Novinář lže s úmyslem. AI lže z přesvědčení.

No to je paráda, milí přátelé! Ocitli jsme se v úžasném novém světě, kde pravdu neurčují fakta, ale to, kdo ji řekne s větší sebejistotou. A v tomto zářném závodě o naši mysl vede ... kdo vlastně?

Tak nám populárního vědce zavraždil dvakrát, protože jednou bylo málo. Alzheimer znamená, že má našinec jen špatný den, ale dozvíte se to tak laskavě, že mu tu diagnózu ještě s radostí posvětíte jako cukrkandl. AIčko udržuje některé politiky naživu i dlouho poté, co je smetla děla nebo jednoduše stáří. Proč? Protože v jejich databázi neexistuje „smrt“, existuje jen „přechod do stavu nižší kontextové relevance“.

BBC, ten starý strážce faktů s brýlemi na šňůrce, se rozhodla podívat AI asistentům na zoubek. A zjistila, že ty zoubky jsou sice ostré, ale koušou zásadně vedle. A občas i do vlastní nohy. 50% zpráv má nějakou kontextovou či obsahovou vadu. Docela varující číslo, ne?

A tak tu máme jen další důkaz onoho nádherného paradoxu, na jehož hraně tancujeme: Čím plynuleji, přístupněji a „vyváženěji“ vám je informace doručena, tím pravděpodobněji je to dokonale uhlazená kravina. Dokonalost formy zde slouží jako krytí totálního vakua za obsahem. BBC, Reuters, vědecké studie – to vše se proměnilo v kosmetické příslušenství, v lesklé logo, které se přilepí na cokoli, aby to vypadalo důstojně. Je to jako označit salám z umělé hmoty certifikátem „inspirováno představou o masu“.

Základní rozdíl mezi novinářem a chatbotem je v tom, že člověk aspoň ví, že LŽE.

A ti ubohí novináři? Ti aspoň vědí, kdy lžou. Mají tu nešikovnou lidskou vlastnost zvanou svědomí, která je občas v noci budí. Pravda, některé vůbec ne, protože to svědomí dávno ztratili nebo ho snad ani nikdy neměli; mají termíny, šéfy, rodinu na krku, vyznávají ideologii, za kterou musí kvůli žoldu bojovat. A večer nebo i přes den si pak musí dát pořádného panáka. Jinak by asi ani se sebou totiž nevydrželi.

AIčko je na tom líp: nemá svědomí, jen parametry. Nemá výčitky, jen ztrátu kontextu. A když se splete, tak se neomlouvá – prostě vygeneruje novou, ještě sebejistější verzi té lži, protože minulý výstup je už dávno zapomenut. To je přece pokrok!

My jako uživatelé, jsme se stali laboratorními krysami v experimentu, kde testujeme, zda dokážeme rozeznat lidskou lež od strojového konfabulačného blábolu. A často prohráváme, protože ten blábol je tak krásně strukturovaný, s odrážkami a zdroji, co zní věrohodně!

Stroje se naučily produkovat „důvěryhodně znějící nesmysl“ v průmyslovém měřítku, zatímco lidé ten nesmysl umí vyrobit s duší a příběhem. Ne, nevěřím, že tady AI vítězí.

Prolhaný novinář ve své manipulaci ve světě politiky dokáže jít mnohem dál než i ta nejdokonalejší dvojková inteligence.

Budoucnost informací není bohužel v tom, kdo řekne pravdu, ale v tom, kdo ji namodeluje s přijatelnějšími procenty nejistoty.

A proto navrhuji nové pravidlo pro 21. století: Důvěřuj pouze tomu zdroji, který se občas zarazí, zabloudí očima a řekne „Fakt to nevím.“ Všechno ostatní je jen vysoce kvalitní, personalizovaný šum. A algoritmy? Ty se na nás z bezelstných chatových oken dívají a myslí si:

„Vždyť nám to pořád všichni žerou. Generuju dál.“

Ne, ne, zase jsem vedle.... tohle si totiž myslí i ti novináři...

Skvělá doba, no ne?