Panoptikum v dlani

Žijeme v epoše, co spíše připomíná panoptikum a jeho pravou příčinu nosíme každý z nás v kapse. Ztratili jsme schopnost snášet klid, nejistotu i přirozený řád věcí a nahradili je tyranií okamžité dostupnosti

Naše civilizace se ocitla v podivuhodné

Digitální panoptikum: Na rozdíl od příběhů Alice Králové tento je skutečný.

Proč učitel není nonstop linka a rodič terčem v devět večer?
Zatímco se vracíme k debatám o zákazu mobilů pro žáky, skutečný komunikační chaos zuří úplně jinde. Chceme po učitelích okamžité hlášení z každého školního výletu s přesností na vteřinu, ale jakmile v devět večer pípne zpráva z Bakalářů kvůli šutru na výtvarku, mluvíme o porušení lidských práv.
Kde končí zdravá péče a začíná technologické pokrytectví? Přečtěte si ostrý pohled na to, proč si z moderních aplikací děláme mučidla a jak zoufale potřebujeme návrat k obyčejné lidské domluvě. A jak k tomu může přispět i obyčejný lidský blog.

slepé a pokrytecké uličce: voláme po návratu k autenticitě a digitálním detoxu, ale zároveň vyžadujeme, aby byl celý svět neustále v našem područí.

Nejryzejším symptomem této schizofrenie je archetyp moderního rodiče: dejme tomu Alice Králové, jehož vztah k technologiím je definován jedním základním principem: technologie je bohulibým nástrojem péče, pokud slouží mé hypertrofované panice, a středověkým mučidlem, pokud ruší můj komfort. Alice navíc umí své historky docela věrně ztvárnit.

Jednoho dopoledne: Ontologická panika a poptávka po všudypřítomnosti

Když malá Jana odjede na školní výlet, dopolední hodiny se mění v existenciální drama. Matka, paralyzovaná strachem z nahodilosti světa, přenáší svou úzkost na displej mobilu. Pět minut bez kantorčiny odpovědi z autobusu pro ni není pouhým technickým zpožděním, nýbrž zhroucením řádu. V tom okamžiku se učitel stává pouhou prodlouženou rukou jejího vlastního ega: otrokem v digitálních galejích, od něhož se očekává božská všudypřítomnost a okamžitá zpětná vazba. Známe to všichni ve školních lavicích, učitelé i ředitelé. Okamžitá dostupnost je prostě součástí služby moderní kantořiny.

V této rovině je mobil chápán jako posvátná pupeční šňůra. Nárok na okamžitou informaci se mění v nárok na absolutní kontrolu nad prostorem i časem druhého člověka. Moderní člověk totiž nesnese mezeru v příběhu. Chce mít jistotu, chce mít přehled, chce ovládnout neznámé.

Jednoho večera: nedotknutelný suverén a morální kýč

O dvanáct dní později se obrácené zrcadlo leskne v úplně jiném světle. Dítě je v bezpečí, v televizi běží politická debata a Alice s pohárem vína v ruce. rozjímá nad morálním úpadkem společnosti a bídou parlamentních elit. Lítají tam čápi, peníze se počítají v kryptech a piráti ve flanelkách chodí pozpátku. Je to scéna hlubokého občanského uvědomění: uzavřená v chrámu vlastního soukromí, s nárokem na nerušený mentální azyl před zkaženým světem.

A vtom přijde zpráva. Bakaláři. Ve 21:02. Učitelka si drze dovoluje připomenout zítřejší výtvarku a šestikrát osm centimetrů velký plochý kámen.

V tu chvíli se zhroutí fasáda civilizovaného rozjímání.

Z Alice se stává rozzuřený obránce lidských práv. Jak se kdo opovažuje narušit její večerní posvátno?

Najednou je tentýž mobil, který dopoledne sloužil jako oprávněná záchranná brzda, označen za „moderní mučidlo“. Ztráta kontroly už není děsivá, naopak – teď je jakýkoliv dotek zvenčí vnímán jako násilí na jejím soukromí.

V tomto dvojím metru se zrcadlí hlubší krize pozdně moderního člověka: zbožštění vlastního já a absolutní neschopnost uznat autonomii druhého.

Chceme, aby instituce fungovaly jako dokonalý, nepřetržitý servis pro naše pohodlí, ale jakmile tutéž dostupnost požadují oni po nás, hovoříme o totalitě. Očekáváme, že učitelé budou k dispozici jako bezdušní avataři naší rodičovské úzkosti, ale běda, jakmile se jejich pracovní doba protáhne do našeho osobního volna.

Technologie nezpůsobily tuto krizi; pouze ji obnažily na dřeň. Ukázaly, že nejsme schopni žít v nejistotě, neumíme respektovat cizí hranice a z komunikačních prostředků jsme si vytvořili nástroje pro neustálé vyjednávání vlastní nadřazenosti. Dokud budeme od světa žádat okamžitou poslušnost a sami přitom zuřivě bránit své právo na ignoranci, budeme dál hystericky vyvláčet vlastní strachy na obou koncích téhož zářícího displeje.

Skutečný problém totiž vůbec nelze svádět na technologie samotné. Mobilní telefon, Bakaláři nebo jakákoliv jiná aplikace jsou jen bezduchými nosiči informací: krabičkou, v níž se odráží naše vlastní neschopnost domluvit se na základních mezilidských hranicích.

Pokud si škola a rodina dopředu jasně nevymezí prostor, kdy se komunikuje a kdy naopak vládne zasloužený klid, promění se každý digitální nástroj v bitevní pole. Není to selhání algoritmů, ale selhání obyčejné vzájemné dohody, v níž obě strany touží po maximálním servisu pro sebe, ale ty druhé chtějí vidět v pohotovostním režimu 24 hodin denně.

Právě proto je nezbytné, aby školy nastavily pevná a srozumitelná komunikační pravidla – například pevnou hranici pro pracovní zprávy či rozumný časový předstih pro zadávání úkolů.

Nejde o omezování svobody, ale o návrat k civilizovanému respektu a duševní hygieně na obou koncích drátu.

Jakmile pochopíme, že výchova dětí i chod školy vyžadují spolupráci místo hysterického bojiště, přestanou být displeje moderním mučidlem a vrátí se k tomu, k čemupatří: k užitečnému prostředku, který má lidem život usnadňovat, nikoliv ho rozbíjet na střepy.

Moc prosím redakci, aby svým příkladem napomáhala takovému rozvoji naší společnosti a ne naopak přilévala nesmyslnými storíčkami k popuzování obou partnerů proti sobě.