Od Sherwoodu po Temelín:

Geopolitická hrůza z okna blogového...Je to prostě tak, z blogového okna vidíme svět v jeho pestrých a hodně křiklavých barvách.

Evoluce kdysi vybavila lidský mozek skvělým nástrojem na přežití: schopností včas zaregistrovat šavlozubého tygra, vzít nohy na ramena a zachránit si kůži. Jenže moderní člověk miliony let vývoje úspěšně hodil za hlavu a nahradil je daleko sofistikovanější disciplínou – výběrovou úzkostí (hysterií) provozovanou z bezpečné vzdálenosti.
Když se dnes podíváme na mapu mentálních úzkostí naší kulturní elity, zjistíme, že se rozprostírá v unikátním geopolitickém oblouku: začíná u pražského Sherwoodu před hlavním nádražím a končí majestátně u jihočeského Temelína, případně se rozlévá v ekologických snech o větrných mlýnech. Celá tato tragikomická epopej má jediného společného jmenovatele: diváka, který bezpečně přitakává za dvojitým (trojitým) sklem své mansardy s naprostou neochvějnou morální nadřazeností.

1. Sherwood: Třetí světová válka na pár metrech trávníku

Zatímco velmoci na summitech řeší globální dohody, skutečné geopolitické drama se pro našeho kavárenského stratéga odehrává na zeleném plácku před Hlavákem.

• Hybridní jednotka z igelitky: Stačí, aby tamní místní svéráz s petkou v ruce hlasitě komentoval let holuba, a v hlavě pozorovatele se okamžitě spouští armádní poplach prvního stupně. V každém tiknutí, zamumlání a ošuntělém teniskovém švu vidí avantgardu rozpadu západní civilizace.
• Boj o přežití v přímém přenosu: Hysterické svírání kabelky, zběsilé kličkování kolem laviček a okamžitá potřeba psát status o tom, že město je plné nebezpečných živlů. Jde přitom o trapnou, naprosto bezmocnou lidskou bídu, která sice neladí s designovou dlažbou, ale statisticky představuje menší riziko než nešťastně spolknutá pecka od třešně. Strach z ubohosti se tu s úchvatnou grácií povyšuje na antický epos.

2. Temelín a větrná utopie: Kosmická apokalypsa pro lidi, co o tom nevědí vůbec nic

Na druhém konci tohoto spektra (spíš vlastně na tom samém) se tyčí betonové pilíře jihočeského kolosu, které v sobě nesou veškerou vážnost a tíhu globální záhuby.

• Hollywoodská režie na jižních Čechách: Chladicí věže fungují jako dokonalá kulisa pro večerní salonní lamentování nad stavem planety. Nikdo z panikářů by sice nedokázal pod nátlakem ukázat na schématu reaktor, ale všichni do jednoho mají jasno v tom, že stačí špatně utažený ventil a z Vltavy se rázem stane radioaktivní tok pro mutantní sumce.
• Bezpečný adrenalin na baterky: Kouzlo temelínské úzkosti spočívá v její naprosté beztrestnosti. Můžeš u ní dramaticky vzdychat nad osudem lidstva, vypisovat se morálními úvahami, a přitom mít doma v provozu dvě ledničky, sušičku, myčku a klimatizaci puštěnou na šest stupňů.
• Romantika pod vrtulí: A když už je atomová hrozba příliš abstraktní, přesunou se naši utopisté do polí k romantickému snění, kde jasají pod obřími vrtulemi větrníku společně s Hřibem od pirátů u starého mlýna. V této vizi spatřují konečnou spásu pro svůj počítač, na kterém by ovšem kvůli vánkoktřině už ani řádek smysluplného textu. Je to ideální katastrofa dost velká na to, aby u ní vypadal člověk děsně odpovědně, ale dost vzdálená reálnému fungování světa, aby ho omezila v jeho bezstarostném konzumu.

3. Jaderný expert z místní diskuse: Incidenty na druhé straně planety jako domácí strašák

A pak je tu zvláštní druh člověka: rádoby učenec, který o jaderné energetice ví všechno do okamžiku, než by měl otevřít skutečnou zprávu. S pohrdáním nad „dezinfo“ na jedné straně a absolutní důvěrou v anonymní příspěvek z diskusního fóra na straně druhé dokáže s vážnou tváří tvrdit, že „se to už jednou málem rozletělo“, a jako důkaz vytáhne incident v atomovce jako továrně, který ovšem měl k jádru asi tak daleko jako tučňák z Antarktidy k těm, co nežijou v Arktidě vůbec.

• Geografie a fyzika jako vedlejší efekt: Neumí přesně říct, kde v továrně k incidentu došlo, kdy se to stalo, ani jaký byl jeho reálný dopad, ale o to jistěji ví, že to dokazuje, proč by Temelín měl být okamžitě vypnutý. Vzdálenost a neznalost jsou v jeho podání jen detaily, které zbytečně komplikují jinak dokonale jasný soud.
• Strašák z doslechu: Reálná zpráva o konkrétním incidentu, jeho příčinách a následcích ho nezajímá; zajímal by ho jen citát, který se hodí do diskuze. A tak se z technického selhání na druhém konci světa, které s českým reaktorem nemá společného vůbec nic, stane univerzální argument proti všemu, co bliká a má to chladicí věž.
• Expert na všechno, odpovědný za nic: Jeho jistota je neotřesitelná, protože ji nekrmí znalosti, ale pocit morální převahy. Čím menší má ponětí o fyzice, tím větší má potřebu přednášet ostatním.
• A čím dál je skutečný incident, tím blíž je jeho apokalyptická předpověď pro domov.

Tenhle typ člověka je vlastně dokonalým završením celého toho geopolitického panoptika: na jedné straně se děsí bezdomovce s igelitkou na pár metrech trávníku, na druhé straně má jasno o jaderné bezpečnosti a větrné spasení na základě zprávy, kterou si ani nepřečetl. A uprostřed toho všeho mu uniká ta nejpodstatnější vzdálenost – vzdálenost mezi jeho představou o světě a světem samotným.

Geopolitický horizont moderního pozorovatele je vskutku bizarní panoptikum. Na jedné straně se hystericky bojíme bezdomovce s igelitkou, jako by to byl mezinárodní terorista, a na druhé straně ignorujeme fakt, že celá naše existence stojí na spoustě složitých technologií, o kterých nemáme ani tušení.
A blogové postavičky jsou tohohle světa nejvěrnějším ztvárněním. Bytosti, které v reálném životě bezradně zírají na vypnutou mikrovlnku, ale v diskusních vláknech a na svých blocích s bohorovným klidem spasí lidstvo, postaví větrníky s Hřibem u mlýna a zachrání planetu před vším, co má alespoň dvě chladicí věže.
Kdybychom měli měřit úzkost podle reálné pravděpodobnosti, zjistili bychom, že největším ohrožením české společnosti není ani chlápek v Sherwoodu, ani reaktor v Temelíně, ale právě tato armáda internetových velmistrů.

Epidemie naprosté odtrženosti od reality, která se naštěstí – nebo spíše bohužel – pojistit nedá.

Grok Imagine vlastní prompt