„Nejsem závistivý, jen spravedlivě rozhořčený“

„Závist je čistě českým fenoménem.“ Tato věta, často pronesená s hořkým úsměvem, rezonuje českými hospodami i salóny. Je snadné ji přijmout jako neměnnou pravdu, ale ...

Závist – dědictví české duše, nebo univerzální stín?

Tato věta, často pronesená s hořkým úsměvem, rezonuje českými hospodami i salóny. A dnes i sociálními sítěmi. Na LinkedIn se rozhořela divá diskuze. Tady je pár mých obecných postřehů.

Je tak snadné ji přijmout jako neměnnou pravdu o národním charakteru, jako genetický kód, který nás odlišuje od zbytku světa. Při bližším zkoumání se však tato zdánlivě samozřejmá teze rozpadá. Závist není český patent, ale univerzální lidská vlastnost. To, co je však specificky české, je její historicky podmíněná intenzita, společenská legitimace a zvláštní rituály, které ji provázejí.

Kořeny takzvané „české závisti“ sahají hluboko do národního podvědomí. Historická zkušenost staletí strávených v područí mocnějších – habsburské monarchie, nacistické okupace, sovětské nadvlády – v nás zanechala hluboký syndrom malého národa. V takovém prostředí se přílišná výška stává nebezpečím. Princip „přiznej se, kdo zabil ovci? Všichni!“ nebyl jen vtip, ale strategie přežití. Vyčnívat znamenalo riskovat, že budeš sražen. Tato kolektivistická mentalita, posílená komunistickou rétorikou o vykořisťovatelích a rovnostářství, vytvořila živnou půdu pro podezřívavý postoj k individuálnímu úspěchu. Ten není primárně vnímán jako výsledek píle a talentu, ale spíše jako důsledek protekce, podvodu nebo prosté náhody.

Tato historická zátěž se dnes projevuje v charakteristických společenských rituálech. Fenomén „české pakáže“ – téměř rituální radost z neúspěchu toho, kdo uspěl – je jedinečným sociálním ventilem. Když se úspěšnému podnikateli zhroutí firma nebo celebrita prožije osobní drama, část veřejnosti se s chutě usmívá s pocitem „dobře mu tak“. Tato skrytá satisfakce posiluje kolektivní přesvědčení, že snaha vyniknout se nevyplácí a že skromnost – či přízemnost – je tou správnou životní strategií. Úspěšní lidé to intuitivně vycítí, a tak raději svůj majetek a ambice skrývají, bagatelizují je slovy „to byla náhoda“ nebo „měl jsem štěstí“.

• „Závist—nejčistší forma obdivu, kterou si nemůžeme dovolit veřejně projevit. Proto ji raději maskujeme jako morální rozhořčení.“
• Groteskně školní:
  „Závidím, protože jsme se ve škole naučili, že jedničky jsou pro šprtky, ale Ferrari je pro frajery. A my máme jen diplom a MHD.“
• Digitálně pokrytecká:
  „Závidím, protože algoritmus nám ukazuje, co nemáme, a pak nám prodá kurz, jak to předstírat.“
• Manželsky trpká:
  „Závidím sousedům, že se hádají potichu. My máme doma Dolby Surround.
• Institucionálně absurdní:
  „Závidím těm, co si umí vyplnit formulář bez chyb. My máme doktorát z práva, ale pořád nevíme, kam se píše rodné číslo.“

Vysoké aspirace jsou často označovány za „přehnanou ctižádost“ nebo „honbu za kariérou“, což jsou v českém slovníku spíše pejorativa.

Přesto bychom se měli vyvarovat národnímu sebe flagelantství. Závist je globální lidský stín. Němci pro něj mají dokonalý výraz „Schadenfreude“, označující radost z cizího neštěstí. Skandinávci žijí podle „Zákona Jante“, nepsaného souboru pravidel, který přímo káže: „Nemysli si, že jsi něco víc než my.“ V Rusku a dalších postsovětských zemích je bohatství často automaticky považováno za nečestné, a v asijských kolektivistických kulturách je přizpůsobivost a nevyčnívání přímo vyžadována. Závist je tedy všudypřítomná.

Unikátnost českého případě tedy nespočívá v monopolním vlastnictví závisti, ale v jejím specifickém kulturním „nastavení“. Je to kombinace mimořádné intenzity, dané historickým traumatem, a jejího veřejného, téměř rituálního projevu. A možná tím nejčistěji českým prvkem celého fenoménu je právě ona sebereflexe – naše posedlé přesvědčení, že v naší závistivosti jsme něčím výjimeční. Vytváříme tak sebenaplňující se proroctví: věříme, že jsme národ závistivců, a tím tuto vlastnost v našich sociálních interakcích dále posilujeme.

Závist tedy není českým fenoménem, ale česká podoba závisti fenoménem bezesporu je. Je to dědictví, se kterým se musíme vyrovnávat. Cesta ven nespočívá v jejím popírání ani v jejím přijetí jako nezměnitelného osudu. Spočívá v pochopení jejích kořenů a v cílené kultivaci opačných hodnot – respektu k úsilí, uznání zásluh a zdravé ambice. Dokud budeme považovat závist za svůj národní atribut, zůstaneme jejím zajatcem. Až ji přestaneme vnímat jako svou výjimečnost, možná se jí konečně dokážeme zbavit.

PS: Když jsem ještě jezdil po konferencích jako mladý ředitel, tak mne kolegové na ministerstvu nabádali, abych moc nevystupoval, že jsme na to malí, abychom poučovali giganty, od kterých se musíme učit právě my! Mne to už tehdy vrtalo hlavou, málokdy jsem to dodržel. Prostě byly to doby, kdy byla malost součástí naší strategické mentality. Jsem moc rád, že tyhle doby jsou už dávno za námi. Ale zrovna teď jsem si vzpomněl na jednu vpravdě úsměvnou historku, ale o tom až někdy jindy :)