Panika na prodej

Online noviny po celém světě mají jednu společnou vášeň: když realita není dost dramatická, tak si ji prostě přibarví. A nejlépe krvavě. Titulky musí zářit rudou, i kdyby ve skutečnosti šlo jen o škrábanec

Novinář čte jen to, co chce slyšet, a zbytek si domaluje krví. Kontroverze vydělává, klid nudí. A tak se z eReceptu stala „digitální revoluce“ a z jeho utažské sestřenice Doctronic „hrozba lidstvu“. Titulky září rudě, i když realita je jen lehce narůžovělá. Všude samé „léky bez lékaře“, „AI přepisuje medicínu“ a „konec odpovědnosti“. Jenže když se člověk podívá blíž, zjistí, že místo apokalypsy sleduje evoluci – a že panika je jen vedlejší produkt redakčního adrenalinu.

Krev prostě prodává, i tam, kde logika chybí...

A tak jsme se dočetli, že v americkém Utahu „lidé dostávají léky bez lékaře“ a že „AI přepisuje medicínu“. Krev prýští z ran, svět se hroutí, lékaři jsou prý tak neschopní, že je musí nahradit algoritmus. Jenže když si člověk odmyslí tu mediální pyrotechniku, zůstane mu v ruce jen podezřele tenký příběh.

Nedalo mi to. Přece jen, lékaři nejsou idioti, jak je články líčí, a zdravotnictví není western, kde šerif odjel z města a nechal po sobě jen zvednutý prach. A najednou se z toho senzacechtivého „AI píše recepty“ stává úplně jiné téma: panika, evoluce digitální preskripce a fascinující rozdíl mezi tím, co si média potřebují odškrtnout, a tím, co se skutečně děje.

Leden 2018. Do ordinací českých lékařů dorazila povinnost vést recepty elektronicky a vzduchem létala slova jako „polotovar“, „zcela nesmyslný model“ a „ohrožení pacientů“. Prezident lékárnické komory varoval před kolapsem systému při prvním výpadku serveru. Praktičtí lékaři oznamovali, že bez internetu raději zavřou ordinace. A výsledek? Dnes prakticky nenajdete pacienta, který by eRecept neocenil. Ta propast mezi tehdejší panikou a dnešní samozřejmostí je fascinující: a příběh experimentu jménem Doctronic ve Spojených státech ji možná zrcadlí tak dokonale, že by se člověk mohl vsadit, že čte stejnou knihu jen o pár kapitol napřed.

Dva příběhy, jedna logika

eRecept vznikl z jednoduchého poznání, že nosit papírek od lékaře do lékárny je ve 21. století zbytečná okázalost. Lékař uloží rozhodnutí do centrální databáze, pacient si lék vyzvedne kdekoliv. Toť vše. Technicky banální, organizačně převratné. Odpor, který se zvedl, nebyl ideový: nikdo netvrdil, že papírek je vrchol medicínské kultury. (i když v jiných případech ještě ano). Lidé se prostě báli, že systém zkolabuje, starší lékaři utečou do lesů a pacienti budou stát fronty před modemem. A pak, světe div se, stalo se to nejhorší: ono to fungovalo.

Doctronic je opticky odlišná liga. V Utahu pacientovi stačí v noci otevřít mobil, proklikat dotazník, nahrát selfie pro ověření totožnosti, zaplatit čtyři dolary – a umělá inteligence mu obnoví chronický lék, který už roky užívá. Žádný telefonát lékaři, žádné čekání v ordinaci. Na první pohled to vypadá jako medicínská sci-fi, při bližším zkoumání však zjistíme, že je to ve skutečnosti velmi konzervativní, úzce vymezený projekt. NIKOLI KAŽDÝ PACIENT (první novinářská interpretace). Doctronic totiž není univerzální robotický doktor. Je to specializovaný nástroj pro jedinou věc: obnovení existující, stabilní, opakované medikace. Pacient musí už lék užívat, musí ho mít v minulosti předepsaný lidským lékařem a systém smí pracovat jen se seznamem 192 konkrétních chronických preparátů. Žádné zahajování terapie, žádné změny dávek, žádné opioidy, žádná injekční léčiva. V první fázi programu navíc každé rozhodnutí AI stejně kontroluje licencovaný lékař.

Jinými slovy: místo toho, abyste volali svému praktikovi, on zvedl telefon, řekl „ano, znám vás, stav je stabilní, pošlu eRecept“ a vyrazil do lékárny, uděláte totéž, jen ten řetězec je o jednoho přetíženého člověka kratší.

Proč tedy kolem Doctronicu zuří taková apokalypsa, zatímco eRecept dnes považujeme za samozřejmost? Odpověď možná spočívá v tom, že každá novota v medicíně prochází třemi fázemi: panika, normalizace, nepostradatelnost. eRecept má tuto cestu za sebou. Doctronic je na začátku.

Obavy kolem Doctronicu nejsou vycucané z prstu. Jen je potřeba rozlišovat mezi těmi, které jsou racionální, a těmi, které pramení čistě z odporu k novému.

První námitka zní: vždyť lékař pacienta vůbec nevidí. To je pravda. Ale je to přesně tatáž pravda, která platí pro eRecept od roku 2018. I dnes v Česku lékař běžně pošle recept na léky na tlak po krátké e-mailové výměně, aniž by pacienta fyzicky vyšetřil. Rozdíl není v absenci fyzického kontaktu, ten chybí v obou případech. Rozdíl je v tom, kdo za rozhodnutí nese odpovědnost. U eReceptu je to konkrétní lékař se jménem a razítkem. U Doctronicu je to algoritmus, jehož chyby se budou těžko vymáhat.

Druhá námitka míří na bezpečnost systému. Testeři dokázali zmanipulovat veřejného chatbota Doctronicu tak, že navrhoval nebezpečné dávky léků. To zní děsivě, dokud si neuvědomíme, že testovaný chatbot nebyl tentýž zabezpečený systém, který funguje v utažském sandboxu, a že léky, o nichž testeři mluvili (opioidy), jsou z pilotního programu kategoricky vyloučeny. Představme si totéž u eReceptu: kdyby někdo hacknul veřejnou část webu SÚKLu, také by to neznamenalo, že jsou ohroženy recepty v centrální databázi.

Třetí, a nejsilnější námitka, se týká odpovědnosti. A tady se dostáváme k jádru pudla. eRecept je jen technická infrastruktura, rozhodnutí činí lékař. Doctronic je poprvé v dějinách infrastrukturou, která rozhoduje sama. I když je to rozhodování úzce vymezené, algoritmické a kontrolované zpětnou vazbou, pořád je to kvalitativní skok. A právní systémy na světě na takový skok nejsou připraveny. Je to vůbec právně možné? Složitost americké legislativy ..stát a federace tomu přidává další rozměr.

eRecept jako laboratoř normality

Zkušenost s eReceptem nás učí jednu užitečnou věc: panika při zavádění zdravotnické inovace je téměř vždy přehnaná, ale neznamená to, že je zbytečná. Funguje jako ochranný ventil: nutí tvůrce, aby systém ladili, vysvětlovali, jistili. Právě díky počáteční kritice má dnes eRecept bezpečnostní standardy, o jakých se mu na začátku ani nesnilo. Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně nakonec došla k závěru, že telemedicína pacienty neohrožuje, pokud slouží k pokračování existující péče.

Doctronic vlastně dělá totéž: jen s o dekádu novější technologií. Omezuje se na pokračující péči, na chronické pacienty, na léky, které pacient bezpečně užívá. V podstatě digitalizuje ten okamžik, kdy lékař řekne: „Ano, znám vás, pošlu vám to znova.“

Takže je to opravdu cesta?

Jestli je Doctronic správnou cestou, zatím nevíme. Ale argumenty, které proti němu stojí, jsou až podezřele podobné těm, které před deseti lety stály proti eReceptu. Tehdy se také říkalo, že systém je nezabezpečený, ohrožuje pacienty a povede k rozvratu péče. Skutečnost byla nudnější: systém se zabezpečil, pacienti si zvykli a rozvrat se nekonal.

Zásadní rozdíl ale trvá. eRecept uspěl proto, že neodstranil z rozhodovacího řetězce nikoho důležitého. Vyměnil nosič informace, nikoliv nositele odpovědnosti. Doctronic je první vlaštovkou světa, kde se odpovědnost začíná přesouvat z člověka na systém. A ten přechod bude nesrovnatelně složitější než výměna papírku za databázi.

Budoucnost zdravotnictví bez podobných nástrojů není možná; přetížení ordinací, nedostatek lékařů a stárnoucí populace jsou fakta, nikoliv názory. Doctronic není šílený hazard, jak ho malují kritici, ani spása, jak ho líčí investoři. Je to první, nesmělý krok do vody, jejíž hloubku ještě nikdo nezměřil. A to, jestli se utopíme, nebo doplaveme na druhý břeh, nezávisí na tom, jestli tu vodu pustíme, ale na tom, jak dobře se zajistíme proti utonutí.

Zatím platí stará pravda: inovace, které respektují lidský úsudek a jen ho podpírají lepšími nástroji, přežijí. Inovace, které ho chtějí nahradit strojem bez kontextu, svědomí a paměti, budou narážet na odpor. A ten odpor je možná instinkt, který nás chrání.

PS: Jen by někdo měl vyměnit ty krvelačné pisálky, co se honí za každou senzací a píšou prostě škvár...