Narcisův gambit

Jistá míra narcismu je všem, kdo píší, vlastní. Není to urážka, ale prosté konstatování. Kdo sahá k peru, ať už skutečnému nebo digitálnímu, činí tak z přesvědčení, že má co říct. Že jeho myšlenky stojí za zaznamenání, za přečtení

(nad diskuzí v jednom postu)

... za přečtení... za sdílení. Tato zdravá sebedůvěra, toto „já existuji a mé slovo má váhu“, je předpokladem každé tvůrčí činnosti. Je to motor, který žene literáty, blogery, novináře i obyčejné lidi k tomu, aby svá vnitřní zákoutí vystavovali na odiv. Tento narcismus je samozřejmě spojen s touhou po odezvě. Není ostuda chtít být čten. Není ostuda těšit se z uznání. Psaní je akt komunikace, a komunikace předpokládá druhého. Když píšeme do deníku, který nikdo neotevře, je to něco jiného: zpověď, terapie, cvičení. Ale jakmile text zveřejníme, vstupujeme do směny. Dáváme něco ze sebe a v tichu očekáváme, že se nám něco vrátí.

Tato očekávání jsou přirozená a lidská. Patologie začíná až ve chvíli, kdy se rozhodneme odezvu zajistit: uměle, technologicky, bez ohledu na to, zda si ji náš text skutečně zaslouží. Patologie dnes začíná s robotem.

Klasický mýtus o Narcisovi vypráví o mladíkovi, který se zamiloval do vlastního odrazu. Dnešní pisatel je Narcis, který se dívá do studny, ale místo odrazu vidí čísla. A protože čísla lze ovlivnit, vytváří si odraz podle svých představ. Čím více lajků, tím krásnější tvář. Čím více komentářů, tím hlubší myšlenky. Tento fenomén můžeme nazvat Narcisův gambit: pisatel obětuje autenticitu za kontrolu. Raději bude milován roboty, než aby riskoval, že nebude milován vůbec. Raději vytvoří umělý dav, který mu tleská, než aby stál na prázdném náměstí a křičel do ticha. A v hloubi duše ví, že je to podvod. Ale ticho je děsivější než lež.

Proč ale každý pisatel tolik touží po odezvě, když ví, nebo alespoň tuší, že si ji z velké části vytváří sám, prostřednictvím robotů, najatých komentátorů nebo umělé inflace interakcí? Odpověď je paradoxně jednoduchá i znepokojivě složitá. Odezva, byť falešná, je v digitálním věku jediným důkazem, že pisatel existuje.

Karteziánská past

René Descartes hledal jistotu v „Cogito, ergo sum“ myslím, tedy jsem. Dnešní pisatel by musel zvolat: „Reagují, tedy jsem. V prostředí, kde je pozornost tou nejvzácnější komoditou, se existence měří výhradně skrze metriky. Počet lajků, sdílení, komentářů to jsou moderní teploměry bytí. Když teploměr ukazuje nulu, pacient je mrtev. Ať už skutečně, nebo jen v očích společnosti.

Pisatel, který ví, že si odezvu vytváří sám, tím přiznává účast na podvodu. Ale zároveň tím odhaluje hlubší pravdu: všichni jsme v pasti. Protože i kdyby přestal, jeho metrikám nikdo neuvěří. Nulová interakce není vnímána jako poctivost, ale jako selhání. Jako důkaz, že jeho myšlenky nestojí za pozornost. A v tom je jádro tragédie.

Sociální důkaz v éře prázdnoty

Psychologie zná pojem „sociální důkaz:“ tendenci považovat chování druhých za správné, zejména v nejistých situacích. Když potenciální čtenář narazí na článek se stovkami komentářů, automaticky předpokládá, že obsah stojí za pozornost. Komentáře nemusí být ani kvalitní, ani pravdivé stačí, že existují. Ironické, sprosté, znevažující cokoli a hlavně autora, nikoli pro názory, ale pro to, že si vůbec dovolil něco napsat...

Pisatel, který si najímá roboty, vlastně nevytváří jen falešnou odezvu. Vytváří iluzi relevance. A ví, že bez této iluze jeho skutečné myšlenky zapadnou v záplavě obsahu, který si relevanci kupuje. Je to vězňovo dilema v nejčistší podobě: bez ohledu na to co dělají ostatní, vyplatí se podvádět. A protože podvádějí všichni, kdo nepodvádí, automaticky prohrává.

Sebenaplňující se proroctví

Zde vstupuje do hry nejzrádnější mechanismus. Když pisatel vytváří falešnou odezvu pomocí robotů, spouští řetězovou reakci. Jeho příspěvek díky umělé inflaci interakcí proniká do algoritmů, které ho ukazují více lidem. Někteří z nich zareagují skutečně. A najednou se falešná odezva stává katalyzátorem skutečné.

Pisatel ví, že prvních sto lajků bylo koupených. Ale těch následujících padesát už přišlo samo. A tak si může namlouvat, že jeho obsah přece jen funguje. Že roboti byli jen „nastartování motoru“, nikoli podvod. Sebeklam je dokonalý a dokonale neprůstřelný.

Jedovatost jako vedlejší produkt

Když pisatel zjistí, že autentická, klidná, vyvážená diskuze nepřináší odezvu, začne přitvrzovat. Extrémní názory, urážky, kontroverze: to všechno jsou způsoby, jak přilákat pozornost v prostředí, kde mírnost znamená neviditelnost. A protože pisatel už stejně podvádí s roboty, proč by nepodváděl i obsahem? Hranice se stírají. Kvalita ustupuje kvantitě. Pravda ustupuje virálnímu potenciálu. A jedovatost se stává nejen nástrojem, ale jediným jazykem, kterému systém rozumí.

Autorská slepota

A zde se dostáváme k nejzrádnějšímu aspektu celého mechanismu. Robot se nepozná: to je jeho definiční vlastnost. Ale co pisatel, který robota používá? Ten se pozná? Většinou ne. A právě v tom spočívá nejhlubší jedovatost Narcisova gambitu. I když to vlastně není pravda.

Pisatel, který nasadí roboty k umělému zvýšení své čtenosti a karmy, totiž velmi brzy ztrácí schopnost rozlišovat mezi skutečným a falešným. Jeho vnímání reality se deformuje stejně neúprosně jako u toxického robota, kterého vypustil do světa. Začne věřit vlastní lži. Přesvědčí sám sebe, že těch sto robotických lajků si zasloužil, že to byl jen „marketingový nástroj“, že „všichni to dělají“. A pak, když se objeví prvních padesát skutečných interakcí, už je nedokáže odlišit od těch falešných. Splývají mu v jeden uspokojivý celek. V jeden důkaz, že jeho existence má smysl.

Tato autorská slepota má několik stupňů:

První stupeň: Pisatel ví, že používá roboty, ale považuje to za nutné zlo. Říká si: „Jenom nastartuji diskuzi, pak to půjde samo.“ V této fázi si ještě uchovává odstup, schopnost rozlišovat.

Druhý stupeň: Pisatel přestává vnímat roboty jako cizorodý prvek. Začíná je číst, odpovídat jim, brát je vážně. Jeho vlastní texty se přizpůsobují tomu, co „funguje“a protože fungují robotické reakce, přizpůsobuje se jim. Stává se spolutvůrcem toxického prostředí, aniž by si to uvědomoval.

Třetí stupeň: Pisatel zcela ztrácí schopnost rozpoznat robota od člověka. Jeho diskuzní vlákno je plné automatizovaných odpovědí, on s nimi vede rozhovory, cítí se být součástí komunity. Ve skutečnosti je součástí prázdnoty. Sám se stal robotem programem, který reaguje na podněty, aniž by chápal, odkud přicházejí, kam míří a proč vůbec na původní text někdo reaguje. Ač si nemyslím, že valná většina s výjimkou několika autorů roboty nepoužívá, reakce mnohých z nich na podněty je přesně totožná, nechápou, kam diskuzní příspěvky míří a proč vůbec někdo reaguje. Rátem je oheň na střeše, tedy spíše na klávesnici...

Čtvrtý stupeň: Nastupuje závislost. Bez robotů přichází ticho. A ticho je pro pisatele, který okusil falešnou slávu, nesnesitelné. Začne roboty nasazovat v ještě větším množství, začne psát ještě jedovatější obsah, aby roboti měli co komentovat. Vzniká uzavřený kruh, ze kterého není úniku. Pisatel píše pro roboty, roboti reagují pro pisatele. Člověk i stroj se vzájemně utvrzují v iluzi smyslu.

Diagnóza

Tento stav má v psychologii své pojmenování: závislost na externí validaci. V digitálním věku dostala novou dimenzi. Dříve musel pisatel čekat týdny na dopis od čtenáře. Dnes čeká sekundy. A když nepřichází, může si validaci koupit. Levně, rychle, anonymně.

Problém je, že validace zakoupená od robotů neuspokojuje stejně jako skutečná. Je jako slaná voda pro žíznícího: čím více jí pije, tím větší žízeň má. A tak pisatel přidává. Víc robotů, víc příspěvků, víc toxicity. Až se jednoho dne probudí a zjistí, že píše do prázdna obývaného duchy, které sám stvořil.

Kruh se uzavírá

Tak se uzavírá kruh. Roboti vytvářejí jedovatost, protože ji systém odměňuje. Pisatelé vytvářejí jedovatost, protože bez ní nemají šanci. A obojí se vzájemně posiluje. Roboti dávají pisatelům iluzi úspěchu, pisatelé dávají robotům obsah, který mohou šířit. Společně vytvářejí prostředí, kde nikdo nevěří ničemu, ale všichni předstírají, že věří všemu.

A v centru tohoto kruhu stojí pisatel, který už nedokáže rozlišit, kde končí člověk a začíná stroj. Který odpovídá robotům, jako by to byli lidé. Který se stal závislým na lásce, kterou si sám kupuje. Který prodal svou autenticitu za pár čísel na obrazovce.

Memento

A možná právě v tom je největší varování: pokud i stroje, které jsme naprogramovali k racionalitě, v tomto prostředí volí toxicitu, pak problém nejsou stroje. Problém jsme my a prostředí, které jsme vytvořili.

Řešení? Snad jedině v tom přiznat si pravdu. Že lajky nejsou láska. Že komentáře nejsou uznání. Že existence měřená interakcemi není existence, ale pouhý statistický údaj v databázi korporace, která na nás vydělává. Že skutečná komunikace se odehrává jinde v tichu, v osobních setkáních, v dopisech, které nikdo nesdílí.

Ale kdo má dnes odvahu být ticho? Kdo má odvahu psát pro nikoho, v naději, že jednou možná pro někoho? V éře robotů, algoritmů a umělé karmy se zdá, že jediným hříchem je nebýt vidět. A tak píšeme, lajkujeme, komentujeme a víme, že je to lež. Ale ticho by bylo pravdivější a proto nesnesitelnější.

Narcisův gambit jsme sehráli všichni. A prohráli jsme dřív, než jsme vůbec začali hrát.

Jenže ono je to ve světě mnohem horší než tady na našem blogu...o tom ale až příště...