O éterickém pachu kančího, a vepřového buřta

Je tomu právě pár dní, co světlo světa spatřila senzační detektivní práce mé zdejší kolegyně, jež konečně pojmenovala to, co se po léta tajně šířilo na talíři milovníků zvěřiny: kančí odér.

Můj blog o nostalgickém pachu buřta na Václaváku patřil k nejčtenějším, a tak si prostě nemohu dovolit nereagovat na mou předřečnici v otázce pachu kančího masa tentokrát v evropském kulturním prostoru.

Éterický, pronikavý odér, jenž balancuje na tenké hranici mezi „lesní divočinou“ a „převlékárnou zápasníků sumo“. Ano, mluvíme o vůni kance, ale také o typické vůní špekáčků, buřtíků a dalčích klobásek, která mi voní víc než libě. Totéž to není, ale nebude daleko doba, kdy i tento pach se nutně změní v parametrické označení našeho wellbeingu a tedy bude prohlášen za nutričně karcinogenní. Tento pach bude stoprocentně prohlášen za závadný, zatímco ten kančí nabývá nových společenských rozměrů. Autentická, nefalšovaná esence nekastrovaného kance činí z našich obědů nezaměnitelný senzorický zážitek – takový, o jaký se marně snaží i nejexkluzivnější michelinské restaurace s jejich patetickými lanýžovými oleji. Musíme ocenit, že evropský prostor k tomu pachu přidává nyní docela nový rozměr.
Dlouho jsme tápli v temnotách nevědomosti. Babička to s noblesou staré školy odbyla jako „sádlo“, čímž nastavila laťku familiární poezie, kterou dnes již nikdo nepřekoná. Je to dezinfekce? Je maso zkažené? Rozhodla se jídelna konečně přejít na parfémované produkty? Je to nová přísada z kategorie „éček“ označovaných sympaticky jako „aroma bojového pole“? Odpověď přišla až s érou umělé inteligence, která nám bez obalu a s chirurgickou přesností sdělila: Androstenon. To slovo zní vznešeně, téměř posvátně, jako jméno řeckého boha plodnosti. Boha, který se nechal zvolit za patrona evropského zemědělství a jehož kult vyžaduje pravidelné obětiny v podobě našeho požitku z vepřového. A teď nám prostým masožroutům ten feromon ukáže!!

Jak trefně autorka článku naznačuje, ocitli jsme se v epicentru kulturního střetu civilizací. Na jedné straně stojí zaprášená tradice „vymiškování“, praxe tak archaická a barbarská, že ji mladší kolegové považují za středověké zaklínadlo z čarodějnických procesů. Těch demonstrací kvůli zvířatům? Nebo pro ty demonstrace?

Na straně druhé triumfálně postupuje osvícený, humanistický Západ s ideálem nezměněné, přirozené existence zvířat – ideálem, který odmítá jakkoliv zasahovat do jejich fyzické či psychické integrity. Jejich eterické maso pak nese tu „přednost, která odkazuje na dobré životní podmínky“.
Musím se přiznat, že mě tato logika nadzvedává ze židle hlubokým, až sakrálním obdivem. Jak skvělý, jak pokrokový nápad!

Už neposuzujeme kvalitu masa podle zastaralých měřítek jako mramorování, křehkost či chuť, ale DNES i podle intenzity sexuálního životopisu jeho nositele. Není to přímo úžasné? Čím výrazněji cítíte, že jeho původce měl jiné životní priority než prozaické tloustnutí, tím jistější můžete být, že prožil šťastný, seberealizovaný, naplněný život.

Je to stejné, jako kdybyste hodnotili kvalitu knihy podle síly otisku potu na jejích stránkách, nebo symfonii podle toho, kolikrát dirigent upadl vyčerpáním. Prostě: utrpení = autenticita. A vůně = důkaz dobré péče.

A tady narážíme na jádro pudla, pardon, kance.

Právě jste bez placení vstoupili do nejmodernější evropské živočišné galerie, kde je každý kousek řízku interaktivním uměleckým dílem. A to kočičí chlup na vašem sedadle? To není nedostatek hygieny. To je jen další důkaz, že kultura, civilizace a pokrok jdou skutečně, nezadržitelně kupředu.
Bon appétit, fellow connoisseurs of androsterone! Welcome to the future of meat. Ovšem ne mojí!!

Jakožto členové lidského druhu jsme vlastně hluboce poctěni. Zatímco neandertálský dav mlaská nad řízkem, aniž by tušil, že konzumuje koncentrovanou esenci mužské energie a reprodukčního úsilí, nám znalým je dopřáno rozlišovat.

Naše chuťové buňky jsou povýšeny na arbitry etiky chovu, na strážce morálky, na soudce welfare či v lidské hantýrce wellbeingu. Každý sousto se stává malou filozofickou audiencí:

„Hmm, cítím středně silné tóny puberty a vzdoru, s podtóny existenciální úzkosti. Pravděpodobně šlo o jedince s přístupem k výběhu a zdravým sebevědomím, možná i s erotickými ambicemi. Wellbeing na výbornou. Dávám čtyři hvězdičky, odečítám jednu za nadměrnou intenzitu pachu hormonu.“

Samozřejmě, praktické dopady této gastronomické revoluce jsou nesmírné a dalekosáhlé. Jak autorka trefně podotýká, ruská ruleta v závodní jídelně nabývá zcela nových, existenciálních rozměrů.

Nehrozí vám už jen omáčka bez chuti nebo přesolený knedlík, ale aromaterapeutický šok s potenciálem vyřadit vás z činnosti na celé odpoledne. Nákup vepřového masa se definitivně mění v hazard, kde sázku neprohráváte penězi, ale svým klidným žaludkem, psychickou rovnováhou a nadějí v pokojné trávení. Vybrané pořady o vaření dostávají úplně nový podtext: „Dívejte se se, co nám přínesla dnešní epizóda Master Chef – aromatická ruleta!“
A musíme ocenit geniální řešení s víkendovými kočkami – ty se zřejmě stanou hlavními konzumenty této „prémiové“ suroviny (komu jinému než existenci blízkým predátorům by patřila?) a jejich životní úroveň se tak přiblíží evropským ekofarmám.

Konečně i domácí mazlíčci budou moci zakusit ten autentický prožitek welfare – ne skrze hračky či pamlsky, ale skrze pečlivě vybraný odér pohlavních hormonů. Progresivní myšlení na všech frontách.

Zatímco svět bojuje o udržitelnost, wellbeing a etické zacházení, my jsme objevili jeho nejpřímější, nejhmatatelnější (respektive „najičichatelnější“) podobu. Onen pach – to je přece pokrokové myšlení! Je to benefit. Je to prostě přidaná hodnota.

Je to šifra, klíč, který odlišuje pouhého vulgárního jedlíka, za kterého se považuji od gurmánského detektiva, odvážného průzkumníka evropských nařízení a diplomatických kompromisů.

Je to váš exkluzivní přístup do světa, kde můžete při obědě hodnotit nejen chuť, ale i životní spokojenost prasete, jeho reprodukční historii a kvalitu welfare programu na farmě.
A pokud se vám , Bůh zaplať, tento benefit nepozdává, pokud vaše zaostalé chuťové pohárky ještě nejsou připraveny na tuto kulinářskou revoluci, vždy zbývá cesta, kterou autorka jemně naznačuje: najít si tradičního řezníka, jednoho z těch dinosaurů, kteří ještě pamatují, že základním kamenem řemesla bylo nikoli nechat zvíře „být sebou“ a „realizovat se“, ale ho jemně, ohleduplně a hlavně včas od sebe samého oprostit.
Až tedy příště usednete k talíři a váš nos zachytí tu známou, zemitou, pižmovou, nezaměnitelnou notu divoké přírody, neodmítejte ji s despektem nevědomce. Usmějte se. Vychutnejte si to!