O Hamletovi, poštovní schránce, alchymii a paní Kateřině navíc...

Tak tedy: zrušili pár schránek v království Dánském. Státní pošta se modernizovala, služby běží dál – e-mailem, portálem, výdejními místy. Jde o banální správní úpravu, technokratické šťouchnutí do mechanismu služeb.

Jenže pak vstoupí na scénu ona: Kateřina. A z technického opatření se rázem stává kulturní válka. Ze zrušené plechové (či plastové) krabice na dopisy se stává ikona údajného „práva na offline život“.

A tady začíná ta skutečná, vřele ironická fraška. Právo na offline život? Vynikající koncept! Znamená právo neplatit kartou, právo nemít smartphone, právo číst knihy z papíru. Jenže má tohle vůbec něco společného s pár vybranými schránkami, které zmizely z ulic? Jak přesně narušuje mé „právo na offline život“ to, že teď svoji daňovou přiznání odevzdám na poště přes přepážku místo do specifické, málo využívané schránky? To je, jako byste prohlásili, že zrušení telefonní budky je útok na právo na soukromý rozhovor.

To je genialita této polemiky. Vzala naprosto marginální, praktickou záležitost (optimalizace sítě fyzických schránek, kterou provádí každá pošta na světě) a oblékla ji do hávu velkého principiálního boje. Je to alchymie politického marketingu: vezmi olovo rutiny, přidej špetku emocí (“stát vás odpojuje!“) a vyrob zlato zášti. Rudolf II. by tehdy paní Kateřinu povýšil na nejvyšší alchymistku...i když nevím, on měl tehdy taky Kateřinu... ale Stradovou, že?

Z lidí, kteří by o existenci té schránky možná nevěděli, se rázem stávají potenciální oběti digitální zvůle.

Největší ironie? Ta celá kauza se odehrává a řeší téměř výhradně online. Na sociálních sítích, v digitálních médiích, v komentářích pod články. Je to obžaloba moderního světa vedená jeho vlastními, nejmodernějšími zbraněmi. Hamlet by žasl nad tímto duševním rozštěpem: „Být online, abych mohl naplno zaútočit na to, že jsem nucen být online!“

A tak nám zůstává dokonalá ukázka politického strašení. Skutečné problémy – digitální propast mezi generacemi, dostupnost a srozumitelnost online služeb pro všechny, ochrana soukromí v digitálním světě – se rozpliznou do prázdné fráze. Místo konkrétní pomoci lidem, kteří přechod na digitální komunikaci nezvládají (což je legitimní starost), dostáváme falešný monumentální symbol. Bojuje se o schránku, která se stává Pomníkem Neznámého Offline Občana, zatímco skuteční lidé s reálnými obtížemi zůstávají stranou.

Závěr je prostý: někdy je schránka jen schránka. A její odstranění je jen odstraněním schránky. Snažit se z ní udělat základní kámen lidských svobod je komické, ne-li nebezpečné. Je to jako prohlásit zrušení modrých mosazných vypínačů za útok na právo tmy. Systém funguje dál, jen trochu jinak. A politici, kteří z toho vykouzlí apokalypsu, nebrání naše svobody. Pouze demonstrují, že prázdná rétorika má stále větší sílu než obyčejný, nudný fakt.

A naše právo na offline život? To si nejlíp obhájíme tím, že vypneme počítač, odložíme telefon a vyrazíme na procházku. Mimochodem – tu výzvu k offline životu jsme ale právě teď sdíleli online, že? To je ta konečná ironie.