Oni taky...

Když se dnes mluví o terorismu v Evropě, téměř vždy se dříve nebo později ozve známá věta: „Ale oni taky!“ Někdo ukáže na džihádistické útoky a hned přijde odpověď, že pravicový extremismus je stejně nebezpečný, nebo dokonce horší

Relativní objektivita čísel

Někdo naopak vytáhne pravicové násilí a uslyší, že to přece není nic proti islámskému terorismu. A kruh se uzavírá.

Podívejme se nejdřív na reálná čísla, ne na dojmy.

Podle Europolu (TE-SAT) bylo v EU v roce 2025 zaznamenáno 45 teroristických útoků. Z toho 24 džihádistických a 5 pravicových. V roce 2024 to bylo 24 džihádistických proti 1 pravicovému. Džihádistické útoky zároveň zůstávají dlouhodobě nejsmrtelnější, v roce 2025 způsobily pět z šesti smrtelných obětí a desítky zraněných. Zatčení za džihádismus se pohybují ve stovkách (347 v roce 2025), zatímco za pravicový terorismus v desítkách (43).

Delší pohled to jen potvrzuje. Data ACLED od roku 2020 ukazují, že džihádistické útoky v Evropě si vyžádaly zhruba 182 životů, zatímco far-right incidenty cílené na civilisty kolem 24. Poměr obětí je tedy výrazně ve prospěch džihádistické hrozby často v řádu čtyřnásobku až osminásobku podle období a metodiky.

A právě tady nastupuje magická formule „oni taky“.

Tato taktika není nová. V rétorice se jí říká tu quoque (“ty taky“) a znají ji už antičtí sofisté. Moderní anglické názvy vznikly ve 70. letech: whataboutery v Irsku během konfliktu v Severním Irsku (1974) a whataboutism o čtyři roky později v souvislosti se sovětskou propagandou. Když Západ kritizoval gulagy, Moskva odpovídala: „A co rasismus u vás?“ Princip je stále stejný odvést pozornost od konkrétního problému poukazem na problém druhý, ideálně menší nebo jinak závažný.

V současných debátách to funguje takto:

Ukážete na vyšší počet a vyšší smrtnost džihádistických útoků.

Odpověď: „Ale pravicový extremismus taky existuje!“

Ukážete, že je ho statisticky méně a je méně letální.

Odpověď: „Princip je stejný!“ nebo „Vy to bagatelizujete!“

A naopak. Když někdo upozorní na pravicové násilí, okamžitě se ozve: „A co ti islamisté? Ti zabíjejí víc!“

Obě strany tak často používají stejný mechanismus. Rozdíl je jen v tom, kterou stranu zrovna chtějí chránit před nepříjemnými čísly. Čím větší je skutečný rozdíl v datech, tím hlasitější musí být to „oni taky“. Protože když je poměr zhruba 5:1 (nebo i vyšší u obětí), nestačí jen říct, že druhá strana také něco dělá. Musí se to říct důrazně, emocionálně a ideálně s nádechem morálního vítězství.

Problém není v tom, že by některá forma extremismu neexistovala. Existuje. Obě formy, ať už z jakýchkoli motivů jsou jen odporný způsob jak projevit lidskou nesnášenlivost. Stávající společnost nemá žádný recept jak tomuto zlořádu zabránit. Nikdy neměla a nkdy mít nebude.

Problém je v tom, když se z existence menšího problému dělá výmluva, proč se nemá řešit problém větší. Nebo naopak.

Čísla nejsou ideologie. Jsou to jen čísla. A když někdo na ně reaguje automatickým „oni taky… i když pětkrát méně“, obvykle neargumentuje. Jen se snaží, aby se o tom větším problému mluvilo co nejméně.

A to je přesně ta chvíle, kdy by debata měla začít, ne skončit.