavět lesík tújí.

Eskalace: záchody jako metafyzický problém

Najednou se z obyčejné věty stává: otázka bezpečnosti, otázka identity, otázka, přežití národa, otázka toho, zda se svět definitivně nezhroutil.

Páprda má pocit, že brání: rodinu, národ, zdravý rozum,a možná i poslední zbytky hygieny.

Mladík v živé diskuzi má pocit, že brání: právo říct nahlas, že svět není tak jednoduchý, právo zpochybňovat, právo existovat mimo betonové bloky přesvědčení. A upřímně ... trochu se baví. Tedy dost! Ne nahlas, to by ztratil tvář. Ale uvnitř ano.

Neposedný mládenec má totiž pocit, že: brání jen to, aby ostatní pochopili, že on má taky svou pravdu, že má také právo zvednout hlas, a vlastně je mu mnohdy také jedno, o čemže ta válka je, protože podstatné je, že prostě je..

A jak to končí?

Páprda odchází s pocitem, že zase zachránil svět... do dalšího blogu téhož autora... ten se už na něj vysloveně těší..
Provokatér odchází s pocitem, že zase někoho vytočil.
A ostatní odcházejí s pocitem, že se občas i metafyzické diskuze o chroustech stávají tou nejlepší humoristickou vložkou v celém to světě hořkých zpráv z parlamentu a ze světa.